Preview: Jeden svět 2019

Na Jeden svět, mezinárodní festival dokumentárních filmů věnovaných lidským právům, jeden z největších svého druhu v Evropě, chodím už od nepaměti a vždycky jsem měl problém si poskládat program. Na co jít? Co vynechat? A co když se mi nějaké filmy kříží? To byl vlastně hlavní důvod, proč jsem dokázal najít cestu k tomu, abych co nejvíce filmů viděl už před festivalem. Z každého ročníku jsem si odnesl nemálo nových námětů k přemýšlení a informací, které jsem neznal, které jinde nejsou. Zde je šestice filmů ze zhruba třiceti kousků, které byste si neměli nechat ujít, protože jsou v něčem „NEJ “.

NA JEJÍCH BEDRECH (režie Alexandria Bombach, 2018)
Nejsilnější lidský příběh festivalu. Pokud jste někdy slyšeli o Jezídech a o genocidě, o kterou se na nich pokoušel Islámský stát, je to zřejmě kvůli Nadji Muradové, která zatvrzele objížděla všechny možná i nemožná místa a při svých svědectvích znovu a znovu prožívala svoji minulost. Sexuální otroctví. Zavraždění rodiny, kamarádů. Zdecimování jejího lidu. Osobní dokument Nadju sleduje ve chvílích, když mluví před OSN, třese se nervozitou nebo se snaží neplakat, ale nejde to. A přitom jen sní o tom, jak si v rodné vesnici otevře kadeřnictví. Příběh obyčejné ženy, kterou osud čapl za ruku a vytrhl ji z obyčejného jezídského života. A o na se ptá světa, co udělá. Ten mlčí. Lidé v drahých oblecích jí vždy zatleskají a dají kytku, ale s problémem, se kterým za nimi přišla, nepomůžou. Film o zoufalství, naději i obrovské vnitřní síle, kterou tahle křehká žena má. Kdo tady neuroní slzu, nemá srdce.

#FOLLOWME (režie Nicolaas Veul, Duco Coops, 2018)
Nejsoučasnější dokument festivalu. Jak funguje celý business kolem Instagramu? Jak lze nakoupit lajky? Kteří lidé to vlastně dělají? A opravdu jsme už dnes ve stavu, kdy se cena člověka měří počtem followerů? Instagram je zeď plná krásných obrázků, ale za ní probíhá tvrdá obchodní mašinerie v rozsahu, jaký si ani neumíte představit. Nizozemský dokument #FollowMe vám sejme růžové brýle a nechá vás nahlédnout za oponu. V tomto ohledu nemohu nevzpomenout mého černého koně z minulého roku, dokument Čističi, který v plné nahotě ukazuje, jak sociální sítě cenzurují obsah a kdo za tím vlastně stojí. Tady je to stejné, jen Facebook nahrazuje Instagram, v současné době celosvětově nejoblíbenější sociální síť, která z lajků dělá tvrdou měnu.

VÍTEJTE V SODOMĚ (režie Florian Weigensamer, Christian Krönes, 2018)
Výtvarně nejpůsobivější snímek festivalu. Gigantická skládka evropské elektroniky v Ghaně působí jako přízrak z postapokalyptické budoucnosti. Dokument jako ambientní Mad Max. Poušť z odpadků, ve které občas někdo zmizí, protože celá stojí na bažině. Děti tu hledají kovy v jedovatých mračnech kouře ze spálených plastů. Vychrtlá zvířena hledá něco ke snědku mezi plasty a dráty. Nejde dohlédnout konce. Otázka, kam vede spotřeba Západu, v mé hlavě plápolala mnohokrát. Málokdy jsem ale přemýšlel nad tím, jaká je cena recyklace. Tady se jí nevyhnete, ačkoliv vám film nic nenutí. Nechá vás jen se dívat. Celkem tiše, přes velkorysé záběry v pomalém tempu. Bohatě to ale stačí.

O ČEM SNÍ PANKÁČI (režie Jimmy Hendrickx, 2019)
Film, který rozjíždí nejvíce témat. Jaké je to být pankáčem v Indonésii? A proč je to větší společenské stigma než kdekoliv jinde? Zřekne se vás rodina, když máte tetování? Jak je to možné v zemi, kde má domorodé tetování jednu z nejsilnějších tradic? Jak to vypadá na punkovém koncertu v Indonésii? Jak funguje tamní scéna? Do toho všeho přidejte ekologická témata. V zemi, která masově kácí pro pralesy kvůli palmovému oleji, se tomu vlastně nejde vyhnout. S tím souvisí i civilizování a napravování domorodých kmenů, které tu žijí. Témat je tu tolik, že by snímek vydal na celý seriál. Otázek je snad ještě více. Na některé dostanete odpověď, na jiné jen odkaz a pár jich zůstane viset ve vzduchu. Exotická sonda nemá v soupisce festivalu srovnání.

ANOTEHO ARCHA (režie Matthieu Rytz, 2018)
Nejpalčivější ekologický film festivalu. Anote Tong je prezident státu Kiribati. Ostrovní zemičky v Tichém oceánu. Jediný stát, který leží na všech čtyřech polokoulích, má ale problém. Vzhledem k rostoucí hladině moře patří k místům, která pravděpodobně dřív nebo později zmizí pod povrchem. Anote Tong, šedovlasý sympaťák, jezdí po světě a snaží se o svém problému mluvit. Svět neposlouchá. Zánik tropického ráje se neodvratně blíží. Vizuálně působivé záběry krásné přírody protínají politickou snahu prezidenta a osudy běžných lidí, jejichž zemi čeká neodvratný zánik.

ŽENY S NÁUŠNICEMI ZE STŘELNÉHO PRACHU (režie Reza Farahmand, 2017)
Nejzajímavější válečný dokument. Viděl jsem asi všechny dokumentární filmy o Sýrii, které v poslední době vznikly, ale žádný nebyl jako tento. V čem se liší? Pominu-li, že jde o íránský dokument, který snímá iráckou reportérku, je ta hlavní odlišnost právě v osobě Noor Al Helli, která do dokumentu vkládá ženský pohled. Zaměřuje se na oběti v místech, která zničili bojovníci ISIS, i na ženy, jež mu sloužily, a je tu citelný rozdíl v tom, jak s nimi komunikuje. Snaží se pochopit motivaci lidí, kteří nostalgicky vzpomínají na ISIS, i hořké slzy těch, kterým vzal všechnu naději. Dává svědectví z míst, která zničila válka. Z míst, na která se už zapomnělo, protože se tu už nebojuje. Mnozí tu ale zůstávají. Netradiční pohled na válku pohledem matky, která balancuje mezi profesionálním odstupem a vlastní lidskostí.