Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Tolerance nestačí. Proměny queer v umění a společnosti

„Why are you gay?“ Virální video, ve kterém je ugandský bojovník za práva LGBT+ komunity Pepe Julian Onziema opakovaně tázán neinformovaným a zřetelně homofobním moderátorem, může působit jako skeč Monty Pythonova létajícího cirkusu, ovšem jen do chvíle, než si uvědomíme, jak vysoké tresty vězení tam lidem s jinou než heterosexuální orientací hrozí. To lidé v Česku jsou zhusta považováni za velmi tolerantní, pokud jde o gaye a lesby, stačí ale úkrok třeba směrem k právům transgender lidí a toleranci přebije neinformovanost.

Jaké osobnosti a momenty dopomohly k citlivějšímu vnímání sexuálních identit a práv LGBT+ lidí? Můžeme umění nálepkovat slovem queer? A která díla posouvala hranice – ať už umělecké, nebo právě oné tak často skloňované tolerance? K rozhovoru jsme přizvali editorku a moderátorku Radia Wave Báru Šichanovou, která spolu se svým kolegou Filipem Titlbachem připravuje pořad Kvér. Filip je též jedním z autorů diskuzního pořadu Přes čáru. Kamila Fröhlichová stojí za hudebními večery Bobr a Pride Village, tedy „útočištěm“ s bohatým programem ve dnech okolo letního průvodu Prague Pride, zatímco Tasya Nafigina připravuje hudební dramaturgii queer filmové přehlídky Mezipatra.

„Chci být přednostně rapperka, než se ze mě stane bisexuální rapperka,“ říká Angel Haze a poukazuje tak na skutečnost, že hodně hiphopových umělců definují novináři či promotéři nálepkou „queer rap“. Dá se umění spoludefinovat sexuální orientací?
FILIP: Samotná otázka už je zodpovězená tím, že se to děje. Takže ano, umění se „dá“ označovat jakkoliv, dá se tedy definovat jako queer, stejně jako se dá definovat podle genderu, rasy nebo třeba náboženství. Známe pojmy jako ženské umění, romské umění anebo křesťanské umění. Na otázku, jestli je to dobře nebo špatně, ale jednoznačnou odpověď nemám.
Označovat umění jako queer je problematické hned z několika důvodů. Zaprvé nic jako „homosexuální umění“ neexistuje. Čím se vyznačuje? O jaký jde směr? Je definované sexualitou umělce? Čím je specifická jeho tvorba? Nelze to definovat, protože chybí společné znaky. Musíme si také nutně položit otázku, proč je nutné nálepkovat tvorbu například zpěváka na základě jeho sexuální orientace. V tomto případě je důležitý kontext, tedy kdo co dělá a z jakých pohnutek. Nálepka nebo kategorie může zároveň pomoci ve sdílení menšinové identity. Jde ale o velmi vágní pojem a velká část umělců navíc nechce být svazována kategorií, ačkoliv bychom je třeba jako queer označili.

BÁRA: Narážce Angel Haze rozumím, ale neměla by se zlobit. Jasně, umění je buď dobré nebo špatné a k tomu je třeba se podívat za nálepky. Dnes už by snad nikoho nenapadlo použít třeba spojení „ženské umění“, které v minulosti šmahem poukazovalo na nerovnost talentu v porovnání s muži a výsledek trávení volných chvil vedle rodinných povinností – tedy bez ohledu na obsah, sdělení. A o tom je třeba mluvit, stejně jako o možnostech, podmínkách a zastoupení žen v uměleckém světě. Dost záleží, jak svoje umění vnímá sama autorka. Řekne-li se „sexuální orientace“, což je dnes už zastaralejší slovní spojení, je potřeba vidět osobní, kulturní, politický, společenský kontext.
Tohle dobře ilustruje právě slovo queer, používané americkou uměleckou scénou od raných 90. let, v době epidemie AIDS, hysterických odsudků i emancipace queer lidí. V téhle době mělo silný politický i kulturní rozměr. Představovalo snahu o to být vidět a uznán jako normální lidská bytost. Myslím při tom třeba na režiséra Todda Haynese, který jako jeden z mnoha ukázal hrdiny jinak než jako zvrácené ztroskotance, do nichž na konci filmu – jak jinak – uhodí blesk.
Dnes už slovo queer možná nezní tak politicky, třeba stejnopohlavní manželství platí nejen ve Spojených státech, ale i téměř ve dvou desítkách evropských zemí. Queer je mnohem víc osobní výpovědí. A s tou se vždy pojí proces tápání, hledání a nalézání sebe sama. Osobní výpověď ale nemůže fungovat všude stejně – podívejte se na Rusko, Čečensko, Indii, Ugandu a další. Dnes už možná tolik netrpíme nedostatečnou reprezentací queer postav, o LGBT+ lidech se mluví i píše. Co bude vždy přítomné, je potřeba ztotožnit se, queer lidé budou vždy vnímat zastoupení queer postav v různých oblastech života.

KAMILA: Mnozí umělci mají zkušenost z bytí na okraji, vymykání se či nezapadání a to jejich tvorbu ovlivňuje. Jakákoliv taková marginalizace se promítá do díla, které tvoří. Ovšem být queer není všechno, každý máme další specifické zkušenosti, zážitky, charakter a vlastnosti. Umění není queer jako takové, ale může být LGBT+ tématikou více či méně inspirováno.
Vezměme si například tanec vogue. Ten má své kořeny v queer podsvětí Harlemu sedmdesátých let. LGBT+ Afroameričané byli kvůli své identitě vyloučeni nejen ze společnosti, ale často i z vlastních rodin. Útočištěm se pro ně staly houses, alternativní undergroundové „rodiny“, v nichž mohli být sami sebou. Každý house měl svou „matku“ či „otce“ a poskytoval členům zázemí, které ve skutečné rodině nenašli. A z toho postupně vznikl vogue a ball-y – eventy, které v sobě pojí tanec, módu a drag. Ale neznamená to, že jde výlučně o queer umění. Když jsme měli v srpnu 2018 první Pride Ball na Prague Pride, všichni účastníci soutěže queer nebyli. Zúčastnit se mohl bez rozdílů každý.
Nevím, proč by měla na kvalitu DJky mít vliv její sexuální orientace. To spíš doba nás ještě nutí k tomu, aby idoly a vzory takový statement měli a nebáli se ho mít, zejména kvůli ovlivnění atmosféry vnímání LGBT+ témat ve většinové společnosti. Doufejme, že jednou tato potřeba pomine.

TASYA: Doufám, že v budoucnosti už žádné takové nálepky nebudou potřeba, ale připadá mi, že teď jsou dost důležité. A to z několika důvodů – občas se používání slova queer setkává s problematickým přijetím, a proto čím častěji ho budeme používat ve veřejném prostoru a diskuzích, tím rychleji si na něj celá společnost přirozeně zvykne. Druhým důvodem je to, že zrovna tento způsob nálepkování má svůj smysl, co se týče knihoven a archivace, a to tak, že je pak pro lidi mnohem snazší jeho význam vyhledat. A obzvlášť důležité to je pro mladé (tápající) lidi, kteří hledají zastoupení a zastání v hudbě a úplně neví, odkud začít.

O HRANICÍCH QUEER KULTURY
Napadá vás někdo, kdo ve své tvorbě vypichuje queer jako svou uměleckou agendu a právě tak se snaží něco změnit?
KAMILA: Součástí LGBT+ komunity jsou již od nepaměti drag queens a nověji pak také drag kings. V současné době je z nich nejsledovanější asi RuPaul a jeho Drag Race, který si už můžete pustit i na Netflixu (recenze ve Full Moonu #93, pozn. ed.). Tato vystoupení v převlečení za druhé pohlaví mají kromě pobavení a parodie také sílu statementu, kdy zábavnou formou odporují přísně binárnímu genderovému rozdělení, které je nejen pro západní společnost stále tak obvyklé.

TASYA: Pokud se bavíme o umělcích, co se svojí homosexualitou netají a zakládají na ní a svých zkušenost svoje umění – ve smyslu, že jsem holka, zamiluju se do holky a mám o tom písničku – pak je nejlepším příkladem zpěvačka Hayley Kiyoko. Je hodně doslovná v textech písní a režíruje si videoklipy. Za pár let vytvořila mnohem víc cool reprezentaci pro mladé queer holky, než jakou představila mainstreamová kinematografie za celou historii.
Její motiv je jednoduchý – zviditelnit příběhy jako ten její a stát se vzorem pro mladé lidi. V jednom rozhovoru zmiňovala, že když vyrůstala, tak těch málo dlouhodobě vyoutovaných lidí bylo o hodně starších než ona. Ve společnosti byl podle ní neustále přítomný pocit, že když je někdo queer, nemůže být šťastný od začátku a musí si bezpodmínečně projít těmi hrozně obtížnými roky, aby došli ke klidu a přijetí sebe sama. V jednom videu z natáčení říkala: „Tenhle klip bude pořádně gay!“ A to je přesně to, co jsem před pár lety potřebovala slyšet jako teenagerka a to, co chce slyšet spousta teenagerů i dnes. Dalším příkladem je zpěvačka King Princess, která také skládá hudbu plnou odkazů z queer historie a natáčí nádherně upřímné videoklipy. Je jí dvacet a dělá vlastně jenom to, co by se mělo dělat – vytváří víc a víc obsahu pro queer lidi, jako je ona sama. Troye Sivan by se dal vlastně zmínit hned vedle ní – je to celá nová nádherná generace a právě teď jsem za ní fakt vděčná.
U vizuálního umění jen přemýšlím nad tím, jestli se dá označit jako queer i v momentě, kdy heterosexuál bez znalostí o queer kultuře dané dílo uvidí bez vědomí o autorovi, době vzniku nebo jakýchkoliv informací. Je to pak pořád queer? Existují nějaké zjevné kódy, které tu kulturu přesně definují? S touhle logikou Félix González-Torres a jeho úžasná instalace Perfect Lovers není queer. Ani většina fotografií Roberta Mapplethorpea nespadá do takové kategorie. Skvělý David Hockney je ale tomu pojetí docela blízko s díly jako We Two Boys Together Clinging nebo Domestic Scene, Los Angeles, ale tím úplně nejlepším příkladem je David Wojnarowicz a jeho Untitled (One Day This Kid).

FILIP: Já bych termín queer neškatulkoval jen na „jsem gay, jsem na to pyšnej, budu o tom zpívat a změním svět“. Pokud se zeptáte sta lidí, kteří mají o slově queer pojem, dostanete sto různých odpovědí. Znovu narážím na to, že jde o vágní termín, který jde za hranice běžných kategorií, u kterých jsme zvyklí na limity. A to zřejmě vystihuje pojem queer nejlíp. Někdo za queer umění považuje jen to, že autoři tohoto umění patří do LGBT+ komunity. Někdo tvrdí, že queer umění je to, které tě nutí vystoupit z řady a redefinovat svůj pohled na něco zažitého. Pro dalšího může být queer, když se zpěvák svlékne do tygrovaného spodního prádla, namaluje si ústa rtěnkou a baví publikum pro mnohé zvláštním tělesným i hlasovým projevem. Už jsem taky zaslechl, že queer umění je takové, které se zabývá nahotou, sexualitou, intimitou a tak dále. Proto nevím, který umělec si „queer osvojil za svoji uměleckou agendu“. Nevím totiž, o jakou jde agendu. Je to aktivismus a boj za stejná práva? Nebo je to přístup k životu? Vybočení z řady? Vzhled a vystupování?  

BÁRA: Jedna věc je osoba samotného umělce, který se identifikuje jako queer, druhá věc je jeho tvorba, která může – ale nemusí – obsahovat politický statement. Podívám-li se na současné dění v USA a Trumpovu administrativu, ale i na tendence nástupu nacionalistických politiků v Evropě, jeví se mi jako stále větší problém přístup k pojmu gender, jeho stigmatizace, snaha o jeho vymazání z legislativy a tím pádem i ovlivnění života nejen, ale především, trans lidí. Bavíme-li se o termínu queer, asi se shodneme, že ne-binarita je na rozdíl od homosexuality ještě stále téma mnohdy štěpící společnost. Možná jste si všimli, že poslední měsíce média řeší snahu Donalda Trumpa vyjmout termín gender z lidskoprávních dokumentů OSN, což souvisí s jeho širším plánem určit gender biologicky na základě rodného pohlaví. Tohle by v podstatě znamenalo ignoraci trans lidí a jejich práv. V reakci na tyto snahy se na podzim v nejen v USA masivně protestovalo a lze čekat, že to trans lidé v budoucnu nebudou mít vůbec lehké. I proto si cením umělců a umělkyň, kteří otevřeně mluví o své identitě a vyjadřují se k politickému dění.

Třeba Laura Jane Grace, frontwoman kapely Against Me!, kterou dobře zná i české publikum. Svůj coming out udělala v roce 2012 a je otázkou, jestli to měla uvnitř punkrockové scény těžší nebo ne. Kromě toho, že se o své tranzici nebála otevřeně mluvit v seriálu True Trans, vydatně kritizovala i některé politické kroky ovlivňující život trans osob. Na rozdíl od jiných muzikantů, kteří se na protest rozhodli bojkotovat turné ve státech, jejichž guvernéři legislativu podepsali (třeba Severní Karolíně), ona naopak využila tamní koncert k protestu. A pak je tady Anohni, shodou okolností taky trans, kterou sleduje nejen queer publikum řadu let. Pokud jde o protest v hudbě, je její Hopelessness hodně naléhavá reflexe stavu společnosti, přírody i politiky.

MŮJ KADEŘNÍK JE HETEROSEXUÁL
Které coming outy mezi muzikanty a umělci vůbec vám přijdou jako zlomové?
TASYA: Vzpomínám, že bylo strašně cool vědět, že jak Romy, tak Oliver z kapely The xx jsou queer, protože si fakt hodně lidí myslelo, že jsou heterosexuálové, chodí spolu a zpívají pro sebe. Nevzpomenu si, jestli to byl jeden moment, kdy udělali coming out, ale myslím, že to spíš vždy tak nějak rovnoměrně zmiňovali. A Romy pak oznámila, že je zasnoubená, což už si pamatuji naprosto přesně. Hrozně moc mých kamarádů si najednou uvědomilo, že všechny jejich písničky asi nejsou tak docela napsané nebo inspirované klasickým heterosexuálním narativem.

KAMILA: Velkým průkopníkem byl Andy Warhol, který žil otevřeně jako gay dávno před zlomovými Stonewallskými nepokoji v roce 1969. Jeho první díla byla ve své době dokonce odmítána pro svou příliš homosexuální tématiku. Česká republika na své zlomové coming outy ještě čeká, a to nejen v kultuře, ale zejména v politice a sportu. A bohužel nečeká pouze na coming outy teplých lidí, ale i na viditelnější podporu a zastání LGBT+ práv od všech kulturních aktérů, bez ohledu na jejich sexuální orientaci. Je stále ještě cítit, že se nacházíme ve spirále mlčení, kdy je pro mnoho vlivných umělců nepředstavitelné se proaktivně k podpoře LGBT+ osob připojit, zejména z důvodu přehnaných obav o ztrátu image.
Jako pozitivní český mainstreamový vzor mě napadá Aneta Langerová, která asi jako první z mediálně sledovaných českých zpěvaček veřejně promluvila o svém lesbickém vztahu. V tu dobu již byla považována za známou a lidé ji měli zafixovanou jako „tu zpěvačku“, ne pod nálepkou „ta lesba“.  Ukázala, že nejen že se hvězdám po coming outu svět nezhroutí, ale ani neztratí své fanoušky. Téma homosexuality zde také nebylo příliš zkreslené bulvárem a pomohlo tak běžnému čtenáři přívětivým obrazem nahlédnout na fakt, že i lesby a gayové jsou mezi námi. Za zmínku stojí také coming out Jana Bendiga, který je součástí romské kultury, pro niž je téma LGBT+ extrémně tabuizované. A z novějších mě napadá třeba youtuber Kovy, který má velký vliv na dnešní teenagery.

FILIP: Mě napadá coming out moderátorky Ellen DeGeneres. O tom, že je lesba, začala veřejně mluvit v roce 1997, kdy se do ní dost silně opřel americký bulvár. Později popsala, že jí to narušilo profesionální kariéru a způsobilo psychické potíže. A ačkoliv je v současnosti jednou z nejpopulárnějších moderátorek na světě a její televizní show sledují miliony lidí, neměla to po veřejném coming outu úplně jednoduché. V jednom z rozhovorů říkala, že to tehdy „nebylo v módě“ a nechtěl ji kvůli tomu nikdo moc obsadit. Myslím si, že její coming out byl hodně důležitý, protože výrazně pomohla změnit pohled lidí na homosexualitu.

BÁRA: Hlavou mi víří řada jmen, ale vyberu si jedno, protože se týká té části hudební scény, která byla odjakživa především maskulinní, macho, misogynní, v nemálo případech otevřeně homofobní a obecně hodně útočná a vyhraněná, vždyť se zrodila z protestu. Ještě než R&B zpěvák Frank Ocean vydal v roce 2012 svůj debut Channel Orange, zveřejnil na svém Tumblru příspěvek odhalující, že jeho první láskou byl muž. Jméno někdejšího člena rapového kolektivu Odd Future tak na několik týdnů zahnízdilo v médiích. Psalo se samozřejmě o albu, ale především o jeho coming outu a o tom, co znamená pro hip hop a hudební kulturu obecně. Vzpomínám si, že mě pobavila a vlastně i dojala řada reakcí jeho kolegů, podpořil ho třeba známý chlívák Tyler, the Creator, který mu napsal, že je na tenhle jeho krok hrdý. Tohle se dělo před šesti, sedmi lety, a i když rapu moc času a energie nedám, baví mě sledovat, jak se tahle scéna proměňuje. Zmiňovaná Angel Haze o sobě jako jedna z prvních rapperek řekla, že je pansexuální. Nejen Afroameričanky, ale ženy obecně, silným hlasem skvěle reprezentuje Beyoncé. Nedávno jsem objevila rapperku Cupcakke, která je hodně explicitní v otázkách feminismu, sexuality anebo tělesnosti…

Máte pocit, že některá umělecká disciplína či hudební žánr jsou k sexuální jinakosti stále nepřátelské – třeba jako je pořád takřka nemyslitelné přihlásit se k ní ve vrcholovém i okresním fotbale?
TASYA: Asi mě nenapadá žádná umělecká disciplína, která by byla příznačně homofobní. Když ale přemýšlím nad hudbou a klubovou kulturou obecně, rozumím tomu, že na parties jako Addict je rap coby mainstreamový a masový žánr, který je čistě heterosexuální – už jenom proto, že se dost jeho kultury a jazyka točí kolem myšlenky heterosexuálních a chvástajících se maskulinních postav, kteří prostě používají sexistický slovník. Samozřejmě, že to tak spousta umělců nemyslí, ale jazyk, jeho používání a opakování určitého druhu slov společnost formuje. Moje přání je, abych konkrétně v rapu mohla vidět víc otevřených gay umělců. Protože dobře vím, jak těžké je být fanouškem takového žánru a zároveň být obklopena jen jedním druhem příběhů. A taky si představte, o kolik bude silnější celá komunita, pokud se v ní budou všichni cítit otevření mluvit a celkově budou upřímní s tím, kdo jsou a budou o tom pak dělat hudbu. Queer Addict 2020?

FILIP: Dá se na to pohlížet i jinak. Jako heteronormativní, zpoceně mužský a drsný žánr mě napadá rock. A zvlášť v Česku si třeba ujíždíme na Queen. Kdo je ale více queer než Freddie Mercury? Jaký název je, proboha, více queer než Queen? Pak tu máme osmdesátkový rock, heavy metal a hair metal, Poison, Bon Jovi, Aerosmith, ale třeba taky Rolling Stones… To jsou všechno kapely, které zasáhly masu. Podívejte se ale na jejich videoklipy. Uvidíte muže, kteří mají linky pod očima, namalovanou pusu, dlouhé vlasy. Muže v kožených bundách a upnutých kalhotách, kteří se doslova kroutí na stagi. Uvidíte queer kapely. Lidé ale mají dar vidět omezeně, vidět jen to, co chtějí. U Queen úplně přehlížíme osobnost Freddieho Mercuryho, nevšímáme si jeho vztahů, upozaďujeme jeho promiskuitu. Vidíme jen rockera, který to umí rozbalit. Myslím si, že by bylo špatně, kdybychom generalizovali a tvrdili, že nějaký žánr je a priori nepřátelský vůči sexuální jinakosti.

KAMILA: Nedokážu si představit třeba queer člena kapely Ortel. V církevních sborech a mezi folklórovými zpěváky/zpěvačkami v krojích bychom asi také šťastně vyoutované jedince těžko pohledali. Čím regionálnější a tradičnější, tím se téma LGBT+ zpravidla stává tabuizovanější. A to jsme ve střední Evropě. Je tu ale mnoho jiných států, které jsou k tématu LGBT+ netolerantní všeobecně, natož aby respektovali queer umělce jakožto společenské idoly a vzory. Naopak mě napadají disciplíny, které bývají stereotypně považovány právě za „this is gay thing only“ – balet, módní návrhářství, kadeřníci.

FILIP: Můj kadeřník je heterosexuál. Co se ale týče stereotypů z druhé strany, tedy o nepřijetí v nějakém hudebním žánru, napadá mě případ zpěváka metalové skupiny Judas Priest Roba Halforda, který se svým coming outem přišel tak trochu omylem v rozhovoru pro MTV. Sám vzpomíná, že o sobě hovořil jako „o gayi mezi metalisty“, aniž by si to uvědomil. Když pak přijel na hotel, myslel si, že mu tím skončila kariéra. Měl pocit, že ho metalová scéna nepřijme – stal se ale naprostý opak. Fanoušci byli nadšení, přijali ho, vážili si toho, že je otevřený a upřímný. A on sám to v jednom z rozhovorů později komentoval: „Nikdy ve svém životě jsem nezažil takový příval lásky. Přicházely mi dopisy i faxy. Lidé z metalové scény mi volali, že na tom vůbec nezáleží. Chtěli mě takového, jaký jsem. Chtěli, abych zpíval a zase se objevil na pódiu. Byl to pro mě velmi povznášející okamžik. A byl to taky velmi zásadní okamžik pro celý metal.“ Těšme se proto na první vyoutované folklorní zpěváky!

BÁRA: Mluvila jsem o coming outu Franka Oceana a o měnící se severoamerické rapové scéně. Samozřejmě by bylo super vidět víc otevřených a odvážných rapperů a rapperek i jinde na světě. Víc žen typu Silvany Imam, která je lesba, feministka, šije do nácků a to všechno dělá z pozice dcery lotyšské matky a syrského otce. I tak nedokážu žánr nebo disciplínu onálepkovat jako homofobní bez ohledu na zemi, kde se odehrává a další okolnosti. V Česku bychom maskulinitu a heteronormativitu v oblasti kultury asi našli ve větší míře než jinde, ačkoliv i tohle je relativní. Velkou roli tu hrají stereotypy, s nimi spojená očekávání a to, do jaké míry je s těmito očekáváními jedinec konfrontován. V tomhle to možná občas nemají jednoduché herci a herečky. Někým jsou, něco cítí, nějak vypadají a mají určité schopnosti. A tohle všechno může promlouvat do rozhodnutí, do jaké role budou nebo nebudou obsazeni.  

OD TROŠKY K RÉDLOVI
Loňskému hitu Bohemian Rhapsody bývá vytýkáno právě to, že homosexualitu Mercuryho upozadil, respektive ztvárnil tak, aby nebyla v popředí. Není to právě důkaz, že rockoví fanoušci před tímhle aspektem raději zavírají oči? Sám se docela často pohybuju mezi metalisty, a i v roce 2019 je tam buzerant oblíbenou nadávkou.
FILIP: To je hodně diplomaticky řečeno. Neřekl bych, že tyto aspekty tvůrci upozadili, ale že je naprosto ignorovali. Často jsem slyšel názor, že Queen lidé poslouchají kvůli hudbě, ne kvůli tomu, kdo ji tvoří. Víc asi netřeba dodávat.

Zneužil někdo motiv minoritní sexuální orientace tak, že tím queer komunitě udělal medvědí službu?
TASYA: Kevin Spacey a celý jeho „coming out“ ve světle všech nařčení ze sexuálních útoků byl asi ten nejhorší možný způsob, jak udělat coming out. Nejproblematičtější příklad v hudbě jsou pro mě ale Tatu, které použily gay image k tomu, aby přilákaly pozornost a vlastně se i svým způsobem staly takovým symbolem (All the Things She Said se velice často hraje jako jedna ze symbolických queer písní). Jedna ze zpěvaček Yulia Volkova přitom později ve své kariéře pronášela extrémně homofobní tvrzení, třeba když mluvila o tom, že by zavrhla svého syna, pokud by to byl gay.

KAMILA: Všeobecně mám pocit, že se stalo častou (a alarmující) potřebou novodobých scenáristů uměle nacpat „homosexuála“ do každého průměrného televizního pořadu, snad ze senzacechtivosti. Velmi často se tak ovšem děje bez základní znalosti tématiky a za cenu podporování těch nejhorších stereotypů. Zobrazování gayů jako vykroucených buzen se například ve Slunce, seno… u postavy doktora Káji nevyhnul ani režisér Zdeněk Troška, který se paradoxně sám netají tím, že je gay. Do podobných konotací místy zabrousí i světoznámé animované seriály, například Simpsonovi a pan Smithers, popřípadě South Park s latentním homosexuálním učitelem Garrisonem a jeho maňáskem.

BÁRA: Nenapadá mě žádný příklad konkrétního umělce, který by to queer lidem, jak se říká, zavařil. Stejně jako Kamila vnímám coby problém spíše necitlivost scenáristů a režisérů vůči queer postavám, respektive způsobu jejich zobrazení. Speciálně v české filmové a televizní tvorbě máme hodně co dohánět, pořád se totiž pohybujeme v několika stereotypních kategoriích zobrazení. Sociolog Zdeněk Sloboda mi v jednom rozhovoru poodhalil typologii, kterou si stanovil po jednom z výzkumů zobrazení gayů v českých filmech a seriálech. Zhruba řečeno šlo o gaye jakožto vykroucené jedince, kteří baví společnost, rozervance, kteří na plátně řeší svoji sexualitu, a úchyly na okraji společnosti. Bohužel nemám pocit, že by česká kinematografie od těchto přístupů nějak výrazněji upouštěla. I když, abych nebyla jen kritická, v poslední době mi speciálně Česká televize dělá celkem radost, myslím teď sérii Rédl, jejíž protagonista je homosexuál, ale tenhle fakt nehraje prim. Jako problematické, nebo minimálně diskutabilní, pak vnímám zachycení trans postavy Dáši v seriálu Most. Jasně, můžeme si říct, že je dobře, že režisér Prušinovský se scenáristou Kolečkem objevili trans postavu a téma vůbec řeší, na druhou stranu je třeba se podívat jak.

Které datum nebo událost jsou podle vás v domácím kontextu klíčové? A co se změnilo?
KAMILA: Dekriminalizace homosexuality, ke které došlo až v 60. letech 20. století, popřípadě zákonem schválené registrované partnerství osob stejného pohlaví v roce 2006. Zlomové byly také první pridy: v Karlových Varech, Táboře, Brně a pak ten v Praze. Vzpomínám si, že několik dní před prvním průvodem Prague Pride v roce 2011 tehdejší prezident Václav Klaus označil gaye a lesby za devianty. I proto, že se tak vyjádřil, přišlo průvod aktivně podpořit a demonstrativně s jeho výrokem nesouhlasit nečekaných deset tisíc lidí. Přesně výroky tohoto typu od vysoce postavených ústavních činitelů zrcadlí bohužel i dnes situaci, kdy je jasné, že ještě stále není vyhráno.

BÁRA: Bylo by úžasné, kdyby co nejvíc lidí pochopilo, že gayové, lesby, trans a mnozí další jsou lidé z masa a kostí stejně jako všichni ostatní, mají své starosti, radosti, lásky, ranní i večerní rituály, práce, koníčky… Právě o to jde. Každý jsme přece něčím jiný, ale něco máme společného a sdílíme jeden prostor. Myslím, že ve světle blížících se ekologických katastrof je mezilidská nenávist luxus. Mluvila jsem o Ústavním soudu a následném rozhodnutí, že pokud jste v registrovaném partnerství, nemůžete si osvojit děti (nález sp. zn. Pl. ÚS 7/15, pozn. ed.). Tehdy se ukázalo, že gayové a lesby jsou a dál chtějí být rodiči, se stejnými právy i povinnostmi. O takzvaných duhových rodinách se začalo psát, mluvit a lidé tak měli možnosti zjistit, že i otec-gay může mít radost ze stejných věcí jako oni, třeba že vypěstuje na zahradě rajčata a z nich pak uvaří svojí malé dceři oběd.

FILIP: Zlomový je v současné době podle mého názoru každý dobrovolný coming out jakékoliv lidské bytosti. Jen tak dospějeme do stadia, kdy snad nebude potřeba se na každém rohu přihlásit ke své sexualitě.