David Čajčík | Články / Reporty | 15.05.2013
Pátý ročník polského multižánrového Asymmetry Festivalu se přesunul z městských klubů do Vratislavského kongresového centra. Luxusně zrenovované prostory výstaviště z desátých let minulého století se nacházejí v těsném sousedství Haly Stulecia, obřího monumentu zařazeného na seznam UNESCO, vzhledem připomínajícího Hagii Sofii zkříženou s Royal Albert Hall. Hlavní stage byla umístěna do přibližně pětitisícového sálu (skoro nikdy úplně zaplněného), druhá stage byl kongresový sál s pohodlnými křesly, připomínající trochu kino, což pro některé kapely bylo příliš velké a noblesní prostředí a pro některé fanoušky (včetně nás) prostředí příliš vybízející k prospání nudnějších kapel či brouzdání na bezplatné wifi. Nakonec byl snad největším benefitem originální lokace zadní východ vedoucí přímo k obří fontáně obklopené kolonádou a zeleným parkem.
Festival začal vystoupením polské kapely Napszykłat, která v sobě spojuje několik elementů společných pro celkovou dramaturgii Asymmetry: experiment, žánrovou heterogenitu, specifické živé provedení a tvrdost v jakémkoliv smyslu. Napszykłat znějí jako WWW, byť s ostřejším živým zvukem a žlutou kuklou na hlavě jednoho ze dvou členů. Experimentální hip hop s větším důrazem na živé provedení elektronických beatů než na samotný rap, pecka a skvělý start festivalu.
S improvizovanou hudbou je to vždycky složité, někdy to může být neopakovatelný zážitek, ale často stojí spíš za starou belu. Ambientní performance estonského podivína Kiada Kirikmäe byla bohužel ten druhý případ. Nuda, nuda, smyčky, delay a ještě jednou nuda.
Hned poté se probrala i hlavní stage a ovládl ji skvělý zvuk 80’s rocku. Rovněž estonští Nevesis nabídli podstatně přesvědčivější set než Kirikmäe. Mötley Crüe se špetkou Guns N' Roses a povinná dávka glamrockové vizáže; Nevesis dokázali, že je stále možné hrát svěží hard rock bez jakékoliv žánrové fúze a může to znít zatraceně dobře. Deathcats, třetí estonská kapela během jednoho dne. Dívčí trio hrající rock až moc podobný The Runaways; bohužel zpěvačka Luka zdaleka nedosahuje síly hlasu Joan Jett a instrumentálně to nebylo tak dobré, jak by si dívky i publikum přálo.
Maďarský bubeník Balázs Pándi sice spolupracoval s mnoha zajímavými postavami elektronické experimentální scény (Merzbow, Venetian Snares atd.), jeho samostatné vystoupení však sestávalo jen z monotónní noisové stěny a nezajímavého bicího sóla, tak jsme ho po patnácti minutách raději vyměnili za pivo. To estonští zálesáci Tolmunud Mesipuu na druhé stagi příjemně překvapili. Velmi zajímavá dávka instrumentálního psychedelického rocku, navíc okořeněná o DIY hybrid mezi cellem a kytarou, vytrhla nejednoho hudebního nadšence ze spánku či od facebooků. Více než důstojné zakončení „estonského dne“.
Potom ale přišel čas trochu přitvrdit. I když, jak se to vezme. Kdo neviděl Agalloch naživo, mohl by se nechat zmást jejich imidží. Na pódiu ale z amerických postblackových průkopníků čiší nezměrná pozitivní energie, která má sílu rozhýbat všechny lidi od padesátiletého medvěda v triku Mayhem po patnáctiletého hipstra. Sečteno podtrženo, skvělý koncert a skvělá odezva publika (třeba začátek Ghost of the Midwinter Fires, to se jen tak nezapomíná). Agalloch slušelo velké pódium a zaplněná hala, se kterou dokázali komunikovat bez zbytečných řečí jen a pouze hudbou. A tohle spojení nemohly pokazit ani technické problémy se zvukem, ani ke konci s kytarou frontmana Johna Haughma.
Polští Outre a jejich vydařený hipster black metal měl i po Agalloch velký úspěch. V blast beatových pasážích měla kapela neskutečný tah a zakomponování trashových a deathových prvků do jejich komplexního black metalu je obdivuhodné také vzhledem k tomu, že jádro skupiny tvoří pouze Andrzej Nowak a Damian Igielski, kteří složili a nahráli nástroje pro všechny svoje skladby. Polský black je všechno, jen ne mrtvý.
Miláčci polských metalových fanoušků, ten druhý z důvodů, proč bylo na Asymmetry první den podstatně víc „normálních“ metaláků s vytahanýma devadesátkovýma tričkama – death metal at its best – Vader. Vystoupení bylo v rámci Back to the Black Tour, takže výběr skladeb podléhal především stejnojmennému albu. Vader hrají pečlivý old school death metal, který je instrumentálně dokonalý. Bohužel show už není tak zábavná, jak možná bývala, zvláště když hrají z alba, které nepatří k jejich nejlepším. Standardní Vader, dá se říct, čtyřicet minut stačí. Morbidní tečkou byl cover Hell Awaits od Slayer, hodinu a půl předtím, než bylo oznámeno, že Jeff Hanneman odešel... do pekla asi.
Další zástupce místního post-(black)-metalu, Entropia, už nenadchl tak jako Outre. Ačkoliv se živému provedení nedalo celkem nic vytknout, jejich tvorba působila nekompaktně a nevyzrále a zdlouhavá postrocková intra přímo vybízela k usnutí v pohodlných sedačkách. Pak už konečně přišlo to, co naprostá většina obecenstva toho dne tak toužebně očekávala, blackmetalová legenda Mayhem. Žádné velké překvapení, co se týče setu nebo Atillových kreací na stagi, se nekonalo. Vše se neslo v duchu tour z minulého roku, důraz na staré šlágry od Freezing Moon po Funeral Fog a došlo i na žonglování s lebkami. Překvapivé ale rozhodně bylo, jak moc to tentokrát fungovalo. Živá vystoupení Mayhem bývají často dost rozpačitá, ale tentokrát šlo o naprosté old school blackové peklo, které mělo i nebývale dobrý zvuk, a to jak Hellhammerův šicí stroj, tak Atillův chropot. Konečně se naplno probudili polští mlátiči a rozpoutalo se peklo i pod pódiem.
Mayhem neberou ohledy na pravidla a když posledně na Brutal Assault jako jediná kapela skončili téměř o půl hodiny později, tady zase jako jediná kapela skončili o patnáct minut dříve. Možná to mělo souvislost s událostmi Slayer, možná jim přišlo, že publikum vyždímali dostatečně. Pravdou je, že to byl výjimečný koncert skupiny, která už třicet let neustává v produkování hudby bořící hořící bariéry ortodoxního black metalu, a jejich vystoupení na Asymmetry rozhodně splnilo a předčilo očekávání všech fanoušků i ostatních, kteří si Deathcrush doma nepustí. Ale jaká to byla deziluze po představení, když se na pódiu objevil ó velký Atilla bez make-upu. Normální pankáč je to, nevadí.
Po několikanásobném blackovém a deathovém rozřezání punkové emíčko s otravným polorecitačním zpěvem? Špatná kombinace. Tohle Flyktpunkt nemohli vyhrát. A taky nevyhráli, jediné, co se jim nedalo upřít, bylo, že jim to docela hezky znělo, což rozhodně nestačí.
Celý den zakončilo duo Matadores. Italové už od pohledu, klávesy a bicí, oblek nutný. Žánrově těžko zařaditelný elektro-rock, trochu math (moc málo) a noise (ještě míň). Nápadů měli dostatek, jen je někdy opustili už po několika okamžicích a songy byly moc krátké na to, aby z vystoupení zanechaly nějaký celistvý, nerozbitý dojem. I přesto zajímavý a zábavný projekt, který se do budoucna vyplatí sledovat.
První den ukázal, že pořadatelé Asymmetry polskou scénu dobře znají. Napszykłat a Outre pro nás byli velmi přínosnými objevy a spolu s perfektní show Mayhem a Agalloch v nás zanechali jednoznačně pozitivní dojmy. Zato z prostředí festivalu jsme měli dojmy poněkud rozporuplné – Asymmetry totiž nepůsobí jako festival v pravém slova smyslu, rozhodně ne tak, na co je člověk zvyklý z letních akcí, ale spíše jako hudební konference, kde však nemáte moc příležitostí pokonverzovat s ostatními fanoušky. Jednak si není, mimo prostoru před pódiem, kam sednout, druhak všichni akorát přebíhají ze stage na stage (kapely se nekryjí). O to více potěší nehlídaná backstage, kde si každý může poklábosit s kapelami. A možná by všechno bylo jinak, kdyby dva ze tří dnů na Asymmetry nepršelo čtyřiadvacet hodin v kuse. Pak je vám celý park s fontánou užitečný asi jako polské pivo, které si nemůžete vzít na koncert.
Asymmetry Festival 5.0
2. 5. 2013, Vratislavské kongresové centrum, Polsko
autoři: David Čajčík a Václav Klíma
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.