Anna Pleslová | Články / Reporty | 13.03.2015
Metronomy jsou přesně ta kapela, u jejíž poslechu si řeknu: "Tak tohle, tohle bych jednou chtěla slyšet naživo." Některé skupiny jsou na koncerty jako dělané a tahle parta to v Lucerna Music Baru jen potvrdila.
Přišli na půl desátou, bez předkapely. Všichni košile zapnuté až na poslední knoflíček a bílé kalhoty jako v Saturday Night Fever. Co člen kapely, to osobnost. A každý si to užíval po svém. Frontman a ztracený bratr Prokopa Holoubka z Midilidi se potutelně usmíval a ironicky vznešeným tónem občas prohodil něco do publika. Klávesáci měli legrační pohyby a černý basák, jehož jméno je jazykolam, si užíval každé hrábnutí do strun. Nejlepší vyvolávač pozitivní atmosféry. No a bubenice Anna, tu milovali všichni. Jaká holka kdy netoužila být bubenicí v super kapele?! Taková klučičí prácička a zároveň všechny vypadají tak žensky a sexy. Kolem bubenic se vždycky vznáší aura jakési dominy, která udává rytmus a na publikum to sakra působí.
Metronomy začali syrovějšími peckami z druhého alba Nights Out, které míchali s uhlazenějšími romantickými skladbami z English Riviera a Love Letters. Naživo fungovaly všechny, taky díky skvělému zvuku, všechny nástroje měly svůj prostor, takže se vyvedly i instrumentálky jako třeba Boy Racers s výraznou basou. Jediný problém bylo horko. Zpěvák sice vtipkoval: "It's good to be hot," ale myslím, že v duchu se těšil na ledovou sprchu.
Metronomy zahráli devatenáct skladeb, nic zásadního nechybělo. Highlightem byl singl The Look – na to, až spustí ta dokonalá klávesová melodie, jsem čekala několik let, takže jsem musela potlačovat dojetí. Ještě teď se mi mlží klávesnice... Pojďme všichni plakat štěstím! Dobré to bylo.
Metronomy (uk)
11. 3. 2015, Lucerna Music Bar, Praha
foto © Zdeněk Němec
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
Jiří V. Matýsek 20.10.2024
„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.
