Umělecko-ekologický aktivismus i šílená kočičí žena (PAF 2018)

Sychravé počasí mě nutí zalézt do nejbližšího festivalového místa, kina Metropol. Sleduju propojení dokumentu a fikce v krátkém filmu Ditch Plains od Loretty Fahrenholz. Záběry na zdevastovanou čtvrť Far Rockaway po hurikánu Sandy kombinuje se snovými pasážemi, ve kterých má hlavní roli tanec. Robotické pohyby těl tanečníků z Ringmasters Crew přenášejí do sálu strach a zlost. Improvizovaný trhavý tanec imituje boj o život, znepokojení zvyšují bezvládně ležící těla v jinak vylidněných ulicích. Fahrenholz budí beznaděj odkazy na sociální kontext našeho světa, policejní rasismus znechucuje.

Nutně potřebuju špaténku rozbít něčím odlehčeným, třeba blokem krátkých filmů Miloše Tomiće. Na plátně se míhají animace, hrané scény, vystřihovánky a následné koláže. Nic tak milého jsem dlouho neviděla. Poetické a hravé. Režisér představuje i svůj nový film Hudební traumata – komplexy, které si odnášíme z hudebních nauk přísných a nikdy spokojených učitelů, působí v Tomićeho podání úsměvně. Oroduju za postavení antistresových místnůstek s nikdy nekončící projekcí Tomićeho snímků.

Večer se s přibývajícím programem dostávám do festivalového dilematu. Co si vybrat? Rakouského filmaře Kurta Krena, nebo hudební projekt Martina Kohouta? Kohout alias Tole pouští do prostoru mlhu a ztrácí se v nedohlednu, vytváří kontinuální půlhodinovou kompozici hutných zvukových koláží. Po koncertě zůstávám sedět na místě a netrpělivě vyčkávám na předpokládaný highlight dnešního dne. Začíná audiovizuální performance Hydrangea II od litevského producenta J. G. Biberkopfa a australské spisovatelky Holly Childs. Syntezátorové třaskanice a míchanice ruchů i šumů doplňuje mluvená angličtina. Jsme unášeni do budoucnosti. To, z čeho se formovala, tvoříme my dnes. Lyrický projev apeluje na ekologickou uvědomělost, tematizuje rozmělňování osobnosti skrze technologie. Ve slovech se ale místy ztrácím a subtilně zakomponované významy mi unikají.

Seriózní Hydragenu II střídám pásmem ujetých youtube klipů od Matcatlady. Kvanta CGI postaviček, objektů a světů vyvolávají otázku „wtf?“ Video s T-Rexem otáčejícím se kolem své vlastní osy za doprovodu jednoduché elektroniky má tři minuty a takových bizarností chrlí Wendy Vanity stovky. Lidi ze sálu postupně odcházejí. Klipy baví jako jednotlivé fragmenty, ale sledování celého pásma navozuje pocit přesycenosti z absurdit. Odcházím se nechat ukolébat hudbou Dominika Gajarského aka Slowmotiondancera. Synthpop šmrncnutý soulem se s lehkostí vytrácí do ztracena, tma rezonuje melancholií…