Adriana Světlíková (Nová síť): Kultura si prošla velmi těžkou zkouškou

Organizace Nová síť pečuje o kulturní infrastrukturu a propojuje jednotlivce i instituce ve snaze kultivovat podmínky pro živé umění. Pravidelně pořádá festival Malá inventura a konferenci o spolupráci v kultuře Culture Get-Together. Do jejího networku dnes patří na 25 institucí napříč českými regiony, věnuje se ale i přeshraniční spolupráci. O tom, jak si organizace spřádá svou síť ve snaze zlepšit podmínky pro umělce i kulturní projekty a na jaké problémy naráží nejen během pandemické krize, si povídáme s ředitelkou organizace Adrianou Světlíkovou.

Nová síť podporuje živé umění a spolupráci v kultuře, čtu u vás na webu… Abychom nezačínali obecnými floskulemi, jak mi může být nápomocná Nová síť, pokud jsem například členem nějakého občanského spolku na maloměstě? Rozumím charakteristikám jako „otevřená kulturní organizace propojující regiony”, rozumím i tomu, že usilujete o „decentralizaci, rozvoj a kultivaci občanské společnosti”, ale rád bych slyšel něco „lidštějšího”. O otevřené občanské společnosti se mluví horem dolem, ale jak vypadá?
Nová síť jako network má už nějaký pátek. V podstatě se blížíme pomalu k dvaceti letům fungování. Za tu dobu jsme měli možnost poznat, jaká jsou specifika a hlavně předpoklady ke spokojenému a tzv. naplněnému žití. Zní to možná podivně, ale otevřená společnost je prostě ta, kde se cítíte dobře a hlavně svobodně. Protože vás lidé respektují anebo prostě jen tolerují. To není úplná samozřejmost. Naše působení a aktivity jsou úzce spjaté s kulturou, ale tu chápeme a bereme jako klíč ke změně a řekněme nástroji, jak ukázat, že spokojený a naplněný život se dá žít i na venkově či maloměstě. Obecně totiž stále ještě platí, i když už ne tak často, že abych něčím byl, musím do Prahy nebo většího města. Máme radost, že tento názor už přestává platit. A lidé se alespoň vrací tam, odkud pochází, a chtějí měnit či podílet se na změně i mimo větší města.

Ano, taky sleduju tendenci vracet se tam, kde se člověk narodil, což je často mimo velká města. Ale z toho, jak to říkáte, to vypadá, že se na tom podílíte. Nechci to zpochybňovat, ale můžete být konkrétnější, uvést třeba nějaký případ města, lidí, kolektivu, který sledujete těch dvacet let a který nabaluje i díky vám své aktivity, další lidi a oživuje konkrétní oblast?
Jako organizace nemapujeme celou republiku. Je to z kapacitních důvodů. Věnujeme se těm, kteří se na nás obrátí, potřebují podpořit, ujistit se ve svých plánech. Doufáme, že se někteří díky naší podpoře a movitaci vrátili tam, odkud pochází, nebo jim to pomohlo překonat hodně náročná období. Jedním z takových příkladů je jeden z mála rezidenčních domů v Komařicích v jižních Čechách. Markéta Málková a Aleš Hrdlička vlastními silami zrekonstruovali svůj dům na vsi a vytvořili úžasné zázemí pro tvůrčí rezidence - Rezi.dance, které zatím nemá obdoby, co se týká zázemí a servisu, který poskytují. Dalším z příkladů je třeba plzeňská Moving station. Ta byla naopak už u vzniku Nové sítě. Sledovat a podporovat takové místo, které udělalo z železniční zastávky centrum nezávislé kultury západních Čech, je velká radost. Roman Černík dokázal, že i sny se dají plnit.

Jako členové grantových komisí na MKČR jsme měli za posledních deset let možnost soustavně upozorňovat a vysvětlovat, že kultura není jen v hlavním městě a troufám si říct, že i díky tomu získaly aktivity profesionálního umění v regionech důvěru a svoji adekvátní pozornost.

Ještě jedné vaší charakteristice nerozumím: „Otevřená organizační struktura Nové sítě umožňuje reagovat na aktuální situaci v kultuře, zohledňovat požadavky ze strany umělecké, odborné i laické veřejnosti a zapojovat je do širší sítě institucionálního fungování organizací na komunální, celorepublikové i mezinárodní úrovni.” Co je to ta otevřená organizační struktura? Znamená to, že přibíráte zástupce dalších a dalších organizací, kteří dostanou své slovo v rámci vašich snah?
Když se zapojíme do nějakého jednání nebo řešení problému a podobně, nejsme jen na straně umělců. Snažíme se o přibližování obou světů, tedy o vzájemné pochopení. Poněvadž za námi nestojí žádná budova, ani soubor, nejsme agentura, můžeme velmi nestranně referovat o potřebách nejen umělecké obce, ale také institucí. Dialog je velmi důležitý. Výsledkem toho je velmi kvitovaná konference právě o spolupráci v kultuře Culture Get-Together. Zde se konečně potkala kulturní obec a například Ministerstvo kultury ČR, Magistrát hlavního města Prahy a zástupci regionů ČR. Je důležité se umět zastavit a naslouchat si navzájem, třeba i úplně obyčejně lidsky. A vědět, kdo je pro moje fungování klíčový, a pochopit ty, kteří ten institucionální mechanismus vedou, stejně jako ty, jimž by měl sloužit.

Culture Get-Together byla zajímavá konference, na druhou stranu přednáškový blok věnovaný regionům - tedy jeho záznam - má nějaké tři hodiny, a za tři hodiny se toho na dané téma moc stihnout nedá… Což nemá vyznít kriticky, jen si říkám, že takových konferencí bychom měli mít několik do roka a vždy se zastoupením ministerských úředníků. Navíc Culture Get-Together primárně představoval setkání zástupců nezávislých scénických umění a představitelů samospráv, ale živé umění nepředstavuje jen to scénické. Nechtělo by to širší a pravidelné plénum? A ano, obracím se na vás, protože jste jedna z mála organizací, která by to zřejmě mohla zprostředkovávat?
Pojmenoval jste to přesně. Konference bude mít letos první oficiální ročník a za cíl si klade postupně pojmenovávat, diskutovat a posléze zapracovávat nejpalčivější témata. Z minule vyvstalo hned několik oblastí - Status umělce, mezirezortní spolupráce, transformace Ministerstva kultury ČR, Státní kulturní politika apod. -, na které budeme navazovat a která zpracovávají ti nejpovolanější jako třeba Yvona Kreuzmannová, Jakub Vedral, Pavla Petrová. Konference se zaměřuje pouze na nezávislou kulturu performing arts. To je oblast, které se věnujeme nejvíce. Culture Get-Together se setkala s mimořádným zájmem a sklidila skvělé ohlasy. A to zejména část věnovaná právě regionům. Proto i letos bude jeden den věnovaný jim. Nová síť se věnovala mapování kulturních strategií, a to bude součástí programu.

Vytyčujete si zaplňovat mezeru mezi mistními samosprávami, příspěvkovými organizacemi a jednotlivými subjekty, což je dost velký úkol. Kolik lidí je součástí Nové sítě? Jak jste financováni a do jaké míry pracujete s dobrovolnickou bází?
Nová síť je nestátní neziskovka, opravdu malá organizace, ve které pracuje cca osm lidí. Z toho pět tzv. naplno. Není to ideální počet, i proto ho musíme v současnosti navýšit. Obzvlášť v době pandemie se ukázalo, což nás nesmírně potěšilo, kolik lidí se na nás obracelo s důvěrou. Nejen z řad kulturní obce, ale i místních samospráv a státní správy. Doposud bylo velmi těžké vysvětlovat v dotačních řízeních naše fungování. Poněvadž jde jednoduše zejména o placení pracovníků bez jasného výsledku tak, jak to obvykle v kultuře a grantových programech bývá. Konečně máme pocit, že i v tomto nám pandemie trochu pomohla. Až na hlavní město Prahu se daří pokrývat naši celoroční činnost zejména z grantových řízení Ministerstva kultury ČR, ale třeba i nově Norskými fondy. To je pro nás naprosto nová situace. Všechny činnosti a služby, které poskytujeme, vyžadují expertízu, s dobrovolníky pracujeme jen při větších akcích. Například na festivalu Malá inventura, který pořádáme. To nás moc těší, práce s dobrovolníky je vždy velmi osvěžující.

Jste jediná organizace svého druhu u nás, na Slovensku tuto roli plní Anténa, síť kulturních center. Když jsem s nima mluvil, říkali, že žádná větší spolupráce mezi vámi není, tedy prozatím. Není to škoda? Jsou naše dvě země už tak odlišné nebo v tak odlišné situaci, že taková spolupráce nedává smysl?
Jako český kulturní network jsme jediní svého druhu u nás. Anténa vznikla právě inspirací z Nové sítě, z jednoho dávného setkání. Funguje tak na podobných principech, my se ale kromě koordinování networku o něco více blížíme instituci. Zajišťujeme množství podpůrných programů pro živé umění obecně. Spolupráce s Anténou se otevírala několikrát, naposledy nám do toho vstoupil koronavirus. Rozhodně v propojování sítí vidíme smysl, obzvlášť co se týká Slovenska. V plánu máme celoregionální setkání celého českého networku právě na Slovensku, kde bychom se s Anténou setkali a nastavili možnou spolupráci. Snad nám to tentokrát vyjde. Naposledy pár dní před konáním tohoto setkání vyhořela Stanica v Žilině, kde mělo setkání proběhnout. To bylo opravdu smutné.

Možná se pletu, ale mám pocit, že na Slovensku je Anténa obecně známá i mimo kulturní pracovníky, ví se o ní napříč věkovými vrstvami, zatímco Nová síť je známější hlavně v divadelním prostředí. Chápu, že právě z něj jste vzešli, ale asi chcete mít širší záběr? Je to otázka public relations? Nebo pozice kultury v naši republice obecně?
Jak je Anténa vnímaná na Slovensku, nedokážu posoudit. Našimi hlavními oblastmi zájmu jsou zejména divadlo, tanec a nový cirkus. Obecně performativní umění. Jsme v mnohém jiná organizace, pokud chceme srovnávat. Povědomí o nás mají a obrací se na nás především profesionálové v oboru (umělec, dramaturg, kurátor, kulturní manažer, produkční, kritik), oborové organizace, lokální komunity, odborná a kulturní veřejnost a dále veřejné samosprávy a výkonné složky státní správy. Bežná veřejnost na nás v podstatě nenarazí. Aktivity jsou patrné tzv. pod povrchem. Kultivujeme podmínky pro živé umění, pečujeme o kulturní infrastrukturu a podporujeme umělce a umělecké skupiny. Propojujeme ale také jednotlivce, nezávislé kulturní a státní instituce. Především ale decentralizujeme kulturní nabídku a dehierarchizujeme rozhodování o kultuře. Z výčtu je patrné, že běžný občan se s námi potká maximálně při participativních setkáních nebo během živých akcí, kterým pomáháme či organizujeme. A tam o nás nejde. Tam jde o akci samotnou. Nemáme potřebu si v tomto směru dělat PR.

Říkáte, že Česká republika má vysoce rozvinutou infrastrukturu kulturních center. Není to trochu přehnané? Třeba Slovensko má podobný počet kulturních center a tamní ministerstvo kultury má jeden dotační program jen přímo pro ně. V networku kulturní sítě mi schází některé regiony, Ostrava, Olomouc, vůbec Morava tam zastoupená příliš není. Neříkám, že jsme na tom tragicky, jen hledám tu vysoce rozvinutou infrastrukturu…
Výklad kulturního centra je různorodý. Někdo ho vnímá jako technicky vybavenou budovu s programem napříč žánry, s multifunkčním sálem a kavárnou. Druhý výklad ale může být jako místo, kde je společenský život, kulturní nabídka, epicentrum setkávání. Například zrekonstruovaná barokní budova s každodenní nabídkou programu pro různé věkové kategorie nebo bývalá fabrika - industriální prostor využívaný pro komunitní setkávání, tréninky a sdílenou galerii. Jindy to může být jen obyčejná stodola na vesnici. Je pravdou, že tyto činnosti, nebo lépe řečeno činnost těchto kulturních center se na rozdíl od Slovenska v dotačních titulech nezohledňuje. Příslibem snad bude Národní plán obnovy, který by právě regionům mohl v mnohém finančně pomoci.

Co se týká zastoupení jednotlivých regionů v networku, je to velmi specifické. Nová síť jako network není asociace či síť, za kterou někdo vystupuje. Jsme platforma jak nezřizovaných, tak zřizovaných organizací, ale i jednotlivců. To je velmi specifické. Domníváme se, že právě spolupráce mezi oběma formami fungování je klíčem pro zdravé fungování kultury. Jen vzájemné pochopení obou světů a její symbiózy dokážou nastavit správné mechanismy jak fungování, tak kulturní nabídky. Jedním z příkladů je Ostrava. Nedávno tam zaniklo naprosto unikátní kulturní centrum Cooltour. Po letech fungování nabízelo ojedinělé místo pro současnou kulturu, komunitní život i mezinárodní spolupráci. Město díky neznalosti svého vlastního kulturního biotopu nerozeznalo, o jak klíčové místo přichází. Dopustilo jeho zánik a ztratilo tak hodnotu, kterou bude velmi těžko něčím nahrazovat. Co se týká Moravy, to je velmi specifická oblast. Je tu silná tradice folkloru a lidé tak z velké části dostávají to, co potřebují. Není potřeba vždy tlačit na pilu.

Jsme otevřená organizace, na kterou se mohou obrátit ti, kteří naši pomoc potřebují. Máme omezené kapacity, a tak si musíme pečlivě vybírat, do jaké spolupráce jdeme. Proto je tzv. členství rozděleno na hlavní partnery (o to se nejvíce opíráme při klíčových jednáních a jsou i mentory pro ostatní), dále o ty, co začínají (ti mají výjimečnou podporu, možnosti vzdělávání) a dále ty, kteří s námi chtějí zůstat jen ve spojení (ambasadory, sympatizanty etc.). Momentálně začínáme evropský projekt, který se bude věnovat těm nejvyloučenějším oblastem regionů. Těšíme se na nové mapování a pomoc těm úplně nejdrobnějším aktérům.

Na které oblasti se v něm budete soustředit?
Rádi bychom se věnovali Moravě, severním Čechám, ale třeba i konkrétním místům, o kterých víme, že by takovou pomoc přivítali. Projekt se bude věnovat hledání cest, jak prezentovat profesionální umění, ale i jak by takové představení měla vypadat. Bude tedy i pro umělce. Poněvadž se jedná o evropský projekt, který navazuje na již úspěšně realizovaný, bude z čeho vycházet a inspirovat se. Budeme mezi zeměmi, jako je Velká Británie, Litva, Itálie, ale třeba i Maďarsko či Estonsko.

Fungujete už poměrně dlouho, máte dobrou představu, jak to u nás vypadá - vidíte nějaký vývoj v posledních dvou dekádách, co se týče množství lidí, organizací nebo spolkového života dotýkajícího se kultury? Je to lepší, horší, tak nějak stejné? Někdo se nadchne, aby po čase odešel, místo něj přijde jiný, anebo taky ne? Když se podívám do oblastí, tohle tam často lze vyčíst…
Obecně mohu říct, že specifikum těch, kteří se kultuře v regionu věnují, je vytrvalost. Možná se dá říct až oddanost. Jsou to neskutečně silní a inspirativní lidé, kteří opravdu mění svět kolem sebe. Jen málokdo to vzdá. Hodnoty, které přinášejí, jsou nedocenitelné. Inspirují ostatní a celkově se situace díky nim, a to i politicky, v regionech zlepšuje. Za tu dobu se totiž mnozí již do vedení samospráv dostali, a tak mohou mít přímý vliv na rozhodování. Toho si cením nejvíce. Rozhodnout se vstoupit do těchto vod je velká oběť. Nelze se pak věnovat umění a politice zároveň. Naše společnost začíná být ale zralá na přijímání a hlavně pochopení změn, které přispívají ke kvalitnějšímu životu. Troufám si říct, že často zajímavějšímu a plnohodnotnějšímu než ve velkých městech.

Jakými problémy trpí kultura ve velkých městech? Přesycenost diváka, fragmentace nebo menší komunitní duch? V čem jsou naopak jedinečné projekty v menších městech?
Kultura ve velkých městech má výrazně lepší podmínky. To s sebou přináší ale množství projektů, které nemají šanci v takovém počtu obstát před divákem. Často jsou i na metropolitního diváka zaměřená, a tak těžko přenositelná. Momentálně je například v Praze takové ticho před bouří, která přijde s výraznějším rozvolňování kultury na podzim. Začne kulturní maraton a uvidíme, jak ho divák ustojí. Je škoda, že se taková kumulace kultury nerozptýlí i za hranice Prahy. Ostatně to by bylo potřeba i za běžného provozu. Premiéry v menších městech nabízí mnohem větší možnosti soustředení a práci s publikem. Autoři jdou většinou mnohem více tzv. s kůží na trh. I to se snažíme podporovat, zejména vícefázovými tvůrčími rezidencemi. Takové představení pak vzniká postupně na třech místech s premiérou v regionu. Více podporovatelů pak zaručuje větší zájem o výsledek a premiéra v Praze má i potom jinou pozornost.

S některými spolky spolupráci teprve začínáte, s některými jste teprve ve spojení. Jaký proces čeká organizace, které chtějí být pod vašimi křídly?
Před třemi lety se nám tak rozrostly konzultace a zájem o poradenství, že jsme vytvořili speciální program „Začínáme spolupráci” pro ty, kteří se rozhodli na sobě pracovat, posunout dál nebo prostě svůj projekt začít realizovat. Je omezen počtem deseti organizací. Těm jsme celoročně k dispozici, jak je to jen možné. Poskytujeme vzdělávací semináře. Potkáváme se individuálně a potom všichni jednou do roka. Rovněž mají příležitost se jednou v roce sejít na dvoudenním setkání se stávajícími členy networku. To je jedna z nejoblíbenějších aktivit obou stran. Je zde spousta prostoru pro diskuze, inspiraci a radu. Rovněž v rámci každého setkání poznáváme někoho z networku, kdo je hostitelem.

Program pro ty, co s námi spolupráci začínají, je na dva roky. Potom se musí organizace rozhodnout, jestli chce zůstat jen „v kontaktu”, anebo se chce stát partnerem networku. O dalším postupu rozhodují současní partneři na základě přihlášky.

Nakolik probíhá síťování uvnitř samotné Nové sítě? Je především záštitou pro jednotlivé spolky, nebo se soustředí i na jejich vzájemné propojování?
Komunikace vně networku, ať už se jedná o začátečníky či zkušené partnery, probíhá témeř každodenně. Díky naší virtuální skupině je to platforma, kam si můžete přijít pro radu, informovat se o změnách nebo urgentních situacích. V době restrikcí spojených s koronavirem sloužila jako náš komunikační kanál po jednáních na ministerstvech, ale třeba i jako rychlá poradna či apel na zapojení se do aktivit upozorňující na nesmyslná pravidla a rozhodnutí. Naposledy to byly apely Chci znát kdy hrát, Týden péče o duši či Kultura je taky služba.

Co se týče přeshraniční spolupráce, jak funguje spojení PRALIN mezi Prahou a Berlínem? Oproti Nové síti zde jde více o uměleckou přehraniční spolupráci než o konkrétní organizace?
Projekt meziměstské spolupráce Prahy a Berlína PRALIN končí po třech letech aktivit letos v září. Zaměřil se na propojování nezávislých scén, vypravil festivalové delegace na obě strany, dal příležitost k prezentaci mnohých projektů a pomohl i k realizaci zmíněné konference Culutre Get-Together. Nyní bude pokračovat jako informační a konzultační platforma a jak Nová síť, tak německý partner The Berlin Performing Arts Programm se budou i nadále snažit udržet obě scény v komunikaci. Projekt se navíc rozšiřuje o další dva partnery. Právě probíhá intenzivní finalizace budoucí spolupráce Prahy, Sofie, Kodaně a Berlína.

Za poslední rok se snažíte hlavně pomáhat přežít pandemii, možná by se dalo říct, že tvoříte most mezi uměleckými subjekty a státním aparátem? Neukázala pandemie hlavně to, že státní úředník moc nechápe, co je to kultura, resp. kdo všechno ji tvoří? Lze vůbec vyjednávat s někým, kdo nemá přesnou definici pracovníka v kultuře? Přijde mi to, jako bych se měl bavit s někým o stavbě domu, a on nevěděl, co je to pravý úhel. Pletu se?
Pandemie nám strašně moc vzala, ale také zásadně věcí a faktů kolem odkryla. Nepletete se. Bohužel se odkrylo, jak velká propast mezi státním aparátem a realitou fungování kultury je. Obří aparát administrativy se musel začít orientovat v tak složitém organismu, jakým kultura je, zvednout oči od papírů a tabulek a začít mluvit s lidmi z jednotlivých oborů kultury, kteří je konfrontovali s jejím opravdu tristním stavem. My jako servisní organizace jsme zažili to nejintenzivnější období za celou dobu našeho fungování. Nejen že se na nás obracelo nevídané množství jednotlivců a organizací s prosbou o pomoc, jak se ve všech pravidlech a podmínkách podpory a záchranných balíčků zorientovat, ale zejména to byli zoufalí lidé, frustrovaní pocitem, že je na ně dočista zapomenuto. Jedná se v mnoha případech totiž o naprosto specifickou skupinu umělců, tedy lidí, kteří jsou zvyklí žít exponovaný život. Ti najednou ze dne na den byli zavření ve svých bytech a to se začalo samozřejmě projevovat. To období, než se našla nějaká alternativní řešení jako streamy, podcasty a podobně, bylo hodně dlouhé a velmi náročné. Tady se ukázalo, že nebylo kam se obrátit pro psychickou pomoc. Tu jsme často suplovali my. Pevně věřím, že už se to nebude opakovat.

S jakými problémy jste organizacím museli pomáhat nejčastěji? V jaké situaci nyní jsou, jaké vyhlídky mají? Budeme-li bilancovat nad uplynulým rokem, můžeme být rádi za to, kolik jich těžkou situaci přečkalo? Nebo nás ještě čekají velmi těžké časy?
Poslední rok jsme se věnovali zejména individuálním konzultacím z řad umělců v souvislosti s kompenzacemi. Ať už v souvislosti s Ministerstvem kultury nebo Ministerstvem financí. Řešili jsme tíživé životní situace, frustrace a hledali řešení. Poskytovali jsme například i bezplatně naši zkušebnu Studio 26 v době lockdownu nejen pro tvůrčí činnost, ale i pro psychickou hygienu. Pečlivě jsme sledovali všechna jednání a rozhodnutí týkající se zejména oblasti divadla, tance a profesionální umění v souvislosti s regiony a udržovali povědomí o takových rozhodnutích v rámci našich komunikačních kanálů.

Kultura si prošla velmi těžkou zkouškou. Na druhou stranu získala konečně pozornost a poukázala, v jakých podmínkách lidé pracují, jak jsou ohodnoceni a zejména jaké životní jistoty mají. Díky několika zvratům se podařilo nastavit záchranné programy, avšak většina důležitých rozhodnutí, zejména co se týká rozvolňování kultury, byla učiněna pozdě či nesmyslně.

Výrazným pozitivem je výrazné semknutí kulturní obce, komunikace a kvalitní komunikátoři za jednotlivé oblasti umění. Udržet si takový stav by bylo skvělé i do budoucna. Těžké časy nás totiž teprve čekají. Získat si diváka zpět, zejména jeho důvěru nebude snadné. A to je pro umění obecně naprosto klíčové, a to nejen finančně.