Zrní jiskřící, spící

Při dokončování loňského alba Jiskřící stála kapela Zrní před nelehkým rozhodnutím – kvůli jeho délce musela z výsledného celku vyřadit čtyři písně. A z těch vzniklo EP Spící.

Úvodní Kdo budí medvěda? je původně singl z roku 2016. V nově přemíchané podobě a kratší stopáži je údernější, v aranžmá průzračnější a na poslech návykový. Text, inspirovaný Jungovou filozofií i Nolanovým filmem Počátek, zpracovává témata snění, reality a podvědomí. Úvodní hradba temných tónů houslí a kytar představuje procitání, sen se rozplývá v chytlavém tepu bicích a problikávající elektronice. Do té vzápětí proniká hlas podvědomí v podobě zpěvu Jana Ungera, pobízejícího k probuzení a dosažení vytouženého cíle. „Běžíš, běžíš, běžíš…,“ kolem se s povzbuzující dravostí míhají vyhrávky smyčců a netrpělivé odpovědi kytar, „... až najednou vzlítneš. Vstávej, probuď se.“

Pomalá, strukturně rozvolněná Do vody vznikla ve spolupráci s tibetským zpěvákem Lotenem Namlingem a vyčnívá právě díky fúzi dvou vzdálených, přesto příběhy propojených světů. Lidově baladická nálada, navozená téměř cimbálovým zvukem tlumených kytar a melancholií houslí s flétnou, se zde prolíná s alikvótním zpěvem, transovým bubnem, drsnými kytarami a Namlingovým naléhavým vokálem.

Jakoby bloumající nočním městem rozvíjí Unger surrealistickou polemiku o spáčích s názvem Kde jsou ty oči? Ta, uvozená pevným beatem, se odehrává v melancholicky zkreslených kytarách, stínech houslí a ke konci se do krajnosti vyostřuje přebuzeným zvukem ochromujícím mysl. Předposlední Ať je vztahovým duetem doplněným křehkým hlasem Báry Ungerové, pojednávajícím o lásce i nevyhnutelném rozloučení. Co je ten kousek neklidu, který nás nutí odejít, i když nám na druhém stále záleží? Závěrečná Z vody je krátkým dovětkem. Sólo pro akordeon, které na způsob varhanního preludování vroucně rozvíjí melodii Do vody, v pozadí doplněnou ukolébavkovým broukáním a dětským hláskem - symbolem nových začátků a otevřené mysli?

Spící je pro Zrní první oficiální nahrávkou krátkého formátu. I na této ploše necelých devatenácti minut se podařilo vytvořit přirozeně fungující minikolekci písní, které se na předešlé album, snad kvůli rozdílnému charakteru, nedostaly. S tématy krize, přerodu a hledání nového směru je pak obsahovým dozněním Jiskřící. Zrní nadále poutavě zkoumají hranice vlastního zvukového terénu, experimentují se strukturou písní a nebojí se přiostřit hrany elektroniky, osobitou textovou výpověď zachycují vyzrále volenými hudebními prostředky. Co asi před sebou dále vidí „spící“ skupina, která dokáže vyprodat Forum Karlín i hrát na tak speciálních místech, jako je vila Tugendhat?