Chybné jako krásné (PAF 2018)

Běžím si pro akreditaci. Cestou mě doprovází zlověstné elektronické zvuky vycházející bůhvíodkud. Ano, PAF je zase v Olomouci, centrum se mění na přehlídku filmů, výstav, performancí a hudebních produkcí.

Během vernisáží ve Vitríně Denisce stojí lidi na chodníku a znemožňují nezainteresovaným projít. Ti jsou pak chtě nechtě konfrontováni s výstavou. Martin Kohout představuje své dílo s roztomilým názvem „Alonso, chci se s tebou mazlit. To je celý.“. Na ploše metr na metr padesát visí klobouk a několik malůvek, které znázorňují Alonse, což je někdo mezi člověkem, zvířetem a strojem. Umělec říká, že vitrínka představuje jakousi stalkerskou poctu Alonsovi, že by ji klidně mohl vytvořit jeho bezmezný obdivovatel. To je ale od Martina Kohouta poměrně skromný popis. Atypické úhly, ze kterých je postavička zachycena, se dotýkají konvencí spojených s portrétováním.

Klub Vertigo nedávno proměnil velké okno na výstavní plochu, teď tu Adrian Altman povídá o své práci „Gotta Go Fast?“. Visí tu černá vesta. Prý nalezená někde ve smetí… Obklopují ji plechovky od energy drinků a ve středu vitríny se něco hýbe na malé obrazovce. Záběry běžeckých závodů, ale taky videohry s rychlým ježkem Sonicem. To vše umocňují pumpující beaty smíchané s nezaměnitelným cinknutím, když Sonic uloví zlatý kroužek, a s opakující se motivační promluvou Emila Zátopka. Vše tu odkazuje na vše, požírá samo sebe jako Uroboros. A já mám pocit, jako když si dám ráno moc silný kafe.

Kaple Božího Těla - nástěnné malby, sochy, vysoký strop a bezkonkurenční akustika. Potkávám známého, drží klarinet a připravuje se na koncert. Běžně hraje ve filharmonii a to do kontextu PAFu moc nezapadá. Trpělivě mi vysvětluje, že dnes je tu jako Veni Academy. Skupina studentů konzervatoře hraje věci, které jim ve školních osnovách chybí, něco od Stockhausena a tak. Kytary, klavír, flétna, housle, klarinet… Nástroje budují napětí, vybuchují. Několikrát sebou trhnu, jak mě nenadálý příval hlasitého zvuku zaskočí. Skřípaní, cvakání, klapání, zpěvačka, která vyluzuje skřeky připomínající chrčení, když vám zaskočí jídlo nebo když si loknete vody z bazénu. Totální syrovej bordel. Deset z deseti. Letošním tématem PAFu je lapsus a Veni Academy předvádí, jakou estetickou sílu může chyba skrývat.

Na hudbu navazuje promítání, kraťas Jubilee 2033 od Zacha Blase nás bere do blízké budoucnosti. Hlavní postava si v roce 1955 dá kapku LSD a pouští se na výlet do roku 2033. Zanikl internet a není to hezké. Snímek se na první dojem tváří legračně a bizarně, ale tematizuje naše nezdravé spojení se sítí i objektivizování žen. Film Ariadne se nevydává do budoucnosti, ale do virtuálního světa, a Jacky Connolly kombinuje hrané segmenty a pasáže ze hry The Sims. Epilepticky probleskující zlověstný obličej, dekorace à la červený pokoj, lynchovina. Příhody postav jsou nám předkládány útržkovitě, složit si je musí každý sám. Film umí být komický i znepokojující. Zdá se, že realita ničí ideální virtuální svět.