Paul Wallfisch: On and off the road #1

Když jsem se na začátku osmdesátek přestěhoval na jihovýchodní cíp Manhattanu, byla East Village jen novou slovní hříčkou obchodníků s nemovitostmi, co mířila pod pás přízvisku sousedního Alphabet City. Můj byt, třikrát vykradený, přímo u ústí větrací šachty, ve které se jednou v noci objevila mrtvola bílýho kluka v pytli na odpadky, byl na třetí ulici u Avenue C, jen pár bloků na východ od hlavního stanu Hells Angels. Ještě než jsem se stačil pořádně nastěhovat, zmizely odtamtud obří sloupový repráky Bose, gramofon včetně desky XTC (ta, co vyšla na White Noise) a varhany od Earth Sounds Research, který jsem přitáhl z Massachusetts. Hned bylo stěhování jednodušší! Stačilo už jen přemalovat to krvavě rudý „kill“ načmáraný na zdi.

O dvacet let později je ta samá část mapy domovem víc designových restaurací a napodobenin Body Shopu, než pro kolik by i náruživý konzument našel uplatnění. Předměstí se posunula na východ a na sever – do Bushwicku v Brooklynu a do Harlemu, kde žiju teď. To, že předměstí už nejsou zemí nikoho, je dobře. V historii každého města nutně přijde i jeho rozpad v sutiny, zpod kterých se budeme muset plazit, abychom přežili. Momentálně mi ale vyhovuje, že se nemusím neustále ohlížet přes rameno. Bez ohledu na nevyhnutelný a tolik zjevný úpadek amerického impéria je v New Yorku pro producenty a spotřebitele stále stejně příznivé klima, jako kdykoli od konce sedmdesátých let, kdy bylo tohle město ještě tabula rasa.

Tři bloky na jih ode mě, na 149. ulici, kousek východně od kostela St. Nicholas (na rohu u St. Nick’s Pub a hned za sídlem P. T. Barnuma), je nové harlemské stepové studio We Know Rhythm. Je minulá sobota, dávno po půlnoci letošní první teplé jarní noci, a z druhé strany závěsu ve dveřích se ozývá něčí hlas. Myslíme si, že vcházíme do velkého tanečního sálu, zatímco našim očím chvíli trvá, než si poradí se šerem a zrcadly na stěnách. Teprve pak nám dochází, že tohle místo má rozměry asi tak středně velké kuchyně. Překližková fošna s připevněným kontaktním mikrofonem, ležící na velké bedně, slouží jako pódium, na kterém se dusající dvojče Saviona Glovera kroutí a svíjí do pružného rytmu kapely, naříkajícího trombónu a conga. Hlava a ramena jsou v klidu, ale nohy tvoří úctyhodný a až komiksový spletenec. Je jako plastelínový Gumby, jako všeobjímající Medúza. Mají tu i zákulisí, komůrku lásky s několika polštáři a věčným aromatem trávy. Kolem zdí je nás tu poskládaných asi patnáct. Na židlích, na zemi nebo na něčím klíně. Je nám tak dobře, jak jen může, ve společnosti sklenky laciného vína a zuřivého tance, který hraničí s chaosem, ale je přesto pevně pod kontrolou.

Jsme stovky bloků a mil daleko, za East River, ale stále uprostřed města, v Bushwicku v Cafe Orwell. Sem se již dva měsíce vydávají lidé za zábavou a za poznáním na páteční večerní program známý jako The Super Coda. Valerie Kuehne, mladá dáma v trenčkotu a brýlích, s úsměvem vítá stálé hosty svého každotýdenního salonu a vzápětí s dechberoucím zápalem a nadpřirozenou živelností zaútočí na své cello. Vlasy se jí rozutečou po tváři a hmatníku. Rozmanitá vystoupení tohoto večera nesou odkaz umělců, jako byli Odetta a Johnny Cash nebo Benjamin Britten a Bob Dylan. Laciné víno je tu také, hned vedle největších muffi nů na světě. Rozlévá se pod pultem do papírových kelímků na kafe, o které nikdo z nás nestojí. Už jsme příliš dlouho na druhé straně západu slunce...

O pár zastávek blíž k Manhattanu, pod mostem Williamsburg Bridge, přes který drkotají linky J, M a Z, přes ulici od staré továrny Gretch (ze které jsou od loňska luxusní byty), visí nad dveřmi výkladní skříně obchodu stále cedule Picasso Machinery. Žádné stroje uvnitř už nezbyly (vyjma sto let starého piana Sohmer) a kdo ví, jestli Picasso kdy byl mechanik. Spisovatelé Evan Rehill a Pete Simonelli, který také zpívá v kapele Enablers, uvádí každý měsíc eponymní salon v PM (kde se v těch zbývajících dvaceti devíti dnech každého měsíce nachází obývák Peta a Dany Schechter, basačky z Bee and Flower). V tomhle díle „Strojů“ se vyjma čtení prózy představí také třicetičlenný mužský sbor ze San Franciska, který vystupuje pod názvem Conspiracy of Beards a repertoár sestavuje výhradně z písní Leonarda Cohena.

Hned za East River, zpátky na Manhattanu, u paty Williamsburg Bridge a jen pár bloků od místa, z nějž jsem vyšel, je Delancey, kde od začátku roku 2009 kraluje můj Small Beast, dříve každý čtvrtek a nyní každé pondělí. Šelmou samotnou je potom spinet Winter ještě z konce éry, kdy v každém městském obvodu šponovala struny pian téměř stovka výrobců. Na malinkatém pódiu, které je tak blízko baru, že si účinkující můžou téměř sami nalévat pití, si zpěváci, muzikanti a občas i příležitostný předčítač rozestavují svůj obývák z našeho nábytku. Zjevily se nečekané objevy, od vinylových výstřižků a dřevně-hudebních her se smysly v podání Goodiepala z Faerských ostrovů, přes pískání Fredericka Blascoa, druhého muže Interpolu,¨až po desetičlenný orchestr Rebeccy Cherry a Pucciniho árie v aranži Shelly Watsen. Méně překvapivé skvosty pak nabídli Andrew WK, Baby Dee, Steve Wynn, Greg Garing, David J, Ingrid Olava, Little Annie, Larkin Grimm a více než stovka dalších.

Jak v We Know Rhythm, tak v The Super Coda, v Picasso Machinery i v The Small Beast dostávají vystupující honorář ze sklenice kolující po místnosti. Ne ve smyslu žebroty, ale v duchu přímé komunikace, nezávislosti a šetrného přístupu k penězům v těžkých časech. Je možné, že ve chvíli, kdy je těžké sehnat peníze na drink nebo litr benzinu, člověk teprve pozná, že věci, které nelze koupit, jsou ve výsledku vzácnější. Tohle poznání pak umožňuje vzájemnou výměnu myšlenek, založených méně na konceptu umění jako komodity, ale spíše na představě umění jako daru. Mí spoluobčané, kteří si myslí, že zdravotní péče a vzdělání jsou také komodity, říkají městu New York „Manhattanská lidová republika“. Jsme nejspíš na cestě k autonomii.