axe to fall: Klíčová slova Bush, sex, prsa, rakovina, Michal David

Včera jsem v rámci akce Ozvučme Hollar! absolvovala veřejnou diskuzi „Jak si brát hudbu do huby“ na téma hudební publicistiky. Diskutujícími byli ještě Pavel Turek (Respekt), Jiří Špičák (Radio Wave), Honza Vedral (MF Dnes), Vojtěch Lindaur (Rock&Pop) a (nečekaně hodně) lidí. Byla jsem nesmyslně připravená na agresivnější průběh, asi zvyk. Bylo to seriózní a doufám, že i zajímavé, byť třeba trochu pomalé a některé slepé uličky jsme mohli típnout dřív. Nicméně.

Je mi třicet, o hudbě píšu devět let. Asi bych nezačala, nebýt studií žurnalistiky, ale v praxi jsem diplom nikdy nepotřebovala ani nepoužila. Na plný úvazek jsem prošla hudebním portálem, kulturní rubrikou celostátního deníku (a její on-line verzí), léta jsem byla externistou řady periodik a nakonec skončila jako šéfredaktor a de facto vydavatel hudebního časopisu (a on-line verze). Jsem zároveň editor, manažer, dělám PR a pořádám koncerty. Mám hudební bloček z dob, kdy jsem na své grafomanství měla čas, a moderuju (...) pořad na rádiu. To celé dohromady je kopec značně odlišných zkušeností na různých platformách a na základě diskuze v Hollaru mě napadlo ty, které bezprostředně souvisí s psaním o hudbě (aka hudební publicistikou), sdílet. Není to přehlídka mých schopností, ale schopností, které jsem v daných pozicích buď potřebovala, anebo o tom, že bych je potřebovala, vím.

Freemusic.cz (redaktor a šéfredaktor), 4 roky

Jak se tam dostat: Předpokládá se zájem, nadšení, dobrá čeština a pokud možno stylistický ksicht a oči otevřené. Nezbytná je ochota editora věnovat se vám, jinak se nikdy nezlepšíte, a vaše schopnost zlepšovat se. Zásadní je pokora a drzost ve správném poměru. Na post šéfa je potřeba výdrž, důvěryhodnost, vhled do fungování portálu a série manažerských, komunikačních a jiných sociálních skillů, příp. připravenost se je okamžitě naučit.

Nároky: Jako redaktor musíte psát, ideálně pravidelně, originálně a pořád líp. Témata si obvykle dobrovolně volíte, ale je výhoda umět to skloubit s tím, co je tzv. potřeba. Super je univerzálnost (v hudebních i publicistických žánrech), ale to už si lajzne málokdo. Jako šéf editujete, plánujete, menežujete (obvykle podle toho, kolik je zaměstnanců/redaktorů a externistů), komunikujete. S vyšší pozicí se nutně dostavuje zodpovědnost, stres, rutina. Je ohromná výhoda mít vizi. Ještě lepší je umět ji naplnit.

Prestiž pozice: Redaktor, zvlášť pokud je svéráz, bývá max. oblíbený v diskuzích, zejména anonymních (úpadek diskuzí na Freemusiku byl zřetelný ze zavedením registrace; kdyby to bylo jen na mně, zruším je úplně). S šéfovskou pozicí přichází skoro automaticky respekt, ale je potřeba si ho zasloužit, budovat a udržovat už jako redaktor. Dá se toho docílit tím, že budete dobře dělat svoji práci + mít nějaké benefity, dále viz předpoklad schopností.

Index seberealizace: Vysoko, zejména jako začátečník. Na Freemusiku si mě všimli lidi, kteří mi později nabídli práci (Vizina z Lidovek, Stuchlý z A2...), tam jsem si vytvořila kontakty, které využívám dodnes, spoustu známých a pár kamarádů, přes Freemusic jsem poznala Martina, současného parťáka ve Full Moonu. Pod čarou: dobou motivací je zodpovědnost.

Fun facts: Pro alma mater jsem psala zadara, resp. za vstupy, jako šéfredaktor jsem rok pobírala gáži ve výši cca slabšího půlúvazku. S prodejem portálu po několika letech od mého odchodu se část příjmu zpětně rozdělila „podle zásluh“ mezi nejaktivnější členy redakce. A byly to docela fajn prachy!

Lidové noviny (kulturní redakce), 2 roky
Lidovky.cz (kulturní redakce), 1/2 roku

Jak se tam dostat: Oficiálně konkurz, ale myslím, že bez práce, kterou za sebou máte, a bez přímluvy (vlivných) lidí, kteří o této vaší práci vědí, jste bez šance. Dojem může bejt všelijaký; to, jestli práci v novinách zvládáte, se ukáže rychleji, než se naskytne první příležitost vás vyhodit.

Nároky: Na rytmus deníku se dá rychle zvyknout, ale už to není „hurá písničky“. Nejtěžší je naučit se psát srozumitelně na přesný, většinou velmi omezený počet znaků. Překousnout a pochopit zásahy editora. Umět si obhájit témata – ať už na poradě, s editorem před vydáním a pak i před čtenáři. Nejlepšími kompromisy jsou dobré nápady. Strašně se hodí umět vycházet s lidmi. Dobré jméno v novinách si uděláte kvalitními rozhovory a tzv. články s přesahy. Sro-zu-mi-tel-nost.

On-line kulturní rubrika je víceméně zpravodajství/bulvár. Což je vopruz, kdyby se měl člověk vkládat autorsky, trvale neudržitelné. Mojí poslední kapkou byla reportáž z koncertu Chinaski z věznice na Pankráci a filmy o životě a smrti Michaela Jacksona (bez ohledu na to, jak vděčná tato témata jsou). Chvíli jsme pak editovala a šla do prdele. (Pátek LN byla jen krátká, bezvýznamná epizoda, s hudební publicistikou měla společného... nic.)

Prestiž pozice: „Zvýšit mzdu? Proč? Pracujete přece v Lidových novinách, máte práci, jakou mají už jenom dva lidi v České republice. Co by za to jiní dali?“ Can we get an amen?

Index seberealizace: Naučíte se hrozně moc, většinou hrozně rychle. Když si nenajdete vlastní styl a jen vklouznete do zavedených kolejí, budete pravděpodobně nešťastní. I na první pohled zbytečné zkušenosti jsou k nezaplacení (znalost tabulky IFPI, koncert Celine Dion, Irglová přebírá Oscara, agenturní zpravodajství, Bobek na pohřbu Jana Kaplického...).

Fun facts: Kultura, a zejména hudba v novinách moc lidí nezajímá, true story. Pokud někdo neumře nebo nevstane z mrtvých, pravděpodobnost, že vám kdokoliv bude kecat do fahrplánu, je malá. Šéfová kultury v LN neměla páru, co se děje, a pokud ČTK nedala zprávě prioritu 5/5 (většinou smrt nebo koncert typu Madonna), nikdo si ničeho nevšímal. On-line? Ten byl u prdele všem, pokud se tam jednou za čas objevila smrt, prsa, pop music nebo koncert Madonny. Mohla jsem celý rok rozebírat line-up festivalu Respect a nikdo by neřekl ani popel (taky by to nikdo nečetl, ale kulturní rubrika sama o sobě nemusí generovat kliky – smrťáky a koncerty Madonny se většinou dávají na homepage a jdou tak mimo vás).

Fun facts II: Systematicky jsem zničila všechny zbytky dobrých vztahů s majory, už by mi nikdo neposlal ani promo Kabátu. Zásadně jsem ignorovala agenturní zpravodajství a do tzv. jedňáků (vata před uzávěrkou) schválně vybírala něco z literatury, většinou podle klíčového slova Kafka. Poslední desce OTK jsem dala pět hvězdiček z pěti jen proto, aby si lidi ten článek přečetli.

Externista pro A2, Rock&Pop, Reflex, Respekt, Živel, Hype, H_aluze, MAPA a jednorázovky pro různé projekty (průběžně cca 7 let)

Jak se tam dostat: Externisty chce každý, zvlášť, pokud za to nechcete prachy (zavedená média a katalogy honoráře samozřejmě vyplácejí, často ne nízké). Většinou vás osloví s něčím, co nestíhají nebo nechtějí psát sami. Co si pamatuju, nikdy jsem nic neodmítla a nikdy nic neposlala pozdě a vyloženě špatně. Řekla bych, že i proto jsem o tuhle práci nikdy neměla nouzi.

Nároky: Jenom čas (a někdy nápady). Schopnost psát se předpokládá.

Prestiž pozice: Pod pseudonymem (v novinách často máte smlouvu, která vám nedovoluje psát jinam) minimální, jako freelancer je to důležitá položka portfolia a zdroj příjmů.

Index seberealizace: Vysoký. Naučíte se pracovat s různým typem editorů, poznáte různé platformy. Někde vás nechají psát „podle vás“, jinde je proces schválení delší. Často se díky těmto nabídkám dostanete k zajímavým lidem a na zajímavé akce. Spousta nových zkušeností a kontaktů, které se nezřídka hodí. Upevňujete si důvěru a často je to příjemné vyháknutí z rutiny.

Full Moon (vydavatel, šéfredaktor), 3 roky

Jak se tam dostat: Investice. Peněz, času, energie, života. Nemalá.

Nároky: Mít zkušenosti a dokonalou vizi a schopnost a přesvědčení ji realizovat. Musíte mít fůru kontaktů a perfektní přehled, jak věci fungují (a plán, jak alternovat to, co nefunguje). Musíte makat a odříct si spoustu věcí. Pravděpodobně se na vás časem vykašlou „kamarádi z hospody“. Možná vás časem opustí přítelkyně. Možná přestanete pít (nebo začnete mnohem víc). Musíte být dobrý manažer a obchodník, nebo si takové lidi najít. Musíte mít finanční rezervu nebo osobu blízkou, která ji má. Furt, každý den musíte něco vymýšlet a realizovat to, co nejlépe umíte. Je nutné umět řešit nonstop stres. Patrně budete potřebovat větší diář.

Prestiž pozice: Pořád po vás někdo chce nějaké názory na něco. Jo a zvou si vás do diskuze o hudební publicistice... Můžete si dělat legraci z Karla Veselého... U nás na vesnici jsem byla slavná, když jsem měla fotku v Lidovkách, teď už to není takové terno.

Index seberealizace: Vysoký. Stanete se navíc copywriterem, détépákem, fotografem, PR manažerem, HR manažerem, sekretářkou, účetním, skladníkem, humoristou, prodavačem na stánku, odborníkem na nová média (a kofein), robotem, programátorem, lepším řidičem, dýdžejem, moderátorem. Je to spousta práce a spousta sraček, ale má to svý momenty.

Fun facts: Přestala jsem používat mobil. Nevyhodila jsem ho jen kvůli internetovému bankovnictví, ale jakmile odpalovací systém plateb pokročí, prodám ho na aukru i s telefonním číslem na Vladimira 518. (Ano, je to 518.)

Obecně: O hudbě musíte něco vědět, i když encyklopedické znalosti nahradil internet a rychlé rešerše. Jsem zastáncem toho, že hudební publicista musí být především fanoušek – někdo, kdo má nejen načteno, ale i tzv. naposloucháno a třeba i koncertně zažito. Jelikož tahle zkušenost jeho text odlišuje od textu, který by mohlo napsat 623 jiných lidí a publikovat na wikipedii. Ale to se týká téměř výhradně recenzí a profilů; na rozhovor stačí zevrubná znalost, zato kvalitní, detailní rešerše, umění zeptat se, nálada a důkladný edit (málokdo to umí, moc dobrých rozhovorů nevzniká); v reportáži hledám většinou kontext.

Mockrát se stalo, že jsem – jako osoba odpovědná – publikovala text, jehož autor neuměl psát. Ale protože psal o čtyřech koncertech Melvins v jednom týdnu v Los Angeles, dali jsme si tu práci s několikahodinovým editem a bylo. Stejně tak bych neotiskla banální, nudný text s vodoznakem Huntera S. Thompsona. Eh, kecám. Ale třeba Vojtěcha Lindaura. Články – recenze, reporty – ve většině tuzemských médií jsou recyklát přes kopírák. To, že to tzv. „lidi chtějí“, chápu jako oboustrannou pojistku pohodlí. Tím ale neříkám, že velkohubost, originalita za každou cenu, tzv. kontroverze nebo šroubované intelektuálno není stejně otravné. Ustřelí skoro každý a někdy se to hodí, ale jakmile se ústřelky stanou standardem, je to, slovníkem Radia Wave, pryč. (Pokud jde o mě, ustřelila jsem mockrát moc. Taky nerada píšu recenze, protože desky považuju za veřejně téměř nehodnotitelné. Recenze jako takové mě – jako hudebního fanouška – vlastně vůbec nezajímají. Jedině když je píše autor, kterého ráda čtu, ale je mi celkem jedno, jak desku hodnotí.)

Nesouhlasím s tím, aby způsob, jak a o čem píšete, diktovala platforma a zavedené postupy jen proto, že nikdo žádné jiné nikdy nevymyslel (tudíž jsou nejlepší), a úplně odmítám „plnit layout“ výměnou za prachy a komfort. Trochu úcty! Ke čtenářům, kolegům i sobě sakra samému.