Alenka z říše snů (PAF 2018)

Jesse Kanda – vizuální umělec, hudebník, hlavní lákadlo letošního PAFu. Dnes představí svůj nový film, zítra koncert. Stay tuned. Před sálem se hromadí desítky lidí, všichni chtějí vidět Kandu. To možná mohlo napadnout i organizátory a s větší prozíravostí nás nahnat do prostornějšího sálu, ale nakonec i ti poslední najdou skromné místo na schodech. Na plátně běží ukázka z Kandovi tvorby. Rozeznávám nechutnou sondu do úst Björk v hudebním videoklipu Mouth Mantra, scény roztékajících se figurek a textur (Arca) a deformovaný obličej zpěvačky FKA Twings, vyobrazenou jako panenku Bratz.

Kanda se po krátké prezentaci ujímá slova a vysvětluje tvůrčí proces. Kreslí všeobecné grafy a vlastně nesděluje nic moc konkrétního. Zřejmě by chtěl říct něco víc, jen si moc dobře uvědomuje, že to, co dělá, vychází z míst těžce uchopitelných slovem. S postupující kvantitou prací prý možná dokáže odhalit základy procesu sám pro sebe. Sympatické, jak si uvědomuje, že dělá něco fantastického, ale zároveň se nebojí skromně přiznat, že vlastní ani neví jak. Raději promlouvá tvorbou, a tak pouští nový film Father Son. Očekávám deformované humanoidy v psycho-surreálném bizáru, místo toho sleduju až meditativní snímek o Kandovi a jeho otci. Ten pečlivě chystá jídlo a syn ho se zvednutým palcem a blaženým úsměvem sní. Nic víc, nic míň.

Dream Journal je snímek kanadského umělce Jona Rafmana. Ten bývá často spojován s hudebníkem Danielem Lopatinem (Oneohtrix Point Never), jemuž dělá hudební videoklipy, a právě Lopatin složil soundtrack i pro tento filmový snář. Rafman si každé ráno zapisoval sny, aby z nich poté udělal animovaný ponor do svého nevědomí. Hlavní postavou je holka, taková Alenka z říše snů. Putuje prostorem, časem, dimenzemi. Stejně tak jako si sen nedělá nárok na prvoplánový význam, ani u Dream Journalu není jasné, co vlastně znamená. Film začíná a končí přáním bezesné noci. A pokud se Rafmanovi zdají sny plné brutalit, nechutností a zvláštních erotických představ, není se co divit. Vidět to na plátně je sice zábava, ale ve vlastní hlavě už to tak být nemusí.

Čas do večerního programu si krátím krátkým filmem z roku 2010, z festivalového hlediska tedy starší kousek. Seznamte se s Robertem, vraždící pneumatikou a hlavním hrdinou snímku Rubber od Quentina Dupieuxe. Netypickým zabijákem a neustálým rozmělňováním hranice mezi filmem a realitou narušuje autor půdorys hororu, ale i filmu jako takového.

Z divadelního sálu zmizely židličky. Tancovačka? Audiovizuální projekt McLaren Surface s hypnotickou VJ projekcí – tříštící se tvrdé futuristické beaty dokreslují barevné linie roztékající se mimo čas a prostor, glitchující fraktály se rozpadají a spojují navzdory jakékoliv logice. Producent David Střelecký a výtvarník Šimon Levitner baví souhrou.

700 Bliss nezačnou, dokud si nestoupneme. Varování, prý to bude dost hlasité. Několik lidí si poslušně cpe špunty do uší. Elektronická producentka DJ Haram pouští do prostoru kontrastní směs burácejících výbuchů, experimentálního techna a bouncových rytmů s arabským vibem. Moor Mother na pomezí rapu a mluveného slova šíří afroamerický aktivismus. Několikrát vykročí mezi lidi, tak daleko, jak ji šňůra od mikrofonu stačí. Apel z bezprostřední blízkosti, nepohodlnost graduje. V uších hučí. Další bordel. A dalších deset z deseti.