Články / Reporty

„Za jak dlouho?“ – „Teď!!“ (Hlukovæ mysteria 2023)

„Za jak dlouho?“ – „Teď!!“ (Hlukovæ mysteria 2023)

Kryštof Kočtář | Články / Reporty | 09.10.2023

„Vážně mají některé kapely jen patnáctiminutové sety včetně nástupu atd.?“ tázal se kdosi udiveně necelý týden před vypuknutím letošních Hlukových mysterií na Facebooku. Pregnantní odpovědi se mu dostalo ze strany organizátora akce, Martina Režného: „Ano, budou i sedmiminutové.“ Reakce koresponduje s typem muziky, která během festivalu převládala – stručná, výstižná a přímá. Jen několik vykřičníků za ní jako by chybělo, to by pak evokovala i hlasitost pro většinu setů naprosto klíčovou.

Stavitelé hlukových stěn

Bylo by fascinující vidět celý festival očima někoho, kdo se, rovněž udiven, s noiseovou hudbou naživo setkává úplně poprvé. Nepochybně totiž převládali posluchači, pro něž šlo o hudební oblast známou, možná až domovskou. Na takto komorní akci se člověk jen těžko ztratí v anonymním davu, mnoho tváří jsem poznával z Hradeb samoty, Noisefestu či předešlých ročníků Hlukovek. Vzhledem k velkému počtu setů během obou dnů festivalu a jeho komornosti byla navíc nemalá šance, že člověk v davu projasněném tmavě rudým světlem dnes či zítra koncertuje. Některá vystoupení byla ovšem natolik ponořená ve tmě, až v přeplněném sále nevelké rozlohy nebylo poznat, kdo zrovna hraje.

Posluchačstvo s noisem obeznámené s vděkem přijalo letošní mimořádně silný line-up Hlukovek. V neděli totiž společné evropské turné přiválo do Prahy několik legend extrémní hudby. Neúnavné stavitele hlukových stěn alias harsh hosie wall pionýry The Rita, Black Leather Jesus a Vomir, jež na turné doprovodil mladší a živelnější JSH. Na stranu druhou noise je ze své nevstřícné povahy čímsi nemasovým, takže bok po boku těmto známějším jménům na festivalu stanula i tajemnem obestřená, nepovědomá jména. Dobrým příkladem budiž enigmatický kolektiv Interpretace, který, podle slov organizátora, aktivně funguje již takřka třicet let, ačkoli za tu dobu odehrál počet koncertů, jež by šlo spočítat na prstech jedné ruky.

„Tinnitus is my merchandise“

V loňském roce se Hlukovky poprvé odehrály jak v domovské Ostravě, tak v Praze. Letos následovaly stejný model, ačkoli pražská edice se krom klubu Punctum rozšířila do Underdogs‘. Podzemní chlad a holý interiér smíchovského klubu se mohly zdát pro daný typ muziky ideální, ale kvůli velikosti prostoru vznikala distance mezi jevištěm a hledištěm, kterou ani hutný hluk nemohl vyplnit. A nepomohlo ani to, když například Mei Zhiyong odposlechy otočil směrem do publika a hrál v něm. Vstřícnější byla přece jen dřevěná, domáčtější, nehierarchicky rozdělená podlaha Puncta, na níž bylo souměřitelné množství místa vyhrazeno jak stolům s elektronikou, tak posluchačům. Již název klubu Punctum odkazuje k bodnutí, které ušní bubínky posluchačů zažily v nepřeneseném významu, navíc menší rozlohou navozuje tolik žádoucí dojem bezprostřednosti.

A jde o cosi pro živou zkušenost s noisem klíčového – ohlušujícím monolitům zvuku jsme čelili všichni společně, posluchači i hudebníci. A toto zrovnoprávnění bylo nejvíce patrné v po sobě následujících vystoupeních sólo projektů Vilgoć a Vomir, zrezlým hřebům večera (zaraženým do ucha). U obou totiž hrála podstatnou roli minimalizace autora ve prospěch maximalizace hluku. Vilgoć své vystoupení proležel bez jediného hnutí v prenatální poloze pod reproduktory, z nichž sršela salva jednolitého odzbrojujícího hučení. Obdobně Vomir krom počátečního kliknutí, jež rozpoutalo bouři, a klinutím finálním, které ji vmžiku zažehnalo, během setu nehnul ani brvou. Na rozdíl od Vilgoć ovšem stál, přičemž tváří v tvář posluchačům hleděl slepým pohledem, který neviděl a nešel vidět, halila jej totiž kožená, neprodyšná maska. Oba se tak v jakémsi rozhodném gestu bezbrannosti odhalovali okolnímu světu a my trpěli společně s nimi. „Tinnitus is my merchandise,“ jak pravil jeden z vystupujících.

Performativita ano, uniformita ne

Koncerty na Hlukovkách nebyly uniformní, krom oněch temnotou prostoupených se našly i sety krapet humornější. Součástí programu jsou kooperace různých muzikantů vzniklé pouze ku příležitosti jediného hraní a je pak vynikající, když se sejde skupina, která si takzvaně notuje. V tomto případě dobře fungovalo spojení Mata Poga s Kryštofem Pátrou, při němž společnou řeč našly podivně modulované a úsměvné skřeky s kvílivým saxofonem. Vlnu pobavení vzbudil koncert interpreta ●●●. Tělem otřásající vlny subbasových vibrací byly znenáhla ukončeny nečekaným vymrštěním desky stolu i s Macbookem, který tvrdě dopadl na neméně tvrdou podlahu Underdogs‘. Tento vtípek sklidil velký potlesk, jen těžko člověka napadne příhodnější zakončení tak brutálního setu.

V souvislosti s náhlým uleknutím, respektive jeho absencí, bylo velmi fascinující vystoupení Lorenza Abattoira, který pracoval primárně se svým hlasem a jeho modifikováním. Tvář Abattoira se ocitla v zajetí děsivých a křečovitých šklebů, z úst mu vycházely znepokojivé ryky a občas náhle pěstmi praštil do stolu. Každou chvíli jako by měl přijít nečekaný jumpscare, avšak k ničemu takovému nedošlo. A právě to bylo ještě nepříjemnější, než kdyby se na nás náhle vrhl – podobně jako když se člověku chce kýchnout, ale nakonec nekýchne.

Každopádně komu se „vrhnout“ nezdařilo, byl hudebník výstižně nazvaný Secret(e). Ačkoli si během svého setu statečně strkal do úst takřka celou dlaň a vyjeveně u toho koulel očima, výsledkem byly jen provazce slin, kterými pokryl podlahu. Den předtím vystoupil pod pseudonymem Svartvit, kdy oděn v tričko s groteskní tváří jedné z postav kontroverzního filmu Salò aneb 120 dnů Sodomy z plných plic řval, do čehož se ozývaly všemožné pištivé jekoty jeho krabiček. Fanouškům hororů či projektu Atrax Morgue muselo srdce zaplesat. Zcela zřetelně s sebou filmový aspekt nesla performance dvou Martinů, Ježka a Klappera. Georges Didi-Huberman píše, že splašky z kanálů a rozličný odpad města jako by byl jeho vytěsněnou pamětí, která se vydrala na povrch. Obdobně jako by Ježkem promítané, poškozené a deformované útržky nalezeného materiálu, patrně sportovních instruktáží, byly rubem, zastřenými vzpomínkami filmu samotného.

Rušivý noční neklid

Jako Minimaraton elektronické hudby, tedy další akce, za níž stál Martin Režný coby kurátor, byly i Hlukovky (maxi)maratonem. V sobotu se hrálo skoro devět hodin, v neděli šest. Když Režný směrem k lidem posedávajícím před Punctem zavolal, že bude hrát JSH, kdosi se dotázal: „Za jak dlouho?“ „Teď!!“ odpověděl důrazně Režný. A právě ono „teď“ jako by bylo časem každého z koncertů, jež byly tak krátké, že stačilo být na jejich začátku venku na cigaretě, a člověk už je nestihl. Každopádně i tím lákají Hlukovky posluchače. Do desáté večerní zbývalo padesát minut, přesto Punctum čekaly ještě tři sety. Tomu finálnímu se blížící desátá, která je pro klub umístěný ve vnitrobloku směrodatná, šlapala na paty, avšak policie kvůli nočnímu neklidu naštěstí nepřijela. I když, naštěstí… Poslední set měl pod taktovkou projekt The Rita. Těžkotonážní harsh noise doprovázel performanci drobné dívky, která si v jakémsi opojení rozřezávala silonky nožem, čemuž přihlížela masa usměvavých a milých tváří. Policie by se asi divila. (Podobně jako vloni u závěrečné kolaborace Kazehita Sekiho a Annalized.)

Info

Hlukovæ mysteria vol. XVI
7.-8. 10. 2023 Underdogs', Punctum, Praha

foto © Jan Kruml

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Chvilky transcendence (Roomful of Teeth)

Jan Starý 20.11.2024

Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.

Postřehy v modré (Blues Alive 2024)

Jiří V. Matýsek 19.11.2024

„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.

Jenny chce byť strojom (Jenny Hval)

Ema Klubisová 19.11.2024

I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.

Pohleďte, krásný, raněný démon (Current 93)

Viktor Palák 18.11.2024

Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.

Co to všechno stojí (Anki)

Filip Peloušek 17.11.2024

Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…

Temný půvab rapové poezie (Moor Mother & billy woods)

Viktor Hanačík 07.11.2024

Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.

Útěk na čarodějnou horu (Stoned Jesus)

Marek Hadrbolec 31.10.2024

„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...

Kdo byla, je Miss Flower? (Emilíana Torrini)

Václav Valtr 28.10.2024

„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.

I wanna see you fucking dance! (Gurriers)

Veronika Tichá 27.10.2024

Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.

Lámání kostí i ducha (Pharmakon & co.)

Klára Šajtarová 25.10.2024

V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace