Nejlepší texty Full Moonu 2023: Politika zabuší na dveře a vyžádá si vás (Agnieszka Holland)

Hranice od Agnieszky Holland se dotýká citlivého místa polské politiky. Ve svém novém filmu se režisérka věnuje dění na státní hranici mezi Běloruskem a Polskem, kde se v uprchlických táborech hromadí utečenci ze Sýrie či Afghánistánu. V blátě a dešti ztrácí naději na lepší život i poslední iluze o soucitu a lidskosti v Evropě. Snímek v pěti kapitolách propojuje příběh uprchlické rodiny ze Sýrie, skupiny aktivistů, příslušníka polské pohraniční stráže a ženy, která je přímo na hranici svědkyní tragické události. Holland ve snímku nemilosrdně obviňuje nejen vlastní stát, ale veškeré hodnoty západního světa. Rozhovor s režisérkou probíhal na dálku prostřednictvím on-line hovoru. Mluvíme v něm o reakcích, které její práce vyvolává i o procesu natáčení a financování diskutovaného filmu.

Ve své tvorbě se často věnujete historii i politice, například období druhé světové války nebo dění po ní, případně významným historickým osobnostem. Hranice je ovšem filmem velmi aktuálním. Proč jste se rozhodla reflektovat natolik živé dění?
Dotklo se mě to. Uvědomila jsem si, že mám určité nástroje, abych ukázala pravdu, o které nikdo nechce vědět a která je umlčena. Chtěla jsem dát hlas těm, kteří ho nemají. Polská vláda se rozhodla krizi na běloruské hranici eliminovat z veřejného povědomí a v podstatě ji představit jen jako útok hybridních zbraní, teroristů, zoofilů a pedofilů. Aktivisté, kteří dělají vše pro to, aby pomohli, byli kriminalizováni. Je tam spousta lidí, kteří nemají hlas, a to včetně pohraničníků. Ti se také nemohou svěřit se svými dilematy. Řekla jsem si, že hraný film je nejlepší nástroj k polyfonickému a etickému vyjádření toho, co se tam děje.

Chtělo odvahu, pustit se do otevřeného obvinění nejen Polska, ale celé Evropské unie a „evropských hodnot“?
Dnes vyžaduje odvahu, aby se filmař věnoval tomu, co považuje za podstatné. Pokud jde navíc o kontroverzní téma, které rozděluje společnost, a které vlády mohou manipulačním způsobem využít, je to vždy risk. V Polsku, které se stalo autoritářskou zemí, je to risk o to větší, protože vláda je útočná a bez studu se uchyluje i k násilným způsobům. Konfrontovat se s takovou agresí vyžaduje určitou odvahu.

Hranice je velmi naléhavým filmem, zároveň vychází před polskými volbami. Doufáte, že dokáže něco změnit – ať už v přístupu politiků nebo povědomí běžných Poláků?
Pokud jde o volby, situace se může vychýlit na obě strany. Státní propaganda užívá různé prostředky a zbraně, aby na nás útočila. Jestli budou účinnější než film samotný, může mu uškodit. Řídili jsme se ovšem kalendářem mezinárodních festivalů, a ne polských voleb. Hranici jsme ukázali už na festivalu v Benátkách. To pro nás byla velká šance, aby film vůbec mohl být dokončen, protože bez festivalu bychom neměli dostatek prostředků. Nemá tedy cenu ho nyní skrývat před polským obecenstvem. Také jsem chtěla, aby téma, které je podle mě podáno citlivě a spravedlivě, znělo ve veřejném prostoru. Obzvláště mezi propagandistickými útoky na vše, co je živé, a na utečence především.

Záleží vám na tom, aby byl film v Polsku přijat dobře?
Každý divák je důležitý. Je to film, který se má citlivým způsobem dotknout místa v evropském, polském a lidském svědomí, které zarostlo tukem. Můžeme doufat, že se dotkne, protože už první reakce jsou velmi silné a vášnivé. Nejhorší je mlčení, když se věci dějí, aniž bychom o nich věděli. V bezpečných a bohatších společnostech, které jsou plné nejistot z budoucnosti, je to ale většinová úniková reakce. Nemyslím si, že každé umění má být politicky angažované, ale jsou doby, kdy je taková angažovanost něčím mravně nutným. Mám zkušenosti z několika filmů o holocaustu, takže vidím mechanismy, jak se můžeme ze společnosti normálních lidí měnit v bestie. Když si toho všimnu, je pro mě varovný výkřik nutný.

PŘITAŽLIVÝ LESK DOBRA

Váš film vyvolal ještě před svým uvedením velmi silné reakce polské politické reprezentace. Zazněla slova o nacistické propagandě, mluvilo se o vás jako o opoziční režisérce. Jste jako umělkyně svědomí národa?
Určité části národa možná ano. Jsem ale také svědomí svého povolání. Neděláme filmy jen proto, abychom rozptylovali lidi a vyjadřovali citové pohnutky, ale abychom se snažili uchopit svět.

Nebojíte se naopak, že se z filmu stane „politická zbraň“?
Všechno je politickou zbraní. Vyrůstala jsem v komunismu, kde byl i nákup klobásy politickým aktem. Jen si myslíme, že politika je oddělená od všedního života, literatury nebo filmu. Je to všechno těsně spojené. V Polsku teď máme cenzuru, alespoň ekonomickou, a ukazuje se, že když nemůžete něco říct, tak najednou i v tom, co říkáte, lžete. Politice nejde uniknout. Jsou doby, kdy náš život ovlivňuje mnohem více než v dobách, kdy na ni můžete zapomenout. To dnes nejde. Když zapomenete a myslíte si, že se vás politika netýká, zabuší na dveře a vyžádá si vás. Podívejte se na Ukrajinu.

Když zmiňujete Ukrajinu, byla jste po začátku invaze překvapena, že Polsko se stalo prakticky evropským leaderem v pomoci uprchlíkům, alespoň těm z Ukrajiny?
To bylo krásné. Ukázalo to, že Poláci mají rádi, když jsou dobří. Lesk dobra je tak přitažlivý, že do něj vstoupíme, jakmile je to možné. Podvědomě se tak možná odreagovalo trauma a bezmoc u běloruské hranice. Zároveň se ale objektivizoval nedostatek symetrie v tom, jak se chováme k lidem s jinou barvou kůže, kteří nejsou tak kulturně nebo etnicky blízko. Je to zajímavá zkušenost. Skutečně to bylo krásné, masové a spontánní. A trvalo to dlouho. Lidé se starali měsíce, nejeli jen na hranice vyfotit si selfie. Všechny mé byty byly taky plné utečenců. Ukázalo se, že jsme schopni velké empatie.

V epilogu filmu se objevuje přímé srovnání mezi chováním Polska k uprchlíkům ze Sýrie nebo Afghánistánu a tím, jak se chová k běžencům z Ukrajiny. Nebála jste se, že film bude působit protiukrajinsky?
To by vyžadovalo špatný pohled. Ukazuji tam i utrpení Ukrajinců, jejich smutek a jak je jejich situace těžká. Ovšem pro uprchlíky je snazší, když je k nim přistupováno lidsky a nalézají pomoc a podporu.

Cítíte z Polska i nějakou podporu?
Velkou. Dělali jsme takový výzkum sítí a zájem o film je velký. Jen skutečně malá část příspěvků je negativní. Hodně organizací a jednotlivců také psalo dopisy podpory a podobně. Zlo je vždy agresivnější a může zaútočit způsobem, kterému se dá těžko bránit.

Vracíte se po tom všem do Polska ráda?
Je to zvláštní pocit. Nikdy nevím, na koho narazím, třeba na hraničním přechodu.

Jakým způsobem jste rešeršovala dění na polsko-běloruských hranicích? Uvažovala jste o využití autentických záběrů?
Na začátku jsem sbírala hodně informací z nezávislých médií, i zahraničních. Znám také několik lidí, ze kterých se stali aktivisté a hodně jsem s nimi mluvila. Také můj spoluscenárista jel přímo k hranici. Měli jsme i mnoho nahrávek utečenců. Nakonec jsme dokonce získali několik svědectví od stráže. Celé to bylo velmi dobře rešeršované. Ti, kteří znají situaci na hranici zblízka a pak četli scénář, mohli vždy říct, co pochází z jakého příběhu. Šlo jen o to, jak to zkombinovat, aby vznikly živé postavy a zajímavý děj.

HRANICE DEMOKRATICKÉHO STÁTU

Říkala jste, že váš spoluscenárista na místo přímo jel. Jak snadné je pro filmaře dostat se na hranice?
Nejel tam jako filmař, šel tam s aktivisty. První rok se přímo k hranicím dostat nemohli, vláda zde vytvořila zónu, ve které zavedla výjimečný stav. Nesměla tam média, ani humanitární a lékařské organizace. To, co se tam dělo, bylo zahalené takovým zlým tajemstvím. V této době se také ztratilo nejvíce lidí. Pomáhat mohli jen lidé, kteří tam bydleli. Na hranicích vzniknul jakýsi vojenský stát, jezdila tam vojenská auta a helikoptéry, všechno vyšetřovali. Je to vidět i ve filmu. Tím pádem jsem pochopila, že jediná možnost, jak odvyprávět, co se tam odehrává, je hraný film. Skutečný dokument nebyl možný.

Uvažovala jste původně o dokumentu?
Dokumenty neumím dělat. Jelo tam sice hodně dokumentaristů, nemohli ale spoustu věcí ukázat, ani se dostat blízko k utečencům a ponořit se do jejich osudů. Spousta jich něco natočila, ale dosud z polských hranic nevznikl žádný film. Myslím ale, že tak jeden nebo dva se světu ukážou. Teď v Torontu představila svůj film italská herečka polského původu Kasia Smutniak. Je to chytrá holka, je také pilotkou a horolezkyní. Předvedla tam velmi osobní dokument Zeď právě o dění z hranic, a tak byly v Torontu dva filmy o těchto událostech, můj hraný a Kasiin dokument.

V rámci sběru materiálů a svědectví jste se setkala i s některými pohraničníky. Co o práci na hranici říkali?
Ti, kteří souhlasili se setkáním, jsou pochopitelně kritičtí. Většina z nich zažívá posttraumatický stres. Museli se rozhodnout mezi službou, příslibem plnit rozkazy a něčím, co je nezákonné a neetické. Došlo tam k několika sebevraždám. Hodně jich odchází do důchodu, jakmile je to možné. V těchto službách je to poměrně brzo. Byl to pro ně šok, na hranici byl do té doby klid. Bělorusové si hlídali, aby se od nich nikdo nedostal, pašování bylo omezené, menší než na ukrajinské hranici. Byla to příjemná práce, byli všude vážení. Moje dcera dříve udělala pro HBO velmi populární seriál o pohraničnících, který se jmenuje Wataha.

Tento svět se jim najednou zhroutil. Někteří v tom zakusili pocit důležitosti, našlo se mezi nimi několik sadistů, kteří mají potěšení z trápení lidí. Objevilo se také hodně rasismu, mluví o uprchlících jako by to nebyli ani lidé. Je to strašná zkušenost, která se zaryje do zdravého organismu demokratického státu. Už to pak není demokratický stát.

Jednu z hlavních rolí ve filmu ztvárnila Maja Ostaszewska. Hraje ženu, která se přestěhuje blízko státní hranice, aby žila ve větším klidu, a ve skutečnosti se ocitne přímo ve středu dění. Maja Ostaszewska je také aktivistkou, angažuje se i ve skupině Grupa Granica, která pomáhá uprchlíkům. Byla pro vás jasnou volbou právě kvůli svému aktivismu?
Ne, ale pomohlo to. Věděla dobře, co má hrát a nemuseli jsme to cvičit. Maja je navíc charismatická herečka, už jednou jsem s ní pracovala. Věděla jsem také, že film bude hájit lépe než kdokoliv jiný.

Ve filmu je velké množství ženských postav, nejen mezi uprchlíky, ale především mezi těmi, kteří uprchlíkům pomáhají. Nelze nevidět paradox mezi tím, že politická rozhodnutí pochází většinou od mužů, mezi pohraničníky jsou s výjimkou jedné ženy prakticky také jen muži. Vnímáte ve filmu i tuto dimenzi?
Určitě je tam taková energie mužské šatny, jak se říká, jako na fotbale. Mezi pohraničníky jsou ale i ženy, takových deset až dvacet procent. Některé z nich jsou nejhorší. Koluje legenda o ženě, která utečence trápí skutečně hodně sadistickým způsobem.

V české distribuci snímek vychází pod jménem Hranice, v polštině je to pak Zelená hranice. Co přesně název znamená?
Dá se to vzít všeobecně, celý film začíná zeleným obrazem. V polštině pak znamená zelená hranice nelegální hranici, kterou překonáte pomocí pašeráků. Stejně je to i v ruštině. Ve většině jazyků ten pojem ale neexistuje.

Polský ministr kultury Piotr Gliński veřejně oznámil, že film nebyl financován z prostředků ministerstva ani Polského filmového institutu. Proč jste se rozhodla o veřejné finance z Polska nežádat?
Věděla jsem, že peníze nedostaneme a jakmile odhalíme, co děláme, tak nám to může uškodit.

Bylo složité získat financování z jiných zdrojů?
Vzalo nám to víceméně rok, což je hodně i málo zároveň. Čekala jsem, že to uděláme hned. Myslela jsem, že se někdo zázračným způsobem rozhodne film zafinancovat. Nakonec to bylo ovšem delší a složitější. Film je nakonec koprodukcí mnoha zemí, třeba České republiky, Francie, Belgie. Šly tam i soukromé peníze z Polska. Čerpali jsme také z regionálního fondu ze samosprávy, kde vládne opozice. Nefinancovala nás jen polská podzemní hnutí. Od státu jsme ale nic žádat nemohli. Jakmile se zveřejnilo, že natáčíme tohle, ministr kultury prohlásil, že on na to nedá ani vindru a distancoval se od nás. Kdyby to byl skutečný ministr kultury, spíše by byl hrdý.