redakce | Články / Reporty | 16.07.2014
Report z trenčínského Pohoda festivalu jsme původně zamýšleli coby koláž tří denních článků, ale protože takhle je koncipovaných většina textových výstupů, dali jsme si delší rozhovor ve třech, vyvážený geograficky i genderově aneb Davo Krstič, Veronika Kubanková a mexhouse, odjakživa fanoušci letiskového pohodového provozu, nad Bažantom uprostřed léta. V první části jsme si vyskloňovali nejlepší zápichy festivalu, teď se podíváme na průsery, absurdity, prostorové uspořádání a podivné výkony hvězd. (A pro fanoušky taky něco koprolálií.)
mxh: Davo, jaký je festival, na kterém máš možnost udělat rozhovory s Travis, Suede a Mogwai a pak si je dát na hlavní stagi? Nejlepší model?
DK: Vždycky je fajn, když máš jako fanda možnost užít si kapelu na stagi i v zákulisí. U Travis jsem se přesvědčil, že jsou opravdu “nice guys”, že to není póza. Milí a sympatičtí chlapíci, žádní Oasis. Přestože s nima jeli turné, naštěstí se od nich nenakazili. V případě Suede šlo o splněný sen, tam jsem si jak natěšená fanynka nechal podepsat cédéčko. Zpěvák Brett Anderson mi přišel poměrně unavený, což se pak potvrdilo i na večerním koncertě. Závěrečnou So Young už skoro neuzpíval, vloni v Lucerně ze sebe vydal mnohem víc. V případě Mogwai bylo příjemné zjistit, že i když děláte temnější, zahloubanou muziku, můžete být ve skutečnosti příjemný, usměvavý a vtipný chlapík.
mxm: Před pár lety se začaly ozývat hlasy, že z Pohody už jsou jedny velké kolotoče a že původní kouzlo šlo do háje. Viděli jste nějaké ruské kolo, které vám rušilo výhled? Nějaký bizár nebo exotika? Docela jsem zíral na Pivní svět (nebo Svět piva?) - stan postavený z pivních beden, exteriér, interiér, kolorit, všechno basy… jen čašnice byly myslím z masa a kostí? Dobrej záchytnej bod. Stejně jako balíky slámy těsně vedle. Jinak já to většinou přehlížím, resp. se mi to vůbec nedostane do zorného pole, i když třeba kapli chci najít už léta (a ne, kaple není kolotoč, vím).
VK: Areál bol tento rok podľa mňa zaplnený úplne ideálne. Srandy typu korčule a silent disko pekne v úzadí, žiadne klobásy a DIY kuchyne pod nosom, voda, pivo, všetko k máni, ako si človek zmyslí. Taký pocit istoty a slobody zároveň. Zdá sa, že sa pohoda otvorila viacerým projektom. Pokiaľ si viete poradiť s kúskom udupanej zeme, môžte sa predviesť. Napríklad menej známe ochotnícke divadlo Homo Fuge z Púchova si skrátka postavilo provizórne pódium s mikrofónom a bolo. Všetko v príjemnej zóne nerušiac a nerušení žiadnym stageom.
DK: Pár atrakcí jsem si všiml, ale kolotoč nezaregistroval… byl tam vůbec? Zorbing, focení na balících slámy, ale že by mě něco iritovalo, to ne.
mxh: Ještě ke Kraftwerk coby headlinerovi - jak dlouho jste vydrželi? Já byl překvapený, že skoro celý set, a i když mám hromadu výhrad (na tohle století bych si možná představoval trochu “vybuzenější” zvuk), nakonec mě choreografický minimál bavil, verze songů nebyly studiové a 3D projekce byla… naivistická, stylotvorná. Dost mě bavilo, když na nás nalétavaly trojrozměrné titulky, bál jsem se. Skoro. Nikoli ultimátní, ale slušný gig.
DK: Upřímně, bez toho vizuálu by asi ranvej hodně prořídla, dlouhé minimalistické tracky nejsou zrovna tím, co by mělo udržet pozornost tisíců převážně mladých lidí. Kraftwerk jsem znal především jako ty, kterým Coldplay vděčí za singl Talk a Afrika Bambaataa za kultovní track Planet Rock. Jak Komputerliebe, tak Trans-Europe Express na Pohodě zazněly, a k tomu Autobahn, Tour de France a spousta dalších. Prostě best of, které nenudilo, ani nepůsobilo legračně, když uvážíme, že skladby vznikly v době, kdy muzika vycházela na gramodeskách a o stolních počítačích se psalo v sci-fi knížkách.
VK: Kvôli nižším polohám ma dokázala vytrhnúť len jedna 3D vystupujúca ruka a zopár numerických obrazcov, no i keď som sa postavila na špičky, dvojhodinový maratón som ako celok nedokázala zachytiť. Nemohla som sa ubrániť pocitu, že som na mieste spolu s legendami, ktorých osobitosť by lepšie vynikla v tme, v uzavretom priestore. Brýzgať na hudobnú stránku by sa mohlo zdať nepatričné, ale prekvapilo ma, že Kraftwerk skutočne sú prazdrojom mnohých elektronických žánrov a aj napriek tomu nie sú tak počúvaní, ako je hlásané.
mxh: Na Pohodě se časem vyprofilovaly jednotlivé scény/stany, velké divadelní arény mě asi baví nejvíc nebo mám štěstí na kapely právě v nich. Juana Molina, Esazlesa, Chinawoman, John Parish nebo Jambinai v Európa stanu, samá jistota. Taky je dobrý vidět, jak fandí Slováci. Jambinai měli před pár týdny v pražské Akropoli nějakých padesát lidí (jasně, klub vs. Festival, etc.), v Európě bylo narváno (tisíc, dva?) a všichni se mohli zbláznit po každém songu. Jambinai sice v rámci post-rocku nejsou zas tak mimořádní, ovšem použití korejských lidových nástrojů z nich dělá exotickou záležitost, jako kdyby Melvins hráli na jídelní hůlky. Nakonec i ten Red Bull Tourbus funguje dobře, a to jsem ještě nestihl nic ve Visegrad stage, v malé aréně, která vypadala jako bojová.
VK: Aréna punku sa stala raz nadránom z Európa stanu, kde sa za bicími zjavil Michal Kaščák s čírom z metly na hlave a jeho teen kapela Vydrapená Bužírka Punk System. Retro a domácka atmosféra s pojazdným čašníkom a vínom zadarmo vďaka prítmiu v stane tlmila derúce sa slnko nad obzor a všetci zúčastnení podliehali príjemnej ilúzií, že k životu stačí pár silných sloganov (“Absolutely no sport.”). Tak to má byť.
DK: V Európě tak nějak automaticky očekávám netradiční věci, které jsou spíš k poslechu než tanci, proto taky půlku stanu zabírají místa k sezení. Při mé první návštěvě Pohody jsem tady zažil ve dvě v noci úžasný set Hidden Orchestra. Letos jsem tu zase zažil nejintenzivnější zvukový teror, to když dramaturgie nabídla dvojblok Esazlesa a Jambinai. Když jsem viděl, jak tam několik lidí stojí zapřeno o zábrany a točí máňou jako na metalovém festivalu, trošku ve mně hrklo. Na Red Bull Tourbusu (originální stage postavená na autobusu ze socialistických let) jsem viděl jen rappery Moja reč.
mxh: Zabodovalo ještě něco dalšího z domácích, česko-slovenských kapel? Já obligátně kopu za vlastní barvy (The Finally, Vložte kočku), velmi přesvědčivé byly Modré hory na Red Bullu, daleko přesvědčivější než třeba Vladimír 518 tamtéž. Měl jsem zájem, ale moc to nešlo.
VK: Vložte kočku je česká pýcha podľa mňa, intímne a adresné zároveň. Vladimír 518 spolu s ďalšími vystúpil aj v projekte LiteRAPtúra Literárneho stanu Martinus a tam to nebolo takmer nikdy márne. Slovenská a česká súčasná literatúra na dlani. Vyhajpovaní Ink Midget a Pjoni trošku prebrali, pretože to, čo predviedli, bolo na môj vkus až príliš vykričané ghetto. Naopak set Bad Mojo and Michael Priest bola elektronická šupa, ktorej som s radosťou nastavila aj druhé líce.
DK: Mám předsevzetí, že primární je pro mě vidět zahraniční kapely a interprety, protože času je málo, pódií mnoho a české kapely můžu vidět i doma. Takže jsem si zašel jen na Esazlesa a sonický nátlak spojený s projekcemi z Malickova Stromu života se mnou pěkně zamával. A spíš z legrace jsem mrknul na Moju reč, abych viděl, jak vypadá ozajstný slovenský hip-hop. A bylo to fajn, protože dvěma rapperům k tomu hrála živá rocková kapela. No a samozřejmě krásná a krásnější Jana Kirschner, přestože se kryla s Trickyho tiskovkou, takže jsem z jejího setu stihl asi jen deset minut. Během kterých zahrála Máj, krásny máj a mně se zase podlomila kolena. Tohle (a pak ještě Čiernobiele obrázky) je to nejlepší, co za posledních patnáct let napsala...
mxh: Zklamání? Mě nejvíc zdrtil dvojblok Moderat (jako bych vůbec neslyšel Modeselektor, ale jen Saschu Ringa, ze kterého je najednou zpěvák a solí tam jedno melodrama za druhým, rozžvýkané jako včerejší bonbon), ze kterých jsem utekl na Azealii Banks. To zas byl nápad. Muziky, co by se za nehet vešlo, staromódní rap, po každém songu šla za DJem, aby mu poradila, co má pustit za spodek, nebyla tam ani třičtvrtěhodinu a najednou zmizela a… byla zmizelá. Hodně jsem se nasmál. Na druhou stranu, že by mě přesvědčila taková Kelis, to vůbec. Očekávatelné, zaměnitelné, nevýrazné soul-popové písničky, tím spíš na main stage, prej Warp. Neurazí, nekopne.
DK: Zklamání je silné slovo, takže asi takhle: Moderat jsem předtím neznal, ale zaregistroval jsem hype kolem nich. V SLSP Aréně bylo narváno tak, že se skoro nedalo pohnout, a lidi vřískali jako pominutí. Ani po dvou skladbách jsem nechápal proč. Minimalistická elektronika s nulovou melodikou, jen tepající rytmus. Ale přitom středně až hodně pomalé, takže se na to nedá ani pořádně pařit. Pak přišly zpívané věci, které mě bavily, ale zase ne tolik, abych vydržel celý set. Od Kelis jsem toho moc nečekal, takže mě nepřekvapilo, že tam nebylo moc energie (na její obranu musím říct, že hrát v sedm večer za plného slunce taky dvakrát nepomohlo) a že co se týče zpěvu, občas Kelis solidně ustřelovala. Michal Pařízek to shrnul naprosto přesně: bylo to celé obyčejné… Ale zase kdybychom po čtyřech písničkách neutekli, tak nevidíme Chinawoman. A Mogwai nepatří na hlavní stage, ti měli hrát v Európa stanu, tam bych si je užil mnohem více a i Skoty by to bavilo víc než na obrovské ploše, kde většina publika posedávala/polehávala. Jo, a ještě fňuk a sakra - neviděl jsem Goldfrapp, protože se překrývala s Disclosure. A Trickyho jenom na tiskovce, protože jeho set se pak kryl s tUnE-yArDs. Na druhou stranu, bylo dobré ho slyšet mimo pódium, chlapík, co vypadá jak bubák a dělá temnou muziku, to má v hlavě srovnané, ví, co a jak chce říct, a je velmi zábavný. A na Massive Attack zvysoka prdí.
VK: Kelis aj Azealii som sa vyhla oblúkom a pri Moderat som sa musela štípať do boku. Jednak preto, lebo som sa na nich toľko tešila a tiež preto, lebo boli slabši ako by som chcela. Slúži im ku cti, že sa z toho ku koncu nestala ďalšia alternatívna diskotéka a projekcia nebola len zaplnením priestoru. Nebol to však výnimočný koncert a myslím, že ani nemal byť. Páni sú každý deň pomaly na inom kontinente a každý večer na fejsbuku zverejňujú fotku daného nadšeného davu. Same faces everyday, čosi im pri tom všetkom uniklo a ja len dúfam, že sa ešte niekedy vráti. Tricot, čoby skrášľovací spolok rockových rozkošných Japoniek, bol totálne žánrové klišé a Sleigh Bells vymäkli tak, že som bola nútená odíjsť. Keby sa Jared Leto naučil spievať a nechoval sa ako samozvaný Ježiš, bol by ľahko zameniteľný so spevákom Tame Impala. Kapela na príjemnej psychedelickej vlne sa úspešne vyhla gýču, ktorý sa ľahko z farebných gitarových riffov mohol stať. Ale inak by som pri nich dlhšie nevydržala.
mxh: Jen pro kontrolu, kolikrát jste ve stanovém městečku slyšeli “hovno”? Já kupodivu asi jen třikrát.
DK: Já viděl týpka, který měl tričko s nápisem, co mě rozesmál a vzápětí znervózněl: “Ľuďom jebe!” Což platí i pro gumy, které ve tři v noci řvou ve stanovém areálu “hovnoooo”. Naštěstí jsme to chytli až při odjezdu. Jinak pro mě nadále platí, že Pohoda prostě výstižnější název mít nemůže. Toho rozmazlování! Porculánový toalety se splachováním! Na festivalu!!
VK: Ja ani raz! Ale slovnú zásobu na vyjadrenie množstva mi rozšírila jedna slečna, ktorá do telefónu ozrejmovala, že na Pohode je plnú p*ču ľudí. Inak bola rôznorodosť naozaj príjemná, od God is Gay na tričku až po štrikujúceho hipstera na kôpke sena.
Bažant Pohoda Festival 2014
10. – 12. 7. 2014, letisko, Trenčín
text © Veronika Kubanková, Davo Krstič, mexhouse
foto © kurabeznohy
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.