Já nevysvětluju píseň, vysvětluju proces (Blixa Bargeld)

Mořská příšera, jak o sobě Einstürzende Neubauten s oblibou mluví, v poslední dekádě častěji dříme na dně oceánu, než by nás oblažovala svou unikátní hudbou. Její členové jsou ovšem na svých sólových drahách a v bočních projektech stále velmi plodní. I po šestatřiceti letech na scéně je lídr Neubauten a dlouholetý člen The Bad Seeds Blixa Bargeld plný tvůrčích myšlenek, kterým dává od roku 2013 průchod zejména s italským skladatelem a byvším frontmanem kapely Meathead Tehem Teardem. Spojuje je láska ke gastronomii, vínu a hlavně k hudební tvorbě. Setkali se při práci na soundtracku filmu A Quiet Life, z čehož vzešlo podmanivé a textově velmi osobní album Still Smiling. Po následném EP Spring letos vydali druhé album Nerissimo (italské slovo pro „nejčernější“), prý jen z potřeby hrát více naživo. S novou deskou se zkrátka lépe domlouvají koncerty. Ostatně Blixa Bargeld, jak poznáte z následujícího rozhovoru, pragmatické důvody svého uměleckého konání rád zdůrazňuje.

Téma barev jsi v minulosti použil několikrát, například v písni Sabrina, ale v Nerissimo ses pustil dál. Přemýšlíš v barvách?
Základem byla palestinská báseň, kterou jsem našel na internetu. Její zásadní otázkou bylo: Proč píšu černou? Protože chci vypotřebovat veškerou temnotu. Tahle myšlenka se mi líbila. A co dělám já? Zpívám. Když bych zpíval v modré, byl by celý svět plný modři, nebo bych veškerou modrou spotřeboval? Svět by se tedy zmenšil, kdybych zpíval modře. Takže klíčovou větou bylo: Vypotřeboval jsem veškerou čerň. Myslím totiž, že hlas, kterým zpívám, je černý a nemyslím si, že svým zpěvem temnotu obohacuji, ale naopak ji vysávám.

Leniví hodnotitelé tvé hudby ji často popisují jako temnou, byla to i cesta, jak se s tím vypořádat?
To není vůbec důležité. Napsal jsem si seznam barev a když jsem začal pracovat na konkrétní skladbě, věděl jsem, že bude v italštině. Seznam barev byl tedy italsky a při tom jsem narazil na „nerissimo“. Ukázal jsem ho Tehovi a on potvrdil, že je to velmi dobré slovo, tak jsem ho podtrhl s tím, že sám jeho kvalitu úplně neposoudím. Vidíš, jak málo mi záleží na tom, co si o tom, o co se snažím, budou lidé myslet. V předchozím rozhovoru jsem jednomu chlapíkovi odpověděl, že jsem album pojmenoval Nerissimo, protože spousta lidí v Německu má ráda dark wave a gotiku, tak že na tom snáze vyděláme peníze.

Pro umělce není nikdy příjemné vysvětlovat, co se snažili tou kterou skladbou říct.
Ne. Já nevysvětluju píseň, vysvětluju proces. Jsem v pohodě s popisem toho, jak vznikla, ale samotnou ji vysvětlit nemůžu. Album se jmenuje Nerissimo, protože jedna píseň se jmenuje Nerissimo – klasický postup.

Přesto se zeptám: Nerissimo se mi jeví, jako by se zabývala smrtelností.
Tak to můžeš říct. Ano.

Používat nejrůznější jazyky jsi začal kdysi na albu Tabula Rasa, teď s Tehem Teardem opakovaně zpíváš v italštině. Je nějaký jazyk, který bys chtěl vyzkoušet? Co třeba čínština, když jsi několik let strávil v Pekingu?
Když jsem žil v Pekingu, vlastně jsem čínštinu studoval, ale dostal jsem se jen tak daleko, abych řekl taxikáři, kam chci jet. A ani jsem nezačal se systémem psaní, jen jsem se naučil mluvit. Ale rozhodně jsem se nenaučil, jak v čínštině zazpívat byť jedinou větu. Protože je to tonální jazyk, musíš pracovat s naprosto jinými pravidly, nemůžeš zvyšovat a snižovat hlas, jak bys chtěl. Pracoval jsem také se švýcarským frankofonním skladatelem a zvládnul jednu píseň ve francouzštině. Ale jsem docela spokojený, jak jsem zvládl zpívat italsky, na nové desce víc než na předchozí Still Smiling. Moje výslovnost je teď mnohem lepší než před třemi lety.

V posledních letech se zdá, jako bys byl spokojenější v tradičnější poloze písničkáře. Je to pro tebe svobodnější než koncepty, které vytváříš pro Neubauten?
Ani ne. Neubauten jsou skupina, což je úplně jiná struktura práce, než když tvoříš v duu. Rozhodnutí fungují jako ping-pong mezi dvěma lidmi. Zatímco v kapele je to chemie, v případě Neubauten pěti lidí. A ti všichni mají individuální plány a samozřejmě individuální představy. A nefungují jako při ping-pongu, ale mají spíš chemické reakce.

Kdybych měl popsat svojí práci s Neubauten, popsal bych se jako dirigent. Řídím konkrétní věci. Vím, co Jochen, Alexander nebo ostatní umí a snažím se řídit různé prostředky, které máme k dispozici, aby se hodily k určitým myšlenkám, které bych chtěl prozkoumat. Protože pro mě je práce s Neubauten v podstatě proces přemýšlení. Nepřicházím s hotovou písní nebo zafixovanou myšlenkou, přináším určitou věc, kterou bych chtěl probádat. A pak s ní pracuji, jako když se zkouší v divadle. To vše je pro mě myšlenkový proces, který má dospět k výsledku, tedy textům a kompozicím.

Zatímco když pracuji s Alvou Notem nebo Tehem, přichází nápady od toho druhého, já na ně reaguji, oni zas reagují na mě a v určitou chvíli musím začít psát. A tady pravděpodobně dochází k napojení na klasickou písničkářskou strukturu, ačkoliv písničkářství je osamělá práce jednoho člověka. A já v podstatě nepíšu texty. Doprovázím hudbu. Jakmile je hotová hudba, začnu zjišťovat, co s ní provedu. Třeba v případě písně DHX2 jsem měl nejprve poslední řádek. Zbytek jsem neměl a ani nevěděl, o čem bude. Poslední věta byla dobrá, tak jsem si řekl: „Aha, tudy se vydám.“

Celý rozhovor naleznete v magazínu Full Moon #64.