Tyler the Creator a lakmusové papírky opačného pohlaví

Tylerovo předešlé album Goblin vydatně rozvířilo klidně šplouchající rapové vlny. Samorost s hlasem šedesátiletého řetězového kuřáka a bizarními příběhy o únosech a znásilnění silně zapůsobil především na mladší generaci. Z druhé strany barikády si vysloužil nařčení z homofobie a misogynství, mimo jiné od indierockových Tegan and Sara. Vše podloženo kulometnou frekvencí slov fuck a faggot. Pozornost zasluhují i Tylerovy videoklipy, jež si sám režíruje, všechny jsou originální, a zároveň velmi odlišné. Nad novým albem visel otazník. Bude Tyler pokračovat v šokující linii předchozí tvorby nebo ukáže i další tváře? Otázka napovídá, že došlo na obojí.

Wolf je oproti předchůdcům tematicky širší i pestřejší. Otázky, jestli snaha šokovat nepřebíjí sílu sdělení, jestli jsou výpovědi autentickým obrazem dystopie Tylerova nitra nebo pouze plánovanou provokací, se už nedají klást v původní podobě. Nová deska se nedostává jen ke zpytování událostí osobního života, ale celkově představuje Tylera jako “pouze člověka“. Témata míří k rozbití fanouškovské aureoly hlubšímu obnažení bolestivých reliktů minulosti (Answer). K tradičně příkrému vypořádávání se s nepoznaným otcem přibývá úmrtí babičky (Lone), ale například i rozpaky při prvním polibku (Awkward). A právě momenty konfrontace s opačným pohlavím jsou lakmusovým papírkem Tylerova vývoje. Při poslechu IFHY a Awkward se překvapivě nedočkáte krvavého vyvrcholení v duchu minulých alb. Přesto Tyler nevyměkl, jen tlačí na jinou pilu, ohlodává kost od posledních zbytků a nebojí se dát všanc vlastní image. Násilná revolta a obscénní příběhy nezmizely, ale ochotně uvolnily scénu dalším postavám rozehrávajícím o to poutavější příběh.

Rozevřelo se tak širší a barvitější pole pro Tylerovo sebepojetí à la „fucking walking paradox“. Sebepojetí pramenící z vnitřní nejistoty, ambivalentních ohlasů a neprůhlednosti reality. Sebepojetí, které odmítá nařčení z misogynství a homofobie jako nepochopení tohoto paradoxu. Sebepojetí, které se na albu mimo jiné ohlašuje zavedením tří nových alter eg, jež se albem táhnou jako červená nit příběhu. Vytvářejí tak milostný trojúhelník se sklonem k nevěře, kterou nakonec rozetne jedině vražda. Tylerovy paradoxy je třeba brát vážně a nepohřbít je jednoznačným výkladem, neboť můžou sloužit jako klíč k porozumění jeho zdánlivé rozpornosti. Zarážející souřadnosti machismu a sentimentality, náctileté revolty a společensky uvědomělých proklamací. Při poslechu je třeba mít na paměti význam slov i nadhled, jelikož to hlavní není v jednotlivých vyjádřeních, ale v albu jako celku. Explicitně vše hledejme v Tylerově více než dvouminutové sloce tracku Rusty:

But he rapes women, and spit wrong, like he hate dentists
God damn menace, 666 and he's not finished
And my shit's missing, he hates women, but loves kittens
See y'all niggas trippin man
Look at the article that says my subject matter is wrong
Saying I hate gays even though frank is on 10 of my songs
Look at the mom who thinks I'm evil, hold that grudge against me
Though I'm the reason that her motherfucking son got to eat
Look at the kid who had the 9 and tired to blow out his mind
But talk is money, I said hi, I guess I bought him some time

Nejpříjemnější překvapení leží v rovině beatových podkladů. Synťákový základ je stále temný, syrový a nervózní, velmi často přes něj ale zaznívají dříve neslyšené melodie. Ty prozrazují rozšiřující se hudební záběr i trvající pharellovskou inspiraci, zároveň umožňují osobně laděným rovinám patřičně vyznít a ukázat Tylerovu přivrácenou tvář. Dočkáme se pomalých pian, jazzových smyček i minimalistických ploch, které umí atmosféru zahustit i příjemně rozvolnit. Zcela novou kapitolou je pak track s Erykah Badu, spojení překvapivé nejen na papíře. Treehome 95 zní, jako by vypadl z alba Baduizm. Tyler je upozaděn a beat dává vyniknout medovému hlasu Badu. Zcela jiná práce s ženským vokálem je ke slyšení hned v nadcházející Tamale, které dominuje rozjařený rytmus a karnevalově extatické výkřiky. Mnohdy Tyler dokáže použitím nového samplu zcela změnit původní náladu, přechody bývají nečekané, ale o to funkčnější. Atmosférou nejpřekvapivější je druhá polovina závěrečné Lone, teskná nálada nenechává ani v podtextu pocítit typický cynismus a symbolicky zakončuje celé album.

Tyler je pořád Tyler, ale Wolf není Goblin. I přes drobnosti jako rušivé seřazení tracků, které až příliš často rozbíjí nastolenou atmosféru, či slabší místa způsobená dlouhou stopáží, je Wolf rázným vykročením z objektu kultu náctiletých k samorostlému vizionářství.