Metafyzika frustrace (The Body & Dis Fig)

„Dva lidi s hodně ponurým náhledem na svět a existenci,“ shrnuje Chip King podstatu uskupení. To je všechno. Popisovat The Body pomocí slov je náročná, a nakonec asi zbytečná disciplína. Rozptyl je moc široký, hranice rozostřené. Původně metalové duo se už od začátku vymykalo pravidlům. Ne s nějakým dětským vzdorem, ale se zarputilou touhou reflektovat skutečnost nehledě na to, jaké cesty se nabízejí. Skutečnost, o které mluvíme, je nehezká, tíživá, není divu, že se pod rukama The Body metal v různých intenzitách kroutí do industrialu, experimentální elektroniky, postrocku, techna i čistého noiseu. S průběhem let a množstvím hudebních spoluprací formace přehodnocuje i vlastní ověřené postupy – stavebním materiálem se stávají elektronické plochy, mezitím co kytara a bicí přebírají jejich původní místo na špičce zvukové pyramidy.

Tímto směrem se ubírají hlavně na kultovních nahrávkách Christs, Redeemers (2013) a No One Deserves Happiness (2016), na letošní Orchads of a Futile Heaven je způsob vyjádření posunut ještě trochu jinam. Spolupráce s Dis Fig přináší rozšíření už tak bohatého postapokalyptického zvuku o nové vrstvy a změny jsou znát i v práci s textem, který si sice zachovává minimalistickou formu, je ale o poznání lyričtější a osobnější. Na první pohled křehčí, ve skutečnosti vůbec.

fotogalerii z koncertu listujte tady

Naživo se dojem, že by berlínská producentka a performerka mohla být pouze éterickým prvkem na hromadě agresivního hluku, rychle vytrácí. V dekonstrukci hranic si Felicia Chen nelibuje o nic míň než Chip King a Lee Buford, fascinace extrémními zvuky je oboustranná. V temné mlze vedra v Ankali dochází k řezavému, ničivému rozkladu. Zvuk se plíží brnící podlahou, tříští se v rozích místnosti, ohýbá se, třese se naštváním, bobtnající frustrace dál prostupuje vzduchem, zdmi, lidmi. Ale není nepříjemná. Vyvěrá z hloubky ničím nezkrášlených dojmů ze světa a je tolik úlevné si ty dojmy připustit.

Znechucení a únava nemusí v hudbě působit jen jako karikatura, vztek nemusí být srostlý s násilím. Snad proto do sebe nedělní večer dobře zapadá i jako celek. Slévající se rozbité linky Lost Dog & GBClifford, které v určitých chvílích přecházejí do zvuku připomínajícího orchestr, jenž se marně pokouší naladit, se společně s živelností modulovaného screama Gertie Adelaido stávají, navzdory možné žánrové monotónnosti, fungujícím supportem.

Dunění mocných rytmů bicích, pulzující vrstvy elektroniky, pomačkaný vokál, křik, sténání. A najednou ticho. Do sálajícího tepla klubu se vkrádá ostrý závan zimy z venku, světla se rozsvěcí, mlha se rozplývá.