Korzo #2: Latino triky a australská hvězda

Jedním z velkých darů Latinoameričanů je schopnost toho druhého oklamat, ošulit, prostě dostat. Tohle není žádná xenofobní zkratka, ale fakt. Jsou to prostě kujóni. Tenhle um se projevuje v byznysu, ve fotbale a v umění samozřejmě také. Navíc mám pocit, že je tento dar natolik zakořeněný v jejich charakterech, že už ani nejde o nějaký zisk nebo prospěch, spíš o tu srandu a dobrý pocit. V jedné povídce z knihy Argentina! Argentina! Rodriga Fresána vystupuje mladý kuchařský učeň zvaný Argie (tohle JE xenofobní zkratka, kdyby to někoho zajímalo), kterého ve špičkové londýnské restauraci nechají jenom čistit trouby a svým šéfem je systematicky ponižován. Ten ale netuší, co ho čeká. Arogantní master chef je jednoho dne vybrán coby hvězda nové televizní show, ovšem vzhledem k tomu, že je poměrně malého vzrůstu, tak má svou kuchyň uzpůsobenu na míru. Všichni ostatní se v ní musí ohýbat. Den před zahájením natáčení Argie veškeré vybavení kuchyně posune o několik centimetrů výš. Následuje nejkratší televizní premiéra v historii, šéf na nic nedosáhne, odkládá talíře do vzduchu, a nakonec ho zhrouceného ještě v přímém přenosu odveze záchranka. Kouzelné a nemilosrdné.

Argentinská předehra není na místě jen díky tomu, že do města dorazili fanoušci Diega Maradony. (Jeho „boží ruka“ je samozřejmě další vrcholnou ukázkou latino triku.) Před festivalovou premiérou snímku Asifa Kapadii (točil také dokumenty Senna nebo Amy) ožilo prostranství před Thermalem argentinskými dresy a obrovskou vlajkou s obličejem božského Diega. Snad se podobně skandovalo i v kinosále, uvidíme ve čtvrtek nebo v pátek. Včera se ale na kolonádě přestavili také jiné argentinos. Snímek Rudá režiséra Benjamína Naishtata baví vším, čím latinskoamerická kinematografie proslula – ironií, spoustou vášně, konspiračními teoriemi i absurdním humorem. Zároveň je ukotven jaksi mimo čas a možná i realitu, přestože víme, že se odehrává někdy v polovině sedmdesátých let, tedy těsně před pučem, který nastolil několikaletou krutou vládu vojenské junty.

Provinčního právníka Claudia (skvělý Darío Grandinetti) z ničeho nic verbálně napadne v restauraci při čekání na manželku cizí člověk. To odstartuje eskapádu více či méně pochopitelných a provázaných událostí, kterým (za výrazné pomoci výtečné hudby Vincenta van Warmerdama) vládne kouzelná atmosféra s chvílemi až psychedelickým oparem. Rudá nebude nejlepším filmem přehlídky, ale o to lépe se u ní budou bavit ti, kteří si latinskoamerické umění (a náturu) oblíbili. A když jsme u té psychedelie – bude třeba hodně vysokých karet, aby se některý z dvou set snímků přehlídky dostal na úroveň znělky letošního ročníku v hlavní roli s Jiřinou Bohdalovou. Tady už nejde o zážitek omamný nebo návykový, ale vyloženě toxický.

Jedno z velkých očekávání a dlužno dodat že naplněné – snímek Richarda Lowensteina věnovaný Michaelu Hutchencovi, jedné z největších australských rockových hvězd a frontmanovi skupiny INXS. Mystify znamenalo jednu z jasných povinností v rámci letošního programu, krom jiného proto, že efekt INXS na hudební scénu je dlouhodobě podceňovaný a Richard Lowenstein (mimo zásadních hudebních klipů od INXS nebo U2) natočil také skvělý dokument Autoluminescent, věnovaný kytaristovi The Birthday Party Rowlandu S. Howardovi. Režisér si byl s Hutchencem a celou skupinou velmi blízký, moc dobře tedy věděl, o čem bude vyprávět a hlavně – měl přístup ke zpěvákovu soukromému video archivu, ze kterého ve svém snímku hojně čerpal. Mluvící hlavy se nekonají, veškeré příspěvky mnoha respondentů jsou použity coby voiceover, Michael téměř nesleze z plátna. Mnoho záběrů je skutečně unikátních a nikdy neviděných, dojemný příběh provází pochopitelně skvělá hudba, mimo hitů skupiny zejména ta scénická, kterou má na svědomí Warren Ellis (Dirty Three nebo The Bad Seeds).

Richard Lowenstein obsadil Michaela Hutchence také do svého snímku Dogs in Space, který je v Austrálii naprostým kultem, a právě on měl zásadní vliv na to, že INXS natočili hned tři klipy k písním ze svého přelomového alba Kick v Praze. Jak Lowenstein prozradil v diskuzi po filmu, sám se totiž na festivalu v Karlových Varech objevil již v roce 1984, tehdy se snímkem Strikebound. Při té příležitosti se zastavil i v Praze, kterou si zamiloval, a několik let pak přemlouval kapelu a její management, aby nějaké klipy natočili právě tady. Zejména video k Never Tear Us Apart je skutečně zásadní, záběrů z podobných míst a podobné doby mnoho nekoluje. Magická krása. A bez triků.