Akana | Články / Recenze | 16.02.2015
Snad každá muzika, která se dělá poctivě, je zároveň jistým druhem autoterapie, duševní hygieny. Platí to pro nejzběsilejší grindcoristy i folkaře s kytarou, pro houslového virtuóza i brýlatého nerda s laptopem. Že hudba léčí není jen planá fráze. Islandská alternativní královna Björk ale na svém devátém albu tenhle aspekt tvorby vytáhla ještě víc do popředí a promítla jej i do latinského novotvaru v titulu desky. Hudebně léčitelské ambice nejsou u Björk ničím novým, ale zatímco třeba na předchozí nahrávce Biophilia nabýval duchovní obzor její hudby až kosmických parametrů, teď jsou zranění, která mají být zhojena, velmi osobního rázu. Vyznění alba Vulnicura určují – a Björk se s tím nijak netají – pocity z rozpadu vztahu s výtvarníkem Matthewem Barneym a snaha nalézt v citových ruinách něco pozitivního. Neboli „co tě nezabije, to tě posílí“. Křehkost i síla bytosti jménem Björk tak našla ideální médium pro své vyjádření.
To, co album jednoznačně charakterizuje po hudební stránce, jsou smyčcová aranžmá. Björk s nimi samozřejmě pracovala už mnohokrát, nejvýrazněji v roce 1997 na desce Homogenic, ale zatím nikdy v takovém rozsahu. Drtivá většina hudby stojí na smyčcích, beatu a zpěvu, větší podíl syntetických zvuků se objeví jen ve skladbách History of Touches a Notget. Díky tomu není Vulnicura v instrumentální rovině tak barevně variabilní jako předchozí dvě nahrávky, ale jednotvárností rozhodně netrpí, a to hlavně ze dvou důvodů: Björk jednak projevila mimořádnou zručnost při psaní aranží, kterážto činnost byla podle jejích vlastních slov tou bezprostřední terapií proti depresím, ale především do nich a do svého zpěvu dokázala vložit tolik upřímné a čiré citovosti, až se tají dech.
Album, jehož kompozice má odrážet průběh vztahové kolize, začíná velkými melodiemi, které ve druhé polovině ustupují důmyslným strukturálním a aranžérským hrátkám. Stonemilker s rozmáchlým, povznášejícím refrénem se na singlového pilota výborně hodí, stejně výrazná je ale i roztoužená Lionsong. Hypnotickým dojmem působí desetiminutová Black Lake, smutná a rozbolavělá skladba, jejíž účinek násobí rozfázování smyčcovými prodlevami. V následující Family se už smyčce vyloženě rozpíjejí do dronových ploch, v nichž můžeme slyšet spoluproducentskou ruku dark-ambientního mága Haxan Cloaka, v půlce je však přerušuje zneklidňující staccato. Dojem vnitřního nepokoje vzbuzuje i ústřední motiv následující Notget a k hojivému rozhřešení zpěvačka těžce klopýtá i v Atom Dance za doprovodu Antonyho Hegartyho. Jeho unikátního hlasu využila už na albu Volta, nyní s ním ale nakládá spíš jako s nástrojem záměrně deformovaným studiovou technikou. S dodatečným vrstvením vokálů pracuje i v Mouth Mantra, zatímco v závěrečné písni Quicksand se její zpěv ztišuje na pozadí šelestivě klouzajícího beatu.
Vulnicura je velmi osobní a introspektivní deska, takže nepřekvapí, že autorský podíl Björk je tentokrát větší než obvykle, v textové rovině dokonce téměř stoprocentní. Přesto nepodléhá žádné egománii a, jak je jejím dobrým zvykem, obklopila se týmem talentovaných tvůrců, kteří tu rovněž zanechali stopy. Vedle jmenovaných to je především mladý venezuelský producent, který si říká Arca a stačil se už zviditelnit pracemi pro Kanyeho Westa nebo FKA twigs. Vulnicura bude ale v jeho kariéře dost možná tím zásadním zlomem. Pracovat s Björk, to má v hudebním světě pořád ještě váhu akademického titulu. A vzhledem ke kvalitám alba ještě dlouho mít bude.
Björk – Vulnicura (One Little Indian, 2015)
www.bjork.com
Jakub Veselý 21.11.2024
Inšpiráciami sa Templeman netají, na R&B a soulových prvkoch sa podpísala hudba Stevieho Wondera a Princea, indie rock s jemnou psychedéliou pripomínajú Tame Impala alebo MGMT.
Magdalena Fendrychová 11.11.2024
Texty se nezabývají současnými společenskými problémy nebo zásadními citovými zvraty, spíš popisují každodenní situace a fantazie.
Žofie Křížková 05.11.2024
Dvaačtyřicetiminutová stopáž zahrnuje jediný track a ten nabízí ponor do hluboce meditativní lázně neopakovatelných nuancí. Za týden v Praze.
Sára Prostějovská 28.10.2024
Synthpopové Forgive Too Slow vypráví deset krátkých příběhů lásky, jíž autorka v každém z nich nahlíží jinýma očima.
Šimon Žáček 28.10.2024
Druhá série Rodu draka se tak moc věnuje intimním chvílím rodinných členů, až zapomíná na zásadní konflikt. Anebo je to záměr?
Lea Valentová 25.10.2024
Dômyselnú dramaturgickú pavučinu tak organizačný tím pretkal napríklad lokálnymi mýtmi aj ladením nástrojov z mimoeurópskych lokalít.
Michal Berec 05.10.2024
Nosným kameňom je hypnotická repetitívnosť motívov, improvizácia na pomedzí apalačského folku a jazzu, ktorá sa ale môže postupne začať zlievať.
Richard Michalik 31.08.2024
Opäť cez vydavateľstvo Constellation (Godspeed You! Black Emperor, Jerusalem in My Heart) a opäť s rovnakým producentom (Zach Scholes).
Jakub Veselý 30.08.2024
Názov Doomer Music je na mieste a album nám prináša pohľad do sveta, v ktorom sú ľudské emócie potlačené, kde môžeme vidieť len drsnú schránku panelových domov.
David Stoklas 27.08.2024
Final Summer je deska, ze které čiší životní síla a touha něco dělat. A dělat to navzdory příkořím.