Chvála ozubeným kolesům i vesmírným potulkám (Laibach)

Kdo by se nebál do Divadla Hybernie. Toto místo si příliš nespojuji s kapelami typu Laibach. Pořadatelům z Obscure Promotion se v tomto ohledu podařilo něco výjimečného, ale není takový snad každý koncert Laibach? Na druhou stranu, hořkost z rozpačitých snímků Iron Skies mi mnoho důvodů k očekáváním nedávala, když jsem tušil, kudy se bude ubírat linie jejich vystoupení.

Koncert na sezení? Opodstatněné, jde totiž hlavně o spektákl, podívanou, promyšlený i živelný prodej konceptů. Na začátku jsem spíš nevěřící, neusnu během souvislého podání EP Love Is Still Around? Neslušelo by tomu víc pražské planetárium? Možná ano, ale právě se mi před očima rozvíjí vesmírná, kovbojská balada, o osmi částech. Přitom jeden stejný hudební základ, píseň, v mnoha polohách, pojmenovaných dle všemožných nálad, látek i planet. Zemi i Měsíc jsme zničili, míříme na Mars v krautrockovém marši, abychom se nakonec propadli do mrazivých, ambientních ploch.

Následuje intermezzo na pivo a cigárko. Je to vhodné rozptýlení, protože druhá polovina se už ubírá jiným směrem, pochmurnějším, více dystopickým. Industriální tvrdost ostře kontrastuje s variací na předchozí country, krautrock či ambientní plochy, co jsme slyšeli v prvním dějství. Nemusím asi představovat subversivní estetické ataky Laibach na oči i uši, pohybujeme se na pomezí kýče, propagandy, něčeho ničivého i osvobozujícího. Návštěvníci v depešáckých, potažmo vojenských uniformách cestou ze sálu vrávorají, už jim také není nejméně a do Prahy vážili cestu z různých krajů – tuzemských i zahraničních. Sám taktéž mířím kamsi k toaletě, přesto mě staronové, poslední album Sketches of the Red Districts fyzicky rozkládá a skrze výpravné blikání rudě zabarvených reflektorů sotva nacházím dveře. Při návratu mě vítá projekční plátno v plamenech a na něm hořící Putin, Laibach se rozhodně nevyhýbají aktuálním tématům, když navíc dokreslují jejich étos.

fotogalerii z koncertu najdete tady

Jestli se druhé dějství neslo ve znamení války, poslední praví „repent“. Nápravu však cover ikonického tracku Sympathy for the Devil nepřináší, spíš rýsuje další rudé obzory. Závěr už sklouzává blíže k duchu Iron Sky, podvratnému, epickému popu. Skladba The Coming Race je známou stálicí, zatímco The Engine of Survival patří k novějšímu repertoáru. Přitom jde o rearanžovanou verzi doprovázenou skupině věrnou zpěvačkou Donnou Marinou Mårtensson. V setlistu navazuje na další cover Leonarda Cohena, Future. Je to příznačné. V eklekticismu a nuancích kapely se ztratí snad každý a ztracení je to příjemné, i když někdy míří až k zatracení. Poslední track doprovází střídavě se rozsvěcující nápisy „Maybe Not / Maybe Yes“. Bude encore?

Je. Když pak vycházím ven, říkám si, že jsem po delší době zažil něco výjimečného. Místy nemístný pocit nějakého cringe si ospravedlňuji, že to přece k divadlu někdy patří. Navíc když za sebou protagonisti táhnou už čtyři dekády existence. Was ist Kunst, Marinela Koželj?