Ze skleněnky plné nostalgie (The Underground Youth)

The Underground Youth, založeni Craigem Dyerem v Manchesteru roku 2008, se před několika lety přemístili do Berlína, kde působí jako jedna z oblíbených kapel alternativní rockové scény. S novým albem, v pořadí už třináctým, přichází bohaté poetické texty a hudba, na kterou jsme poslední dobou zvyklí – místy až písničkářská, místy ostřejší. Od mateřského postpunku se nevzdalují nadobro a tu a tam můžeme slyšet jeho stopy ve zkreslených kytarách nebo zastřenějších vokálech. Stejně tak zaslechneme velkou inspiraci starším rockem a legendami jako The Velvet Underground nebo The Jesus and Mary Chain.

„Skleněnka nostalgie“, která „je špinavá, rozbitá a prosakuje jí všechno to, co se v ní za tu dobu nahromadilo“, jak se zpívá v titulní skladbě, jejíž refrén zároveň lemuje přebal, nám nabízí si potáhnout a ochutnat všechny pocity spjaté s minulostí. Dyer se kromě hudební tvorby věnuje psaní poezie a ani tentokrát svými texty nezklame a všudypřítomné téma reflektování minulosti dokáže uchopit citlivě, neschematicky.

Zatímco song Nostalgia’s Glass je o minulosti a nostalgii, kapela se věnovala i konkrétnějším tématům jako hudba, politika nebo vztahy. To první je nejvíc slyšet v písničce Frame of Obsession, která se ohlíží za minulou tvorbou: je jako dopis svému starému já varující před sebou samým a budoucností, hudebním průmyslem a jeho schopností pohltit, na druhou stranu se, sice trochu zahořkle, otáčí za tím hezkým a úspěšným. Je to něco, čeho se bojíme a litujeme, nebo chceme zpátky?

I Thought I Understood se shoegazovými kytarami a chytlavým refrénem působí jako vyznání, nepochopení a neporozumění touhy a pocitů druhého, možná lítost, možná prosté konstatování. Politika se objevuje v rockovější skladbě Another Country coby skeptický a přímý text plný sarkastických otázek: „Do you really think you’re rich enough, that there’s not a chance they’d take it?“ To, jak nás systém a politika ovlivňuje a deformuje, vytváří falešnou iluzi bezpečí a neustálé změny k lepšímu.

Jemná mezihra Interlude ukazuje, jak jsou The Underground Youth zvukově rozmanití a nebojí se zkombinovat chytlavé rockové riffy a melancholické brnkání na rozladěné piano a špinavý zvuk. Podobná je finální Epilogue, klidný klavír a tiché zkreslené kytary doplňují jednoduchý text, spíš posledních pár slov a uzavření téhle kapitoly o nostalgii. A o tom, jak na jedné straně může zároveň ubližovat a na té druhé představovat příjemné a potřebné zavzpomínání, abychom věděli, jak jít dál.