The xx poprvé: Blízká setkání třetího druhu

Od druhých alb se očekává posun. Zlepšení. Něco jiného. The xx je to ale jedno. Od svého zvuku ani nálady první desky se neposunuli, a ani o to neusilovali. Jak uvedli v rozhovoru pro Pitchfork, na nové nahrávce se nesnažili dělat něco jinak, ani se nesnažili zůstat stejnými. Prostě tvořili písničky, které šly z nich, z jejich nitra. Jsou stále stejná kapela a jsou rádi, že mají svůj vlastní, rozpoznatelný zvuk. Pro skalní fanoušky dobrá zpráva, pro kritiky důvod, proč kapelu potopit. Na druhém albu jsou The xx ještě minimalističtější a jemnější, zpověď je niternější a intimnější. Přesto není pochyb, že i dvojka se stane kultem. Kultem X.

Dalo by se říct, že Coexist, které vyšlo 10. září 2012, je volné pokračování eponymního debutu. Pomalejší a trochu víc elektro brácha. Další depresivní citové výlevy, silně ovlivněné vlastními milostnými zkušenostmi. Na textech se značně podepsal fakt, že vokalisté Romy Madley Croft a Oliver Sim jsou bývalými milenci. Slova jsou jednoduchá a lehce srozumitelná, nesou se v duchu sentimentálních výpovědí a sdělných lidských emocí. Každý si v nich najde svůj příběh a dokáže se s nimi ztotožnit, což je s posluchači semkne.

Hned na začátku se představuje křehký hlas Romy v Angels, která je spolu s Chained nejsilnějším momentem alba. Jako jedna z mála písní není koncipována jako duet a její zpěv, křehký jak porcelán, vyniká osobitou prezentací. Tajemná a romantická skladba nasadí poetickou laťku celé desky. Na dalších tracích se přidává už i Oliver, aby spolu vyšeptali svá popová tajemství.

Chained, výborně vystavěný song, začíná pomyslným zařinčením řetězu a ke slovu se konečně dostává i Oliverův sametový hlas. Píseň funguje dokonale, tedy až na finále, které jako by někdo utnul. V Missing je psychedelický duet doplněn o simulaci tlukotu srdce a naléhavé kytary. Dvojice zpívá spolu, a přesto každý zvlášť. Zdá se, že příběh je dvojí, ale i tak zůstává celistvý, funguje samojediný. Problém je, že všechny pecky si britští „pohodáři“ vystřílí hned na začátku a kvalita alba postupně upadá až zůstane jen vata. Pomalá smrt. Sporadický hudební projev graduje a slévá se. The xx se topí ve sladkých tónech a prohlubují melancholii. A zdánlivé pokračování první desky mizí a vy si toho ani nevšimnete, zmizí a rozplyne se, nezanechá žádnou výraznou stopu.

Trh je přesycený rámusem a nahrávkami, které se snaží těžit z hutného, nerozpoznatelného zvuku. The xx na to jdou z jiného konce. Jejich hudba je jen jakousi kostrou písní, okousaným stehýnkem pop music. Přinášejí klid a uvolnění a balzám na duši. Natřete si bubínky jemnou směsicí romantiky a sklíčenosti (a hoďte se do klidu).