keša | Články / Reporty | 02.08.2014
Rozmary osudu zrežíroval v roce 1919 Američan Cecil B. DeMille. Do hlavní role obsadil Glorii Swanson, herečku, z níž udělala jediná scéna tohoto filmu hollywoodskou ikonu.
Snímek představuje hrdiny filmu. Kapela Zrní přizvukuje melancholicky, občas s hořkou příchutí, která povznáší těžkopádný úvod filmu. Zpěvák doplňuje delay kytaru, housle, basu a bicí éterickým vokálem beze slov. Scéna se mění a obyvatelstvo sídla vyjíždí lodí na moře. Nepozornost, útes, díra v lodi. Zrní se z melancholie dostávají do ryze rockového polohy, hudba sílí, rytmus je stále rychlejší. Kapela s plátnem v zádech sleduje film pomocí zrcadla. Záchranný člun je spuštěn, posádka zachráněna. Vlny se tříští o útes a Zrní k nim skutečně šumí. Občas doplní herecké dialogy mluveným slovem zpěváka, který někdy zavadí o pravý smysl vět, jindy si z filmu dělá žerty, improvizuje. Sál se baví, z dramatu se stává komedie, snad i fraška, ale roztomilá.
Z posádky jsou trosečníci, společenské postavení je to tam. Komorník a služka už nejsou spodina, příroda má jiné zákony. Zrní reagují na dění bezprostředně, pracují s tichem tam, kde postrádá logiku. Gradují krásnou postrockovou melodií v místě, kde trosečníci rozdělávají oheň a hádají se, naopak milostnou scénu, moment přerodu divy na obyčejnou milující holku, doprovází unylou rockovou vybrnkávačkou. Dlouhé scény kralování a lovu jsou bez nápadu a nudí. Mluvené slovo daleko více než v první polovině film uráží. Někdy vtipně, jindy trapně. Je to balanc na hraně. Návrat zpátky do děje nastává až v odbočce do Babylonu, lehce orientální motivy opět slučují obraz a zvuk. Lev se vrhne na Glorii.
Zrní nedostali snadný film. Scény byly povětšinou dlouhé a nudné, stopáž snímku se blížila dvěma hodinám, což zpěvák neopomněl ještě v jeho průběhu vtipně nahodit. Měl jsem ale pocit, že kluci viděli jen prvních třicet minut a zbytek nechali náhodě. Každý hudební doprovod je originál, tady neexistují žádná pravidla, nechť je veselohra tragédií a naopak. Improvizace nebo přesný opis? To není důležité. Jen zvuk by měl patřit ke kopii.
Rozmary osudu (hudební doprovod: Zrní)
31. 7. 2014, Kino Hvězda, Letní filmová škola, Uherské Hradiště
www.lfs.cz
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.