Jesse Kanda si s námi hrál (PAF 2018)

Programy finišují. V antikvariátu se odehrává poslední Anipromítačka, blok krátkých animovaných filmů. Nancy Kangas představuje projekt Preschool Poets – malé děti napsaly básničky, aby je pak animátoři přenesli do vizuální podoby. Osm filmů zobrazuje rozpor mezi nevinným dětským světem a tím dospělým, naplněným starostmi. Poslední den patří i přednáškám. Kritička a kurátorka Eugenie Brinkema aplikuje koncept kolektivního nevědomí Carla Gustava Junga na 21. století a tvrdí, že kolektivním nevědomím se stal internet. Zní to logicky i zlověstně, když si uvědomíme, že na rozdíl od Jungova nevědomí můžeme internet prozkoumávat celé hodiny. Jako kdyby nám někdo nabídl videorekordér na sny.

Probíhá i vyhlášení Jiných vizí, soutěže deseti videí, z nichž čtyřčlenná odborná porota vybírá to nejlepší. Hlavní cenu si odnáší Valentýna Janů a Kryštof Hlůže se svým Is Your Blue the Same As Mine?. Film v mnohém připomíná knihu Lapači prachu od Lucie Faulerové – žena ironicky a s chladným odstupem komentuje lásku a vztahy, přičemž její cynismus je jen obranným mechanismem před vlastní samotou. Zatímco postava Faulerové je člověk zápasící s psychickou poruchou, hrdinka filmu je dost možná androidem potýkajícím se s chybou operačního systému.

Jesse Kanda. Vizuální umělec a hudebník v sobotu představil nový film Father and Son, v neděli pak zahrál. V Kapli Božího Těla visí Kandovy vizuály, znetvořená a roztékající se těla. Stolek, za nímž stojí Kanda, je obklopen květinami. Výzdoba kontrastní jako sama hudba. Kanda ve smyčkách buduje jednotlivé skladby i atmosféru v kapli, melancholické plochy navozují až meditativní stav, ten pak rozbíjejí kakofonické zvuky. Ambientní melodie střídají taneční rytmy. Jesse Kanda si s námi hraje.

Sedmnáctý ročník Přehlídky animovaného filmu s tématem lapsus ve svých rozmanitých podobách a konstelacích končí. Filmy, koncerty, performance a přednášky ukazovaly, že chyba nemusí být nutně nežádoucí a že může být strůjkyní krásna. Dramaturgům se opět povedlo přitáhnout zkušené teoretiky umění, zvučná jména světové animace, ale i prozkoumat bizarní audiovizuální zákoutí. PAF se řadí k tomu nejlepšímu, co se (nejen) v Olomouci děje, a i když mu sluší punc domácího festivalu s přiměřenou návštěvností, zasloužil by si větší pozornost.

Co bylo nejvíc? Jesse Kanda, studenti Veni Academy s kontroverzními partiturami, eko-sociálně apelující performance Hydrangea II, filmový snář Dream Journal Jona Rafmana a afroamerický aktivismus zapuštěný v těkavých i důrazných beatech 700 Bliss. Zklamání? Žádné.