Alžběta Sadílková | Články / Reporty | 15.10.2024
„Dva lidi s hodně ponurým náhledem na svět a existenci,“ shrnuje Chip King podstatu uskupení. To je všechno. Popisovat The Body pomocí slov je náročná, a nakonec asi zbytečná disciplína. Rozptyl je moc široký, hranice rozostřené. Původně metalové duo se už od začátku vymykalo pravidlům. Ne s nějakým dětským vzdorem, ale se zarputilou touhou reflektovat skutečnost nehledě na to, jaké cesty se nabízejí. Skutečnost, o které mluvíme, je nehezká, tíživá, není divu, že se pod rukama The Body metal v různých intenzitách kroutí do industrialu, experimentální elektroniky, postrocku, techna i čistého noiseu. S průběhem let a množstvím hudebních spoluprací formace přehodnocuje i vlastní ověřené postupy – stavebním materiálem se stávají elektronické plochy, mezitím co kytara a bicí přebírají jejich původní místo na špičce zvukové pyramidy.
Tímto směrem se ubírají hlavně na kultovních nahrávkách Christs, Redeemers (2013) a No One Deserves Happiness (2016), na letošní Orchads of a Futile Heaven je způsob vyjádření posunut ještě trochu jinam. Spolupráce s Dis Fig přináší rozšíření už tak bohatého postapokalyptického zvuku o nové vrstvy a změny jsou znát i v práci s textem, který si sice zachovává minimalistickou formu, je ale o poznání lyričtější a osobnější. Na první pohled křehčí, ve skutečnosti vůbec.
fotogalerii z koncertu listujte tady
Naživo se dojem, že by berlínská producentka a performerka mohla být pouze éterickým prvkem na hromadě agresivního hluku, rychle vytrácí. V dekonstrukci hranic si Felicia Chen nelibuje o nic míň než Chip King a Lee Buford, fascinace extrémními zvuky je oboustranná. V temné mlze vedra v Ankali dochází k řezavému, ničivému rozkladu. Zvuk se plíží brnící podlahou, tříští se v rozích místnosti, ohýbá se, třese se naštváním, bobtnající frustrace dál prostupuje vzduchem, zdmi, lidmi. Ale není nepříjemná. Vyvěrá z hloubky ničím nezkrášlených dojmů ze světa a je tolik úlevné si ty dojmy připustit.
Znechucení a únava nemusí v hudbě působit jen jako karikatura, vztek nemusí být srostlý s násilím. Snad proto do sebe nedělní večer dobře zapadá i jako celek. Slévající se rozbité linky Lost Dog & GBClifford, které v určitých chvílích přecházejí do zvuku připomínajícího orchestr, jenž se marně pokouší naladit, se společně s živelností modulovaného screama Gertie Adelaido stávají, navzdory možné žánrové monotónnosti, fungujícím supportem.
Dunění mocných rytmů bicích, pulzující vrstvy elektroniky, pomačkaný vokál, křik, sténání. A najednou ticho. Do sálajícího tepla klubu se vkrádá ostrý závan zimy z venku, světla se rozsvěcí, mlha se rozplývá.
The Body & Dis Fig (us,de) + Gertie Adelaido + LostDog & GbClifford
13. 10. 2024 Ankali, Praha
foto © Lucia Banáková Ankali, Praha
Veronika Tichá 15.10.2024
Hradec Králové v posledních letech osciluje mezi kulturní pustinou a energickými snahami oživit místní scénu. Nic není ztraceno aneb Jazz Goes to Town.
Marek Hadrbolec 14.10.2024
„Jenom si vzpomenout,“ křičí Lukáš Bouška opakovaně, zatímco se staré jizvy znovu otevírají a bolavé vzpomínky se derou ven.
Timon Láska 11.10.2024
Zatímco Oklou zhypnotizovala dav bublavě gradujícím a také nejznámějším trackem Lurk, Casey MQ roztancovává sál romantickou původní verzí What About Us.
Veronika Vagačová 11.10.2024
Hudba mala značne evokatívny charakter, tanečné a dynamickejšie časti pripomínali scenérie z latinskoamerickej dedinky a pobehujúce deti po uliciach, iné časti dialógy.
Václav Valtr 11.10.2024
Po několika úvodních písních přišel čas na lyričtější část reportoáru, vtahující do hypnotického a mrazivého světa svébytné estetiky...
Aneta Martínková 10.10.2024
V srpnu 2023 streamovací služba Spotify ohlásila, že její uživatelé a uživatelky za poslední rok naposlouchali přes tři miliony hodin nahrávek bílého šumu...
Veronika Havlová 09.10.2024
Když chcete zjistit, co je v Brně za kluby, jaké tam mají zvukaře, dramaturgii a nabídku na baru, naskočte na vlnu dvoudenního festivalu Batch.
Filip Peloušek 30.09.2024
Už příprava scény pro finální set v Concert Hall dávala tušit nápor na všechny smysly – fukary na listí, roztrhaná plátna a temné prapory.
Filip Peloušek, Dominik Polívka 29.09.2024
Jak byly první dvě noci pod Veletržákem ve znamení dystopie a pozvolného zániku civilizace, tak sobotní noc posouvá dění do chladné mechanické budoucnosti, kde jsou lidé pouhou vzpomínkou.
Klára Řepková 29.09.2024
Adam Dragun jen občas mezi skladby zařadí proklamace, které mají podtrhnout úzkostlivé vyznění nahrávky o „východoevropské verzi pozdního kapitalismu“.