My Jerusalem: „Snad to dotáhneme aspoň na nějakou nahatou scénu...“

My Jerusalem možná nepatří mezi papírově největší hvězdy letošních Colours of Ostrava, přesto, kdybych si měla vybrat jedinou kapelu, jejíž koncert nechci minout, bude to právě ansámbl kolem Jeffa Kleina. Po skvostném debutu Gone for Good (2010) a ještě starším EP Without Feathers vyrukovali vloni s albovou dvojkou Preachers. Nevím, kdo bude v době jejich vystoupení 21. června hlídat stánek Full Moonu, ale mě tam neuvidíte. Budu zpívat. A tančit!

Pro Jeffa Kleina nejsou My Jerusalem jedinou kapelou, kde se angažuje. Kromě solidní řádky sólových nahrávek účinkuje v Twilight Singers a Gutter Twins (mj. i proto, že je dobrým kámošem s Gregem Dullim), jeho kytara, klávesy a klavír dále doprovází třeba koncerty Honorary Title, Stars of Track and Field nebo Eda Harcourta.

Původem jsi z New Yorku, ale nemalou část života jsi strávil v Bostonu a New Orleans. Teď žiješ pro změnu v texaském Austinu. Jak tahle – hudebně velmi rozdílná – města ovlivnila tvoji tvorbu?
Každé z míst, kde jsem žil, a bylo jich ve skutečnosti ještě víc, mělo specifické a velmi, velmi odlišné kulturní zázemí. A tak, pochopitelně, se tyto odlišnosti promítaly i do skladeb, které jsem v tom kterém městě napsal. New York je rychlý, uspěchaný a na své obyvatele občas dost tvrdý. Někdy je ta zrychlenost nepříjemně stresující. Boston má dělnické kořeny, sedí k němu punk, folk a lidová hudba. New Orleans je oproti tomu rozvolněné, „opilé“ a sexy město se spoustou zvučných nástrojů a nálad. A Austin je mnohovrstevnatá, složitější entita s pevnými vazbami na americanu a rhythm and blues. Myslím, že všechny tyhle vlivy lze v mojí hudební historii snadno vystopovat; rád se v psaní i samotném nahrávání nechávám inspirovat okolím. Je to velmi přirozené, asi to ani jinak neumím.

Studoval jsi hudbu na bostonské Berklee College. Co ti vzdělání dalo – a co vzalo? Myslíš, že bys byl jiný hudebník, bez zkušenosti z Berklee?
Berklee bylo bizarní místo. Všichni studenti, které jsem poznal, byli skvělí techničtí hráči a jejich jediným cílem a ambicí bylo hrát rychleji, přesněji a technicky lépe. Já se zajímal spíš o „písničky“ a byl jsem blázen do kapel jako Clash nebo Replacements, což mi zůstalo. Ve škole jsem se cítil jako ryba na suchu... Víc jsem se naučil na holých bostonských ulicích než ve školních lavicích a workshopech. Toulal jsem se po coffee shopech, hospodách a klubech, hrál jsem open majky a co nejvíc jsem psal, abych si zlepšil to, co mi opravdu šlo. Tedy, abych odpověděl na otázku: byl bych jiným hudebníkem bez Bostonu.

Hrál jsi s řadou úspěšných kapel, projektů i interpretů, mezi jinými Twilight Singers, Ani DiFranco nebo Gutter Twins, a dokážu si představit, že jsi zvyklý na plné, nezřídka vyprodané kluby. Jaké to je, začínat s My Jerusalem zase od nuly?
To, že jsem měl možnost hrát s tolika skvělými muzikanty na tolika fantastických (a úspěšných) koncertech, považuji za ohromné štěstí. Ale „začínat od píky“ je být krásná, posilující záležitost. Je to jako malovat na úplně čisté plátno, místo přemalovávání starého, už dávno hotového díla. Je to jako vzrušení na začátku nového vztahu. Miluju to. Je to inspirující, jak jen umění může být.

My Jerusalem může být považováno za „superkapelu“, jak se říká. Potkáváš se se členy Okkervil River, Bishop Allen a Polyphonic Spree. Není někdy složité sladit kalendáře?
Dřív, hlavně v počátcích kapely, to bylo peklo. Ale jakmile jsme to začali brát vážně a spřádat plány a priority, vyšli jsme si v mnohém vstříc. Teď My Jerusalem můžu s klidem prohlásit za kapelu, ne kolektiv, jak tomu bylo dřív. Já i ostatní členové do toho dáváme vše.

Věříš v demokracii v kapele?
Rozhodně věřím v demokracii. V kapele děláme spoustu rozhodnutí společně. Netvrdím, že se tu a tam nevyskytne situace, kdy se snažím prosadit své nápady a názory nebo nasměrovat věci v konkrétním, mému uvažování a vkusu blízkém směru. Ale nakonec je to kompromis a společná práce, která dělá My Jerusalem výjimečnou kapelou. Oproti mým sólovým nahrávkým jsou My Jerusalem organickým a velmi tělesným projektem.

Většina tvých nahrávek jde koupit nebo zdarma stáhnout z bandcampu. Na druhou stranu jsi byl léta u labelů jako One Little Indian nebo Island Def Jam. Jaké máš zkušenosti z rozdílů mezi d.i.y. vydáním desky a tím, kdy se o všechno stará vydavatelství?
Oboje má své velké, neoddiskutovatelné výhody a benefity. Labely mohou nabídnout PR, propagaci a marketing, které si umělec sám obvykle dovolit nemůže, nebo to neumí. U všech labelů, kde jsem byl podepsaný, jsem byl spokojený a i na úspěchu nahrávek se jejich díl práce promítl. Na druhou stranu, tvůrčí svobodu a možnost spontánně vydat cokoliv a kdykoliv bych za nic nevyměnil. Koneckonců které vydavatelství by podepsalo nějaké pokusy z kuchyně?

Hraješ na kytaru, klavír i řadu dalších nástrojů. Který máš nejradši?
Rozhodně jsem lepším kytaristou než pianistou. Upřímně, přál bych si hrát na klavír mnohem lépe. Ale naučil jsem se to předstírat. Takže dobrý.

Měl jsi lepší podmínky, po úspěchu debutu, pro nahrávání desky Preachers? Druhá alba bývají klíčová...
Rozhodně jsme před nahráváním Preachers měli lepší pozici, ale celý ten proces byl tak rozdílný, že nevím, jak a jestli vůbec se to projevilo na jeho zvuku. Více jsme plánovali, více jsme se soustředili a zabývali detaily. Nehledě na to, že výsledek nahrávání je o poznání kvalitnější než u Gone for Good. Debut byl počátek nápadu, loňské album je nalezení společného hlasu, který by tento nápad vyslovil.

Kterou kapelu, ve které jsi kdy hrál, máš nejradši? Něříkej „všechny“!
Všechny! Fakt. Možná o něco víc radši než nejradši jsem měl krátké období, kdy jsem hrál na kytaru v kapele mého kamaráda Eda Harcourta. To bylo super. Byli jsme si hodně blízko, lidsky i hudebně. Fantasticky jsme se doplňovali, moje kytara plná noise a efektů a jeho krásné skladby. Bylo to neuvěřitelně silné.

Tvé sólové nahrávky a texty, včetně těch pro My Jerusalem, působí temně, smutně, melancholicky. Jsi takový?
Je legrační, že většina lidí, když mě potká, je překvapena tím, jak milý a bezstarostný člověk ve skutečnosti jsem. I když můj smysl pro černý humor je občas přes čáru. Nicméně myslím, že „temnota“ je to, k čemu v umění tíhnu spíš. Je mi příjemná, blízká, sedí mi. Pokud se mám vyjadřovat hudbou a texty, zároveň tím řeším osobní pocity a nálady, ale taky problémy nebo démony... A že jich mám. Temnota v hudbě mi pomáhá nebýt tolik melancholický v osobním životě. Kdybych hrál veselou muziku, patrně bych byl v soukromí král všech melancholiků.

Narazila jsem dokonce na termín „morbidní“...
Myslím, že přesnější termín pro hudbu My Jerusalem – nebo moji sólovou tvorbu – je „náladová“. A někdy, výjimečně, může být hlavní téma písničky poněkud morbidní. Obvykle to ale provází vhodný a vysvětlující škleb.

Jakožto filmový nadšenec, zasahuješ do výroby klipů My Jerusalem? A sleduješ videa, která natočili vaši fanoušci?
Rád nechávám režisérům našich klipů absolutní tvůrčí svobodu. Pro film mám sice obrovskou vášeň, ale nemám ponětí o tom, jak se dělají. Snažím se pracovat s lidmi, o kterých si myslím, že rozumí naší hudbě, její náladě. Co se týče klipů od fanoušků, občas mi někdo něco pošle a kouknu na to. Některé jsou vážně skvělé. A jiné zatraceně divné. Ale já mám rád divné.

Jaký film by se nejspíš hodil k hudbě My Jerusalem?
Hm, asi něco od Davida Lynche. Nebo napínavý thriller. Snad to jednou dotáhneme aspoň na nějakou nahatou scénu...

V České republice nebudeš poprvé. Co se ti vybaví, když řeknu Praha? A co Ostrava?
Všechny své návštěvy Prahy jsem si hrozně užil, město má výjimečnou atmosféru a ducha, alespoň pro „turistu“. Miluju, když se můžu jen tak procházet uličkami a pozorovat domy, stavby a památky. A samozřejmě popíjet české pivo, ehm. Do Ostravy se těším – nová místa znamenají nové zážitky a zkušenosti. A Colours of Ostrava má pověst skvělé akce.