The xx podruhé: Postkoitální smutek jako hudební nástroj

Když londýnská čtveřice The xx vydala přes třemi lety eponymní debut, vzbudila překvapivé nadšení. Na tom, že křehké a do sebe obrácené album vychválila kritika, nic neobvyklého nebylo. Jak je však možné, že něco tak intimního zabralo u stovek tisíc posluchačů, když v minulosti řada podobných kapel živořila v klubech a k širšímu publiku se nikdy nedostala? Vzpomene si ještě někdo na zvukově krásná alba britských Felt, na Young Marble Giants a další projekty nezávislého labelu Cherry Red? Nebo na Everything but the Girl, kteří se svezli až s přicházející triphopovou vlnou 90. let?

Vysvětlení opravdu není jednoduché. Nebo je? Přišli The xx v pravý čas, ve chvíli, kdy už měli posluchači dost okázalých gest, bizarních převleků a programového „bláznovství“? Nejspíš ano. Příběh The xx však pokračoval dál: nejprve udělením důležité Mercury Prize za nejlepší album roku a pak překvapivě dlouhou odmlkou. Druhé album Coexist totiž The xx vydali až za dlouhé tři roky. Další zvláštní věc: v době, kdy úspěšné kapely vydávají každoročně nové album a vyjíždějí na turné, aby se na ně nezapomnělo, The xx mlčí a jejich bubeník Jamie Smith se věnuje remixům a produkování nahrávek jiných umělců. Jsou The xx výjimkou, která potvrzuje pravidlo, anebo už hudební byznys opravdu opouští vyjeté koleje?

Zajímavé je i zjištění, že hudba The xx neprošla během těchto let žádnou podstatnou proměnou. Písničky na druhém albu jsou stejně intimní a zvukově křehké jako na debutu. Kdo očekával, že The xx pustí do svých písní víc světla, optimismu a nahrávka bude melodičtější a rytmičtější, je novým albem nejspíš zklamaný. S výjimkou písně Chained, která má určitý hitový potenciál, se totiž obrátili ještě víc do sebe.

The xx nejspíš nikdy nebudou rockovou kapelou, která na posluchače přenáší svou energii. The xx předávají emoce; řada jejich písních je jimi tak nabitá, až si posluchač připadá jako voyeur, jako zvědavec, který poslouchá, co nemá. Většina skladeb má formu mileneckého dialogu: ať už si oba zpěváci odpovídají, zpívají současně nebo se ozývají jen v pozadí, intimita z jejich projevu přímo čiší. To, že kytaristka Romy Madley Croftová a baskytarista Oliver Sim bývali milenci, není žádná senzace, ale fakt, který je pro vznik jejich písní velmi důležitý. Nejspíš právě proto působí písně The xx, které zachycují různou podobu milostného vztahu, tak autenticky. Nevyzařuje snad z alba především smutek z toho, jak křehký je v životě předěl mezi láskou a partnerskou koexistencí?

The xx mají neobvykle komorní zvuk, skladby měly a stále mají velmi střídmá aranžmá, často je v nich slyšet jen jeden jediný nástroj – a dokud neodehraje svůj part, je na hudebním hřišti sám. V první řadě to platí pro křišťálově čistý zvuk kytary, který je důležitou součástí každé písně. Zatímco kytarová sóla obvykle doprovází basa a bicí, za sóly Romy Madley Croftové je ticho jako v kostele. Ticho, které se v hudebním konceptu The xx stalo plnohodnotným hudebním nástrojem, je „slyšet“ nejen za kytarou, ale i za hlasy Madley a Olivera, v některých skladbách vytváří také dráždivé hudební předěly, které v posluchači vzbuzují další očekávání.

I když se hudba The xx navenek zdá velmi originální, přece jen nespadla z nebe. V celkové náladě skladeb je zřejmý vstřebaný vliv Joy Division a The Cure, ve způsoby hry na kytaru se tu mísí vliv Maurice Deebanka z pozapomenutých Felt a Viniho Reillyho z Durutti Column. Z hlediska zvuku je však nejdůležitější postavou skupiny bubeník a producent Jamie Smith. Tento dubstepový beatmaker známý jako Jamie xx má hlavní podíl na tom, že kapela zní až dráždivě současně – na jedné straně průzračně, na druhou nepředvídatelně, což je kombinace, která dělá z poslechu The xx dobrodružství.

Křehká a intimní hudba, kterou Madley C. a Sim nabízejí, může mít úspěch jen v době, kdy jsou lidé přesyceni hlukem. Album Coexist, v němž je ticho využito jako hudební nástroj, se pro tuto chvíli hodí dokonale. Problém nastane, až dvojici odezní postkoitální i jiné smutky, které dokázali bravurně přetavit do písní: bude ještě o čem psát? Z tohoto úhlu pohledu má všestranný Jamie xx mnohem větší perspektivu.