Hořící keř - konečně trocha světla

Tehdy ještě na Václavském náměstí jezdily tramvaje a drdoly byly vrcholem módní extravagance. Přehození výhybky, klidný odchod do služební budky a ešus s teplou polévkou na vařiči. Až někde ve druhém, třetím plánu vidíme postavu, která pečlivě odkládá kabát, aktovku a rukavice, něčím se polévá a zapaluje se. Takhle nějak začíná ambiciózní projekt evropské pobočky HBO Hořící keř, který připomíná jeden z největších příběhů našich novodobých dějin, sebeupálení Jana Palacha na protest proti sovětské okupaci v lednu 1969. Tvůrci dokázali neuvěřitelnou věc, při sledování třech dílů dramatické série na diváka jednoznačně dopadá tíha a nálada doby a událostí. Nejen díky věrným reáliím a technicky dokonalému zpracování a tomu, že se rozhodli vyprávět příběh odvážného člověka, ale hlavně proto, jak se jeho čin odrazil v nás všech. Tenhle příběh totiž ještě zdaleka neskončil, vyrovnáváme se s ním pořád, dnes a denně.

Skepse byla v podstatě povinná, až na několik výjimek se naši umělci (zdaleka nejen filmaři) nedokázali popasovat s podobně důležitými událostmi naší nedávné historie. Často se od takových projektů raději už dopředu upouští. Možná nám chybí nezbytná dávka patosu, možná ho jenom skrýváme pod nuceně (a často velmi špatně) naučenými sarkasmy a ironií, které se mylně vydávají za národní smysl pro humor. Hořící keř patosem nešetří, k šedesátým letům ostatně patří úplně stejně jako kalhoty do zvonu, a to je možná jedna z jeho největších výher. Stejně jako režie Agnieszky Hollandové, najednou i dávno zařazení herci hrají úplně jinak, najednou se ega a nátury obětují ve prospěch celku a je to vidět. Série se věnuje rekonstrukci událostí těsně následujících po Palachově činu, tomu, jak se odrazil v jeho nejbližších i úplně cizích lidech, a hlavně tomu, jak se režim urputně a rezolutně bránil jakémukoliv vyjádření a reakci. Zapomenout a zařadit se. Skvělá kamera Martina Štrby by možná ani nepotřebovala herce, úžasná práce s lokacemi i detailem by příběh odvyprávěla sama. Ovšem ve spojení s výtečným scénářem debutanta Štěpána Hulíka a výraznými hereckými výkony jde o jasnou, snad až zářivou událost.

Příběh je více méně dobře známý; někdo možná netuší přesné detaily, jiný bude naopak hledat latentní odchylky od skutečnosti, ale jisté je, že děj filmu diváky udrží u obrazovky. Scénář od počátku napíná, buduje klenutou atmosféru a nutí až lačně očekávat každý následující záběr. Osobní minipříběhy na pozadí dramatu doby tomu napomáhají, vlastně každý z hlavních představitelů hraje svoji hru, o svoje srdce a duši, každému jde o velmi mnoho, byť to třeba zrovna neví nebo se to ani nikdy nedozví. Právě tyto střípky složené v dramatickou mozaiku odlišují Hořící keř od podobných snímků. Uvěřitelnost, otevřená bolavá rána české filmové a televizní produkce tady dostává hojivou mast. Ale civilnost a soustředěnost pro věc jsou jednou stránkou věci, druhou je mimořádně přesné a výstižné obsazení. To nekončí u dobře vybraných typů, ale pokračuje budováním role a jejím prožitím. To platí jak v případě rolí hlavních, tak ještě více rolí vedlejších, které díky svým představitelům získávají mnohem větší prostor, než jim scénář původně předepsal. Ošetřující lékařka v podání Tatjany Medvecké nebo Palachova kamarádka Hana v podání Emmy Smetana budiž příkladem za všechny. Nechybí ani (mile) humorný přesah, Miroslavu Krobotovi už průvodčího asi nikdo neodpáře.

Představitelé hlavních rolí excelují. Ivan Trojan se v roli majora SNB doslova překonává, podobně jako Tatiana Pauhofová coby právnička Palachovy rodiny. Výrazně boduje Petr Stach v roli Janova bratra Jiřího a doslova famózní je Martin Huba coby poslanec. Zástupce státní moci, který se pokusil Palachův čin zesměšnit a vyložit ho jako imperialistickou provokaci s původně divadelním záměrem (dodnes neuvěřitelná historka o „studeném ohni“) se v jeho podání představuje jako nonšalantně elegantní anglický gentleman, který je vysoko nad věcí a vlastně i zákony. Žádná vtělená zloba, jen, podobně jako v případě Igora Bareše ztvárňujícího majora STB, dokonale civilní, místy až sympatická figura, která ovšem vyvolává fyzický pocit neklidu, strachu. Scéna, kdy major státní bezpečnosti vytáhne obálku nadepsanou právník a zakládá do ní účet z hospody se slovy, že i on musí skládat účty, je nezapomenutelná. Právě tyto až nepostřehnutelné projevy lidství dodávají těmto stvůrám důraz. Každý dobový detail pomáhá příběhu; každá lžička a podpatek jsou na svém místě, každý pramen vlasů přirozeně neposlušný.

Třídílné televizní drama Hořící keř není dokonalým dílem. Některé scény jsou možná zbytečné, jiné zase snad až zbytečně exponované. Ale tohle je otázka naturelu a vkusu. Navíc toto ani nemá být recenze, jenom poněkud euforické upozornění na filmovou (televizní) událost. Jan Palach chtěl probudit národ, vytrhnout ho z letargie a donutit ho k reakci. Možná mladicky naivně, ale to tak trochu patřilo k době. Teď tady máme konečně příklad, jak podobné snímky točit. Světlo na konci tunelu podobných příběhů, tunelu, který je řídce lemován poblikávajícími úspěchy a v němž se mnoho nevyužitých příležitostí raději skrývá ve tmě. „Věřím, že více světla potřeba nebude.“ Touto větou končí Janův dopis na rozloučenou. Bylo a ještě dlouho bude. Ať už jde o národní hrdost nebo o příběhy.