Film a živá hudba: Láska Jeanne Neyové vs Los Amargados

Pabstův film Láska Jeanne Neyové z roku 1927 dostali na starost dva experimentátoři. George Cremaschi, skladatel původem z New Yorku, kontrabasista, který se ve své tvorbě věnuje experimentování s elektronikou a ruchy. Petr Vrba je hráčem na trumpetu a klarinet, taky má blízko k experimentu s elektronikou a zálibu ve hře na netradiční hudební nástroje, jako jsou budíky, psací stroje apod.

Po letmém okouknutí nástrojovky (kontrabas, klarinet a trubka) to vypadalo spíše na klasičtější pojetí hudebního doprovodu k němému filmu. Z omylu mě ale muzikanti vyvedli hned zkraje. V poměrně nepřehledném úvodu filmu, kdy nás režisér seznamuje s postavami, se ozývají praskavé ruchy, subbasové vibrace. Oba protagonisti mají ruce jen na hejblátkách a efektech. Příchod Rudé armády přináší změnu hudebních nástrojů, prsty na Cremaschiho kontrabasu vybrnkávají rytmický riff, trubka Petra Vrby skoro až kvílí ve freejazzovém humbuku. Časem se doprovod usazuje na střídání těchto poloh, živé hraní vs. kosmický ambient. Hudebníci nereagují na plátno prvoplánově. Občas se sice snaží zachytit pravý zvuk filmu, jako psací stroj, pohyb aut po silnici, jenže přiřazují daným záběrům a věcem na plátně svou vlastní zvukovou vizi.

V polovině filmu, kdy je rdoušen papoušek a elektronika na jeho skon reaguje velmi nahlas a s velkou dynamikou, mě napadá, že duo se rozhodlo tlačit úplně jinde, než jsme byli na scéně Slováckého divadla dosud zvyklí. Proč byl tento motiv doprovázen tak silně, ale tlustý bankéř skonal sotva na úrovni decibelu? Proč nejsou výstřely zbraní startem raketoplánu, ale jen tichým bručením naefektované trumpety, a naopak zrození myšlenky zločinu nás dráždí až nepříjemným kvílením sampleru?

Mám pocit, že tandem, jehož název Los Amargados se zrodil teprve v předvečer projekce, vsadilo na hudební doprovod myšlenek filmu a na vnitřní rozpoložení postav. Tentokrát se nehrálo s kamerou, ale s duchem.