Magdaléna Petráková (Luhovaný Vincent): Na dovolenou do svého města

V roce 2019 oslavil desáté výročí multižánrový festival Luhovaný Vincent. Ten už tradičně na přelomu června a července přiláká na prodloužený víkend do Luhačovic i jiné než lázeňské hosty. Luhačovice totiž nechybí na mapě kulturních fajnšmekrů. „Jsme samozřejmě rádi, že za námi jezdí přespolní. Zdá se, že o festivalu se ví víc mimo Luhačovice, největší povědomí je o něm ve velkých městech. Vzhledem k aktuální situaci a různým omezením se hodláme marketingově více zaměřit na místní publikum. Dát tomu péči, vložit do toho kreativitu i peníze,“ prozrazuje Magdaléna Petráková, ředitelka festivalu i stejnojmenného spolku, který za Luhovaným Vincentem stojí a který je členem networku Nová síť. Řeč byla o možných strategiích plánování v nejisté době, hledání nových zdrojů financí, Luhačovicích coby sídle uměleckých rezidencí a také jiných kulturních aktivitách ve zlínském regionu.

Vím, že mezi lidmi to aktuálně není oblíbená otázka, ale nedá mi to, abych se nezeptal Vincenta. Jak se zrovna cítí a co v poslední době dělal?

Vincent se probral po plánované pauze, která nesouvisela s covidem. My jsme se rozhodli už po skončení 10. ročníku v roce 2019, že další ročník odložíme kvůli obecné únavě a potřebě redefinovat a nově nastavit některé věci. Takže Vincent se cítí odpočatě a je nahecovaný do nového začátku.

Přinesla pauza něco nového v dalším směřování?

Promysleli jsme v souvislosti s financováním udržitelnější model. Chceme více rozložit portfolio, odkud čerpáme zdroje pro festival, abychom získali více prostředků a měli na základní odměny, primárně tedy lidí v pořadatelském jádru, kteří pro festival dělají de facto půl celého roku. To se promyslet povedlo. Teď čekáme na odezvu potenciálních partnerů a připravujeme crowdfundingovou kampaň. Ale už teď víme, že od dobrovolnictví se nám podaří odpoutat.

Jak se připravujete na letošní 11. ročník v době nejistoty? S jakými scénáři pracujete?

Celý festival bude venku, open air. Chceme využít naši velikou devízu lázeňského prostoru, který máme k dispozici díky přízni akciové společnosti Lázně Luhačovice. Do online režimu se nechystáme, nebudeme rozhodně dělat online pro online. Jestli, tak uděláme streamovanou akci, aby zasáhla širší publikum, kdy bychom rádi spolupracovali s médii, třeba s Českým rozhlasem, aby se z Luhačovic vysílaly věci dál. V tomhle vidím význam, ale že bysme pořádali koncert, aby se na něho mohl někdo dívat doma, to nám smysl nedává.

Můžeš představit spolek Luhovaný Vincent? Kolik má členů a jaké jsou jeho aktivity?

Spolek dělal jenom festival až do roku 2019, kdy vznikl samostatný projekt Zvuková mapa Luhačovic („Luhačovický bedekr“, obsahující padesát rozhlasových her, byl vloni oceněn 3. místem na mezinárodním festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio v kategorii multimédia - pozn. aut.). Na tu jsme sháněli přes spolek finance, ale dělala na tom nezávislá pracovní skupina. Vincent primárně pořádá festival.

Za spolkem stojí dnes už profesionálové z oblasti kultury. Lidé, kteří studovali kulturní management nebo umělecké školy, třeba teorii filmu a divadla, a mají bohaté zkušenosti z kulturního provozu. Ti na festivalu dělají práci, která odpovídá jejich odbornosti. Například máme kurátora a kurátorku pro výtvarnou sekci a oba se tou prací, kterou dělají pro festival, živí v jiných institucích. Jakub Frank pracuje v Muzeu umění v Olomouci, kurátorka Nela Klajbanová zase pro Institut úzkosti nebo PAF Olomouc. Takže jsme fakt profesionálové, i když třeba nedlouho po škole.

V nejužším týmu je nás dvanáct, ale v průběhu festivalu se přidává řada externích pracovníků z řad dobrovolníků. Aktuálně mámě dvě nové posily do produkčního týmu, kdy produkce byla dosud spíše na mně. Já se teď můžu více věnovat fundraisingu a dramaturgii divadelní sekce.

Jak vybíráš divadelní představení, když za poslední rok nevzniklo takřka nic nového nebo to nebylo možné vidět?

Letos je to těžší, vybírat divadlo z videozáznamu je otrava. Živý divadelní zážitek je něco nepřenosného. Ponejvíc vybírám na festivalu Malá inventura, který pořádá Nová síť a který je přehlídkou toho nejzajímavějšího v poslední divadelní sezóně. Kladou důraz na začínající performery, pro které mají přímo sekci nazvanou Nová krev. Odtud většinou něco vybereme. Vybíráme i na dalších festivalech nebo různě, co se podaří v průběhu roku zachytit. Bereme také v potaz, když se na nás někdo obrátí s tím, že by se jejich představení na náš festival hodilo. Dám tomu prostor, zvážím, jestli na to máme technicky, jestli nám to zapadá tematicky. Někdy taky dám na doporučení, s kolegy z Nové sítě sdílíme tipy.

Jak se Luhovaný Vincent za těch dvanáct let změnil? S jakými ideály jsi ho zakládala a podařilo se je naplnit?

Naplnění původních ideálů se podařilo s posledním, desátým ročníkem. Udělat festival, který je ve městě opravdu vidět, přitáhne lidi na místo, kde by jinak neměli co dělat. A dnešní ideály? Například to, že nechceme být festival pro úzkou komunitu lidí, kulturně zkušené publikum, ale naopak chceme být otevření širší veřejnosti. To je taková nenaplněná vize, protože pořád pro někoho zaváníme uzavřeností, nedostupností. Tento mýtus bychom rádi zbořili. Jsem přesvědčená, že můžeme být zajímaví pro všechny. Chceme také více pracovat s tím, aby vznikal program Luhačovicím na míru, abychom neimportovali například hotové představení, ale aby vznikala speciálně pro nás.

Plánujete rezidenční pobyty.

Přesně tak. Jeden projekt už je vymyšlený, sháníme na něj peníze. Moc se na to těším. Mělo by to vznikat deset dnů před festivalem a měli by se do toho zapojit na základě výzvy i Luhačovjani. Pak by se to uvedlo třikrát během festivalu a šlus. Zkušenost pro lidi, kteří na tom budou participovat, a nepřenosný zážitek pro ty, kteří to uvidí. Hlavním uměleckým garantem tohoto site-specific má být Tomáš Žižka, který je vedoucím ateliéru scénografie na katedře alternativního a loutkového divadla na DAMU a který přijede s partou studentů a přibere právě Luhačovjany.

Máte s rezidencemi zkušenosti?

S Nadačním fondem Pramen Luhačovice, jehož jsem také ředitelkou a který vznikl v roce 2020, pořádáme literární rezidence. Na podzim měli možnost přijet do Luhačovic na dva až tři týdny jeden spisovatel, dvě spisovatelky a jedna ilustrátorka (Petr Borkovec, Klára Vlasáková, Tereza Semotamová a Iveta Merglová – pozn. aut.). Dostali k dispozici pracovnu a ložnici na zámku a mohli se soustředit na svou práci. To se moc povedlo, mělo to velký ohlas a chtěli bychom to do budoucna rozšířit i o divadelní nebo výtvarné rezidence. Takže my s Vincentem přejímáme know-how Nadačního fondu.

Kde se vzal nápad na literární rezidence? Zní to skvěle, inspirovali jste se někde u nás? A jak vypadal ten „velký ohlas“?

Co do pojetí rezidence jsme se inspirovali v Broumově, kde se pořádají celoročně v Klášteře Broumov už od roku 2017. S Broumovem jsme dnes de facto jediní, kdo podobný program českým autorům pravidelně nabízí. Cílem pilotního programu literárních pobytů bylo poskytnout prostor k soustředěné a kreativní práci v inspirativním prostředí lázní Luhačovic, podpořit mobilitu umělců mimo hlavní kulturní centra a aktualizovat tradici návštěv umělců v Luhačovicích. Na základě otevřené výzvy, do které se přihlásilo 43 zájemců, byly vybrány dvě nadějné autorky, které do Luhačovic na podzim zavítaly, další dva literární matadoři (Semotamová a Borkovec) byli zároveň fondem k pobytu vyzváni. S autory měli možnost setkat se online v rámci besed a autorských čtení místní studenti střední odborné školy. Za každého pobytu se také podařilo realizovat drobné literární výstupy, které jsme publikovali. Skrze tyto výstupy autoři Luhačovice různými způsoby umělecky reflektují a zanechávají tak ve městě svou stopu.

Jak vypadá založení nadačního fondu v praxi? Našli jste mecenáše a prostě ho založili?

V roce 2020 byl založen Nadační fond Pramen Luhačovice, který si klade za cíl podporovat různorodé aktivity v celém spektru společenského života Luhačovic a vytvářet platformu pro aktivní obyvatele, kterým záleží na místě, ve kterém žijí a kteří se chtějí podílet na jeho směřování. Ranou osudu byla činnost fondu od začátku zasažena šířícím se covidem, který jeho činnost pochopitelně ovlivnil.

Fond vznikl z iniciativy čtyř kmenových dárců, kteří poskládali startovní kapitál fondu. Řada podporovatelů se ale stále rozšiřuje a kdokoli může dnes skrze fond podporovat a aktivně ovlivňovat, co se děje v Luhačovicích. Garantujeme strukturovanou a efektivní filantropii!

Vychoval si Vincent své Luhačovjany?

Vychovávat nebo měnit divácké preference místních jsme neměli nikdy v úmyslu. Spíše jsme hledali cestu, jak se potkat v těch očekáváních, v tom, co zajímá nás a na co může být zvědavé publikum. To je velká výzva, větší než někoho přesvědčovat o tom, že můj vkus je ten jediný správný. To je i po deseti ročnících pořád otázka nějakého vyjednávání. Ohlasy na náš program jsou čím dál pozitivnější, ale vždycky se stane, že je někdo rozpačitý třeba z nějaké performance. Ale i to, že je z toho rozpačitý, není špatný výsledek. Ten člověk zažil něco neobvyklého, a to je taky vybočení z rutiny. Není naším cílem, aby všichni jásali.

Našim rozhodnutím, že letos budeme venku, se hodně mění zaměření na cílovou skupinu. Pakliže nemůžeme využít klub Domino, kde probíhaly naše hudební večírky, tak nemáme co dělat s lidma po desáté hodině večerní. My tedy spoléháme na místní publikum, které nebude potřebovat nocovat v Luhačovicích, protože i s ubytováním jsou zatím spojené komplikace. Nespoléháme tedy na přespolní, ale chceme maximálně vtáhnout místní. Na ně to bude primárně zacílené.

Pro nás bylo vždycky důležité, abychom byli důvěryhodní pro místní obyvatele, ale trvalo to dlouho, než jsme si získali jejich přízeň. Teď to chceme rozvinout a taky z hlediska marketingu se více zaměřit na místní. Celý letošní vizuál je postavený na estetice retro pohlednic z dovolené, kdy budeme zvát Luhačovjany prostřednictvím pohlednicové kampaně do jejich města. I doma se můžeš cítit jako na dovolené, když žiješ v tak nádherném městě.

To je zajímavá strategie, úplně opačná, než jakou zaujímají festivaly obecně, vlastně i ty menší, maloměstské. Může se to vyplatit, není to příliš radikální?

Je to logický obrat. Navíc teoreticky jsme o to usilovali i v minulosti, jen v praxi jsme zatím neuspěli. A jestli se to finančně vyplatí? Pohybujeme se v nekomerční kultuře, kde je cílem naplnit své ambice a neskončit v mínusu.

Z jakých finančních zdrojů čerpáte?

Doposud pro nás bylo docela pohodlné sázet na veřejné zdroje - příjmy z grantů. To je ale stále nevyzpytatelnější, navíc covid s městskými i krajskými rozpočty na dotace ještě pěkně zamává. Myslíme si, že je velká budoucnost ve filantropii, soukromém dárcovství. Obecně s tím v kultuře neumíme zacházet. Jsme opatrní říct si o podporu, přitom je to naprosto legitimní. Cítím jistou bariéru mezi podnikatelským světem a světem kultury. Pokoušíme se navazovat nové partnerské vztahy s místními podniky ze Zlínského kraje. Hledáme také cesty, jak získat peníze od našich příznivců formou crowdfundingu. Vždycky jsme dělali spoustu venkovních akcí zdarma, a protože jsme měli veřejné peníze, tak jsme to chápali i jako naši povinnost. Ale s rozhodnutím, že budeme dělat venku všechno, odpadá možnost vybírat vstupné. Takže teď, jak jsme se tomu dosud bránili, budeme poprvé spouštět crowdfundingovou kampaň. Je legitimní si o peníze říct a lidé nás rádi podpoří, ví, že kultura něco stojí.

Můžeš uvést další spolky nebo subjekty z regionu, se kterými spolupracujete nebo vám jsou blízké?

V regionu se toho děje habaděj. Jen člověk musí mít otevřené oči, aby se toho dopátral. Ve Zlínském kraji mě napadá festival Neleň ve Slavičíně, který se zaměřuje na místní komunitu a věnuje pozornost úspěšným lokálním projektům. V poslední době mě taky zaujala akce Vývěsky spolku Kulturák z Bystřice pod Hostýnem.

Dále festival Mišmaš, to je fenomén. Odehrává se na statku Ústsko v Bojkovicích, což je kousek od Luhačovic. Míchají se tam pankáči s hipíkama, hipsteři, rodiny s dětma. Písničkáři, world music, indie rock, elektro... Má vzácnou, nezaměnitelnou atmosféru, tam se nespí. Nebo samozřejmě Beseda u Bigbítu v Tasově...

A co spolek Zvěřinec?

Zlínský spolek Zvěřinec, ve kterém mám na starost finance a fundraising, je pro mě prostředkem pro ožívání autentické, neglobalizované, výjimečné lokální kultury. A tvoří ho skvělá parta, se kterou je radost spolupracovat. Kolegové ze Zvěřince se vrací zpátky „na Zlín“ potom, co v Praze nabrali, co mohli, ale nechtěli tam zůstat, protože jejich srdce bilo na Zlínsku. Zároveň to jsou lidé zvyklí pohybovat se v živé kultuře. S vědomím, že ve Zlíně se toho moc neděje, si vzali za svůj osobní cíl, že aby se jim tady žilo dobře, tak tu kulturu budou muset rozvířit. Vznikl tedy spolek Zvěřinec a ukázalo se, že ambice vytvořit platformu pro kulturní spolupráci zarezonovala. Často se napojujeme na další organizace ve Zlíně, vytváříme takovou síť. To ve Zlíně chybělo. Dokonce jsme na tuto aktivitu velmi rychle dokázali získat podporu z veřejných zdrojů a taky přízeň různých institucí, například vedení Městského divadla Zlín.

Zvěřinec dělá čtyři festivaly, jeden pro každé roční období. Zvěřinové nehody se konají v únoru a pokaždé na jiném místě. Je to hudební platforma, kdy tři přespolní kapely doplníme jednou místní. Z nápadu udělat akci na místě, kde se zdánlivě žádná akce udělat nedá, vznikla Slavnost v houští. Dotáhneme tam elektřinu a uděláme koncert nebo divadlo. Nejstarší akcí je podzimní Lukovská jizva. Probíhá v Lukově, kde máme nakloněné vedení obce. Obnáší to závod na podomácky udělaných minikárách, kterému předchází workshop, kde si každý může minikáru vyrobit. Večer je kulturní program: koncert nebo battle harmonikářů a podobně. A potom Posvícení ve Zlíně, které se koná na konci listopadu, kdy už venku ubývá světla, vkrádá se zima a už těch akcí moc nebývá. V průběhu celého roku pak do Zlína vozíme ve spolupráci s Městským divadlem představení, která tady nejsou k vidění, takže ne činohru. Třeba taneční, loutkové. Teď to moc nešlo, ale máme velké plány a vlastně i peníze.

Ve Zvěřinci máš na starost finance a fundraising… Co máš za školu a čím se živíš? Máš i soukromý život, nebo jen ten spolkový? Možná je to prorostlé...

Studovala jsem obor Filmové a divadelní historie a teorie na Univerzitě Palackého v Olomouci a magistersky Management v kultuře na Masarykově univerzitě v Brně. Ale pro mou praxi bylo zásadní neformální vzdělávání v kulturním managementu, např. Akademie Institutu umění, Culture Matters, Nadace Via, Arts Managementu v rámci programu Plzně 2015 aj., nebo třeba různé konference a funkční networking Nové sítě.

Jsem sice z Luhačovic, ale žiju a působím v Olomouci, která nabízí spoustu kulturních podnětů, ale taky prostoru pro vlastní seberealizaci. Jako kulturní manažerka se tu podílím na projektech Kreativní Olomouc, Divadelní Flora Olomouc, Přehlídka filmové animace a současného umění Olomouc, OLD'S COOL Olomouc a dalších. Publikuji skrze platformu Kreativní Česko. Zajímám se o kulturní politiku a plánování na úrovni měst, a proto jsem ráda, že můžu být členkou Kulturní komise Rady města Olomouce.

Dělám tedy na spoustě menších projektů rozesetých do celého regionu. Respektive dělala jsem: v průběhu autorizace rozhovoru jsem porodila a kdoví, co mě čeká po návratu z mateřské.

Gratulujeme! Luhovaný Vincent je členem Nové sítě. Co vám tato spolupráce přináší?

Pro nás je velké štěstí, že jsme součástí Nové sítě už asi pět let. Nová síť je network mimopražských kulturních organizací, jsou tam zástupci kulturních center, divadel, ale třeba i festivalů. Ukazuje se, že působit v regionech má oproti Praze svá specifika. Obzvláště v současném divadle a tanci, tzv. novém divadle, je velmi silný pragocentrismus a lidé, kteří se v této oblasti pohybují mimo Prahu, mají dost ztížené podmínky. Jsou odvážní, dělají něco jiného, zvou do malých měst divné lidi a často naráží na nepochopení magistrátu. Network nám umožňuje, že se potkáváme dvakrát do roka, vždycky někde jinde po republice, naposledy to bylo v Plzni. Sejde se nás třeba dvacet nebo třicet, jeden dva zástupci dané organizace a sdílíme zkušenosti. Většinou je nějaké téma, které je třeba probrat. Aktuálně jak se popasovat s covidem, jak plánovat novou sezónu, která je hodně nejistá. Každý se podělí o to, jakou zaujímá strategii, aby toho mohl udělat co nejvíc. Je to o sdílení nápadů, zkušeností, ale i o sdílení konkrétních představení, produkcí. Ty si vyhlédneš nějaké zahraniční představení nového cirkusu, které je ale hodně drahé, a víš, že když se ti podaří zajistit ještě jedno místo v regionu, kde to uvedeš, sníží se všem stranám náklady. Se členy sítě o sobě víme, komunikujeme spolu, když někdo hledá uplatnění pro nějaké představení.

Pak zmíněná Malá inventura, kam zvou nás, lidi z regionů, abychom jeden celý týden v únoru chodili od rána do večera do divadla a nakoukávali představení, která pak eventuálně pozveme k sobě. Tím se podporuje i jejich udržitelnost, protože někdy vznikne představení a nemá se kde reprízovat. Takto se prodlužuje jeho životnost.

Lidé z Nové sítě – ředitelka Adris Světlíková a umělecký ředitel Petr Pola, koordinátorky Madla Špačková a Anna Strnadová – jsou odborníci i přes advokacii kultury. Takže kdybychom například narazili na nějakého politika, který by blokoval naši činnost, tak by oni jako mediátoři přijeli a pomáhali nám hledat společnou řeč. Pořádají pro nás taky semináře, teď třeba seminář ohledně daní. Těch přínosů je moc.

Co vnímáš jako zásadní systémovou chybu, která vám výrazně komplikuje práci?

Podfinancovanost, ale to je nuda. To, že je v kultuře málo peněz, je snad jasné. Já myslím, že velkou chybou je slabý hlas kulturní obce nebo lidí, kteří dělají kulturu. Nemají politické zastoupení, kultura není politické téma, není prioritou, je stále na okraji. Tady je ovšem chyba na obou stranách. Podíl na tom mají samozřejmě lidé z kultury, kteří za sebe neumí lobbovat, když lobbing považují za sprosté slovo. Neumí se za sebe zasadit, jsou roztříštění, neumí táhnout za jeden provaz. Teď se to trochu podařilo změnit díky covidu. Díky průserům, do kterých se kultura dostala, se podařilo sjednotit se, vystupovat společně a domoci se nějaké spravedlnosti.

Máš pocit, že současná krize přinese pro oblast umění a kultury něco pozitivního?

Třeba právě to spojování organizací. Ale i u Vincenta je vidět, že nás to přimělo urychlit plánované změny jako vsadit na místní publikum, zrovnoměrnit financování, vytvářet produkce na míru festivalu... A taky uvážit, že „míň může být víc“. Možná mělo pozitivní efekt i z hlediska nadprodukce. Byli jsme jednoduše zvyklí toho dělat strašně moc a kvantita někdy zvítězila nad kvalitou. Přimělo nás to redefinovat své poslání.