Nepotkáme se za rok na United Hills?

To nám to zase rychle uteklo. Posledních pár hodin United Islands před námi a spolu s tím největší festivalové hvězdy Citizens! a Aloe Blacc. Nutno dodat, že obě kapely se u nás dostaly do povědomí díky televizním reklamám. A pak že koukání na bednu škodí.

Počet návštěvníků festivalu výrazně narostl, takže v areálu bylo pěkně živo. Mnozí už netrpělivě přešlapovali v první řadě před hlavním pódiem, očekávajíce novou hvězdu britské indierockové scény Citizens! Skupina se dala dohromady v létě 2010 a brzy si jich všiml Alex Kapranos z Franz Ferdinand a nabídl se jako producent. První album Here We Are vyšlo před rokem a ihned vystřelilo na první příčky hitparád. Zvědavost, jak budou znít naživo, byla značná. Jenže s první písní Caroline přišla studená sprcha. Naprosto otřesný zvuk, zpěv se ztrácel, člověk si musel slova domýšlet. Co tam sakra ti technici dělají? To myslí vážně? Horší nazvučení jsem nezažila, přitom setlist pěkně odsejpal. Reptile, Let's Go All the Way, malá lekce češtiny, při které zpěvák Tom Burke seskočil až k fanouškům s otázkou, jak se řekne děkuji. She Said a aby chlapci zavzpomínali na dětství, přehráli i devadesátkovou disko pecku Missing od Everything But the Girl. Citizens! začínají na konci léta nahrávat druhé album, malou ochutnávku nabídli právě v Praze a vcelku nepřekvapivě se rozloučili největším hitem True Romance. Zklamání se však těžko ubránit, ačkoliv za to londýnská pětka nemohla. Škoda.

Kladenské Zrní má příznivců více než dost, pod pódium se začaly hrnout davy. Čas využít pauzy a projít si celý areál. Jazz stage byla bohužel dost z ruky, až na smíchovské Portheimce, oběhnout pět pódií na Ladronce i tak chvíli zabralo. Folk & Open Mic scéna byla už z podstaty nejméně vyvážená. Od velmi dobrých záležitostí jako Jana Šteflíčková, Lo Dost, Marek Dusil nebo Kieslowski jste se občas museli prokousat i ubohými výkony, kterým tleskali jen příbuzní a kamarádi. I přes zjevnou kocovinu dopadl výborně poeticko-hudební projekt Vlákna básníka Jaroslava Čížka a hudebníka Oldy Poděbradského. Překvapivé slovní obraty Čížkových básní zpívaných sytým Oldovým hlasem lze považovat za novou generaci české undergroundové poezie.

Největším jménem jubilejního ročníku byl bezesporu Egbert Nathaniel Dawkins III alias Aloe Blacc. Americký hudebník s panamskými kořeny začínal jako raper, postupně se ale více přikláněl k soulu. Se svou doprovodnou kapelou předvedl v poslední open air hodině United Islands vynikající show, která očekávání splnila a dokonce předčila. Prahu Blacc okouzlil, od prvních minut na jeho povel zpívala, tleskala, tančila a nechala se unášet pozitivní náladou, která z něj sršela. Green Lights, You Make Me Smile, Tonight Downtown, I Wanna Be with You, Loving You Is Killing Me a pecka na závěr - I Need a Dollar. Počkat! Desátá sice udeřila, United Islands však dokázali nemožné a mohlo se ještě pár minut hrát, Aloe prosím zpět na scénu! Sympaťák ve skvěle padnoucím obleku by se mohl přejmenovat na Barryho Whitea nové generace, jeho r&b soul je zkrátka sexy. Lepší konec venkovní části festivalu snad ani nemohl být.

Návrat do centra města byl adrenalin. Dopravní podnik, jak se zdá, situaci podcenil a tramvaje byly natřískané k prasknutí, často se do nich nedalo ani dostat. Nicméně v klubech se ještě pokračovalo, v rámci United Islands oslavili vydání debutové desky Moon Dreamer Tommy Indian v Rock Café. Ani tam nebyl zvuk na jedničku a podrážky se lepily k nánosu neidentifikovatelných tekutin na podlaze. Energie Indiánů je však nakažlivá, má to šťávu, takže čtyřicet minut uběhlo rychlostí blesku. A opakovala se situace z páteční noci – ťukání na hodinky produkčního a gestikulování na Dunkelbunta ohlašující konec, vzápětí nabídka, aby ještě pokračoval. Podobně v sobotu. Z nepochopitelných důvodů neprošel přídavek, poslední píseň Ten Thousand Miles Away se sice konala, ale ve zbytečném dusnu, které zaznamenali i diváci. Vzhledem k tomu, že se v klubu dávno nemusí končit v deset a následovali už jen Starshaped, těch pár minut navíc by snad nemuselo vadit. Tommy Indian se v létě chystají na velká pódia, kde jim to bude bezesporu slušet nejvíce, tak na ně vyražte.

Festivalu se dá letos vytknout jen nemnoho. Bývalo by bylo milé, kdyby na Ladronce byly cisterny s vodou, a jednorázové plastové kelímky už by se také mohly nahradit vratnou variantou, ulevilo by se jak návštěvníkům, tak úklidové četě.

Celková atmosféra byla výborná, výběr kapel nadprůměrný, každý si mohl najít to své. I počasí se snad chtělo omluvit za povodňové problémy a až na pár kapek svítilo slunce plnou silou. Dle ohlasů návštěvníků jeden z nejpovedenějších ročníků vůbec. Zhusta se ozývají názory, že by vůbec nevadilo, kdyby festival na kopci zůstal i nadále. Že bychom příští rok vyráželi na United Hills?