Martin Svoboda | Články / Reporty | 06.02.2017
Festival krátkých filmů má za sebou dvanáctý ročník. Výběr titulů byl letos silný, dočkali jsme se několika zdařilých kusů z nečekaných míst, což je nakonec to nejlepší, co může divák od podobného festivalu očekávat.
Vítězem se stal indonéský snímek V roce opice, což organizátoři jistě trochu předvídali - běžel už na slavnostním zahájení, byl tedy od počátku považován za jeden z nejreprezentativnějších. A nezapře tradici, kdy porotci rádi upřednostňují takové filmy, jež krom cesty za pointou budují i přesah. V roce opice sice pracuje s humorem, stává se ale i komentářem neútěšné situace matek samoživitelek v nejlidnatější muslimské zemi světa, které musí pro trochu peněz mnohdy obětovat i důstojnost.
To samé platí i pro další oceněné, tedy nepálské Dadyaa o osamění postaršího páru uvězněném v opuštěné vesnici, jež se obešlo zcela bez humoru. Francouzský film Chasse Royale zase poukazuje na ztracenou generaci pařížské „white trash“ mládeže. A nejuvolněnější z vítězů, bulharský Na červenou, nakonec odhalí jako důvod veškerých pozorovaných eskapád rodinné trauma řidiče autobusu.
Vítězné snímky kombinují jak výrazné vyústění, bez nějž to má krátký film vždy těžké, s přesahem. Při pohledu na české premiéry vidíme, že taková kombinace bývá nad jejich síly, tvůrci volí nejčastěji lehkou komediální formu s humornou pointou. Za typický příklad poslouží Pérák Marka Bergera, film svižný, zábavný, ale také „o ničem“. Sledujeme oživenou městskou legendu, protektorátního českého superhrdinu, jak kosí nacisty. Nic víc, nic míň.
A pak tu je druhý extrém, Vězení Damiána Vondráška, jež se pokouší o psychologickou hloubku a komplexnost. Při své epické půlhodinové stopáži je ale nesnesitelně dlouhé a povrchní, nedokáže najít vhodné zkratky a pouze sleduje hrdinu v depresi. Chybí pointa a divák nakonec neví, proč vlastně těch několik minut s filmem strávil.
Největší atrakcí festivalu byla světová premiéra adaptace Stephena Kinga Jsem brána, jež doplatila na mediální masáž, kterou se tvůrci pokusili rozpoutat. Několik let vznikající počin Robina Kašpaříka dopadl jako chudší variace na Enter the Void. Vyvolávat dojem, že by mohla být čímkoliv jiným, výsledný zážitek leda shazuje.
Velmi rozdílnou kvalitou disponují tři projekty vzniklé na základě soutěže pořádané internetovou televizí Stream. Ta pokračuje ve své snaze završit přerod v plnohodnotné médium, jež budou brát diváci zcela seriózně, rozhodla se tedy rozdat milion korun mezi tři kvalitní scénáře.
Tvůrci ale dostali trestuhodně málo času na realizaci, s čímž se poprali na rozdílné úrovni. Zatímco animovaný Domovoj i přes viditelná omezení produkce (halená do tmy nočního hororu) patřil mezi nejlepší české kousky na festivalu, Dištanc se naopak rozpadl na nesouvislé a nevypointované situační gagy. Nedávalo to smysl i proto, že jiný promítaný snímek režiséra Šimona Štefanidese Nehoda tím netrpěl, naopak patřil k těm nejsoudržnějším českým kraťasům. Nakonec se ukázalo, že Dištanc si na poslední chvíli prošel necitlivým proškrtáváním a celý film byl výrazně přestříhán. A Stream si tak pod sebou podřezává větev, kterou pracně pěstuje. Na jednu stranu produkuje kvalitní infotainmentové pořady Pavla Zuny a Adama Gebriana, dal zelenou i Semestru, nejlepšímu (nejen) loňskému tuzemskému seriálu, na druhou pak uspěcháním jiných projektů, jež mohly být dobré, dojem shazuje.
Nakonec si nejde odpustit poznámku k opakovanému angažmá Simony Babčákové jako moderátorky zahájení i zakončení festivalu. Jakákoliv kritika se většinou zasekne u toho, že humor je vždy subjektivní. Některé věci by ale měly platit objektivně, třeba že vítězi se sluší dát prostor užít si ocenění, ne být zesměšňován a ponižován. Závěrečný ceremoniál letošního festivalu byl v tomto ohledu vrcholem nevkusu. Když se Babčáková ptala zahraniční porotkyně, jestli je muž, nebo žena, a opakovaně jí ukazovala mezi nohy, zatímco ona se tvářila jako politá ledovou vodou, už nešlo mluvit o subjektivitě humoru, ale o absolutní netaktnosti. Naštěstí téměř žádný z vítězů nebyl přítomný a ani tomu jedinému Babčáková nedala šanci odříkat si děkovačku (dokud si ji v podstatě nevynutil), místo toho měla potřebu vykládat vtipy o sobě. Když se ho pak ptala, jestli coby herec hrál i v celovečerních filmech, celkem logicky odpověděl, že to má jako moderátorka vědět. Představa, že by až z Nepálu dorazil vítězný tým, aby po svém niterném filmu slyšel, jak ho přirovnávají ke kultu vesmírných lidí, je pak opravdu tristní. Jistě, podoba ceremonie je v objemu celkové organizace festivalu v podstatě prkotina, ale reprezentace je důležitá a člověk by z jinak skvělého ročníku neměl odcházet s pocitem trapnosti a studu.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.