Z ušaté LFŠ III.

Tradiční rekapitulace, kterou si snad každý dělá s chladnou hlavou po skončení festivalu, je v případě Filmovky ze všech českých filmových akcí nejpestřejší. Z nejrůznějších sekcí, jejichž primární funkcí už od počátků LFŠ zůstává vzdělat návštěvníky, si můžete připravit divokou cestu po nejrůznějších koutech světa, extrémně rozdílných žánrech i velice vzdálených koutech filmové historie.

Do toho časově nejvzdálenějšího nás zavedla sekce Příběh jednoho filmu: Fantomas. Pětidílný filmový seriál superplodného filmaře Louise Feuillada z let 1913/14 je adaptací série brakových románů neméně plodné dvojice novinářů Marcela Allaina a Pierra Souvestra. Už po prvním díle bylo jasné, že nejstaršího filmového Fantomase nebude třeba sledovat jen přes sklíčka shovívavosti a zvídavosti filmového vědce. Ty filmy jsou totiž opravdu zajímavé a opravdu napínavé, přestože je Feuillade staví pomocí pro dnešního člověka nezvykle dlouhých záběrů. Každý z nich má však svoji výraznou dynamiku, a to nejen díky charismatickému Renému Navarrovi v titulní roli.

Silný zážitek nabídla i závěrečná čtvrteční projekce sekce němých filmů s živou hudbou. Už proto, že se na pódiu díky pestré sestavě Nauzea Orchestra objevilo skoro tolik lidí, kolik dohromady provázelo zbylé filmy sekce, šlo spíš o koncert s obrazovým doprovodem než o film s živou hudbou. Murnaův Faust ale není žádná lehká váha a velmi rázně rozhodl, že nebude sedět v koutě. Emotivní hudba původně ústecké kapely vytvořila s Murnauovými obrazy a především s expresivní tváří Emila Janningse v roli Mefista krásně děsivý a děsivě krásný zážitek. Ideální tečku za letošním ročníkem.

Z opačného konce filmové historie se mi asi nejsilněji zapsala hned první projekce, polský film 25 let neviny ze sekce Východní přísliby. Většina tvůrců by si pravděpodobně vystačila jen se silným příběhem podle skutečné události a vznikl by formálně nezajímavý film ždímající emoce a pobouření nad nespravedlivě odsouzeným Tomkem Komendou, jenž si kvůli podvrženým důkazům a falešným svědectvím odseděl 18 let za zločin, který nespáchal. Jan Holoubek pojal svůj celovečerní debut jako funkční hru s časovými rovinami, kdy se nejistota hlavní postavy zrcadlí v nejistotě divácké. Stejně jako se Komenda ztrácí v právnických kličkách a v temné realitě vězení, i my postupně ztrácíme přehled i naději ve šťastný konec, přestože zpráva o Komendově propuštění a rekordním odškodnění pronikla nedávno i do našich médií. Tvůrci nesahají ani k laciné exploataci, a přestože je film místy hodně syrový, ty nejstrašnější momenty se odehrají mimo obraz. Za zmínku stojí i samo zobrazení poměrů ve vězení. Aniž bych měla osobní zkušenost, dovolím si tipovat, že se za mřížemi většinou nesetkáte s charismatickými padouchy a moudrými starci, které známe z mainstreamových filmů a seriálů. Bližší realitě bude spíš tupost, rezignovanost a primitivnost, která mladého Tomka od počátku obklopí. Jediný trochu zbytečně doslovný je závěrečný záběr skutečného Tomka a jeho hrdinných osvoboditelů. I když v polském kontextu se tomu nejspíš nešlo vyhnout. Ostatně těžko přehlížet fakt, že je film i obžalobou všeho, co je v současném polském soudnictví a policii špatně.

fotogalerii z festivalu najdete tady, tu i tadyhle

Před karlovarskou premiérou Omerzova nového celovečerního filmu Atlas ptáků proběhla na filmovce premiéra šestnáctiminutového Posledního dne patriarchátu. Snad se zadaří dostat tuhle povedenou propracovanou miniaturu k co největšímu počtu diváků, i přes nevýhody, jaké mají krátké filmy v distribuci.

Ovšem ze všeho nejvíc mě letos potěšila ochota naslouchat. Před takovými deseti patnácti lety jsem byla upřímně otrávená z diváků, kteří nebyli ochotni projevit citlivost nejen k filmům, které to ostatně nějak vydrží, ale ani k živým lidem, jejichž většinou zasvěcené úvody byly tím, co dělalo Filmovku výjimečnou. Typy, které si zjevně přijely do Hradiště hlavně zachlastat a ve své tuposti klidně vybučely i legendární Galinu Kopaněvu, mě od LFŠ na pár let úplně odradily. Tentokrát jsem viděla publikum otevřené, trpělivé a vstřícné. Možná vlivem digitalizace a mnohem větší přístupností filmů už na filmové festivaly jezdí povětšinou ti, kteří ocení to něco navíc. Což je skvělé, protože například úvody Radomíra Kokeše, nebo masterclass režiséra Viktora Tauše či střihače Jarosława Kamińského patřily k tomu nejzajímavějšímu, co mohly letos vaše vnímavé uši vyslechnout.

A kdo je citlivý k mimofilmovým podnětům, mohl si cestou z posledních projekcí díky kvalitní hradišťské tmě užít meteorický roj Perseidy, jejichž vrchol spadal na konec letošní LFŠ. Tento jev krásně doplnil sekci virtuální reality, jejíž tématem byl tentokrát vesmír. Tak dovi příští rok s ochotou naslouchat v nás a hvězdným nebem nad námi.