„You paid your money, to get some rock’n’roll!“ (Rival Sons)

Američtí Rival Sons nejsou u nás žádní nováčci. Během rozhovoru těsně před koncertem básnili o tom, jak v roce 2013 hráli mezi studentskými kolejemi „někde vysoko nad Prahou“. Legendární Sedmičku, letos padesátiletou, v průběhu času vystřídaly třeba Futurum nebo Lucerna Music Bar a letos si troufli na Roxy, kterou zdárně naplnili. Není se čemu divit. Předskakují stále větším dinosaurům, kdy po Black Sabbath nebo Aerosmith následovali letos i The Rolling Stones. Stejně tak zrají i autorsky, protože aktuální šestá deska Feral Roots si bez debat vysloužila klíčové místo v jejich diskografii.

A logicky dostala štědrý prostor v setlistu, kdy po úmorném intru došlo hned na dvě nové skladby Back in the Woods a Sugar on the Bone. Největší pozornost poutal kytarista Scott Holiday v tygřím saku, se zlatým přelivem ve vlasech a v rukách hrdě nesoucí nástrojový unikát Meloduende Custom B-Bones, který připomíná Cadillac. Kytar vůbec vystřídal během večera mnoho, ale všechny měly něco společného – všem skladbám, ať už se jednalo o novinky nebo starší songy typu Pressure and Time nebo Electric Man, dominoval hutný riff, chytlavá melodie a mnohdy i text o sexy girl. Okamžitě se mi vybavily vzpomínky na dětství, kdy jsem u strýce sledoval kolekci videoklipů ZZ Top na VHS, zároveň jsem v duchu vyčítal našemu školství, že jsme besídky nedělali v duchu rockabilly.

Celou podívanou korunoval zpěvák Jay Buchanan. Ječák, že i otrlí výčepní nestačili koukat, přitom vše procítěné do posledního vzdechu a třesu v těle. Dokázal publikum rozdivočit a dal vzpomenout na největší legendy hard rocku, do toho nechyběl výrazný výkroj na hrudi a ozdoby po vzoru cikánských šamanů. Buchanan ale umí také ztišit, například když ve skladbě Jordan mluvil o smrti, vyšších hodnotách a nutnosti duchovního spojení mezi všemi v sále.

Tohle jsou soudobí Led Zeppelin. Mladičtí Greta Van Fleet sice mohou vyhrát Grammy, ale věk a zkušenosti neochčiješ. Vrcholem večera byl „kapelní Kashmir“ nazvaný Look Away s orientálním intrem a působivou gradací. A pak zase další a další neskutečné riffy, ať už to byla Do Your Worst nebo Open My Eyes.

Pochvaly jsou na místě a výtky nepodstatné, dvě hodinky poctivé nebo taky staromilské rokenrolové práce. Ke konci se fyzicky zapojili i zprvu umírnění fanoušci a při pohledu na kvality nebo tempo růstu kapely tu máme jméno, které jednou může vymírající rockové dinosaury nahradit.