David Čajčík | Články / Reporty | 14.04.2013
Tři kluci z Petrohradu, pět nástrojů a trochu toho hipster odéru. Komorní koncert ruských Penguinsmeat v klubu Final byl jednou z mnoha zastávek jejich první evropské tour, při které brázdí Českou republiku víc než mnohé tuzemské kapely. Role supportu se v Praze zhostil poněkud překvapivě Bonus se svým bočním projektem Karel Mojžíš.
O jeho vhodnosti pro tuhle akci by se jistě dalo polemizovat, nicméně lidi usazeni hluboko v pohodlných Finalových pohovkách sledovali jeho vystoupení se zaujetím. Za malým stolečkem s pár přístroji spustil půlhodinový elektronický set. Prý to byla ve větší míře improvizace, čemuž se dalo věřit, cvakání glitche s pravidelnou kadencí narušovalo rozsáhlé ambientní plochy. Celé to připomínalo ticho před bouří, kdy tu a tam závan větru zavadí o lampu a ozve se skřípavý zvuk. Akorát k navození té správné atmosféry, protože bouře skutečně měla přijít.
Penguinsmeat vydali před dvěma lety velmi zajímavou desku Dirty Universe a nedávno i singl 2+1. Naživo nedávají žádné indicie, který song by měl být ten hitový, takže žádný větší průnik u obecenstva nehrozil – každý si našel tu svou. Když pomineme neobyčejně strukturované skladby a příjemné netriviální melodie, nejvíc fascinující na jejich performanci byla lehkost, s jakou ji prováděli.
Usmívali se na sebe i na publikum a hráli jakoby jen tak mimochodem pro radost. Jejich muzika by se dala přirovnat k jedoucímu vlaku, který monotónně ujíždí krajinou a my ani nevnímáme, že se okolí mění, že od naší výchozí pozice už uplynula chvíle a my se řítíme neznámo kam. V tu chvíli vlak zastaví na zastávce, nabere dech, hudba se zklidní a pak se postupně polehoučku dává znovu do pohybu a najednou si to svištíme post-rockem o sto šest. V tunelu je hluk, spousta noisu, Alexej Syubaev se svíjí u kytary a na první pohled chaoticky šlape na náhodné pedály, co mu přijdou pod nohu.
I když by se Penguinsmeat dali zařadit do škatulky math rock, nesmíte si představovat překombinované rytmy, ale naopak velký počet jednodušších a o to silnějších patternů. Jednou překvapí instrumentální drum and bass (pravda, bez basy) a záhy je tu swing. A když Penguinsmeat přitvrdí, tak se skoro divím, že tvrdších elementů nemají v hudbě více, protože ani ve světě „hard and heavy“ by se neztratili.
Nemá cenu zdůrazňovat, že sehranost kapely je po desítkách koncertů po všemožných koutech Ruska i Evropy na vysoké úrovni. Bohužel i když absence basy na skvěle nahraném albu nevadí, naživo to přece jen postrádá hutný podklad a některé kytarové licky připomínající cvrlikání ptáků úplně touží po šumení lesa v pozadí.
Proč jít příště na Penguinsmeat? Je to zábava, srší z nich pozitivní energie a divil bych se, kdybychom o nich ještě neslyšeli. Спаси́бо!
Penguinsmeat (rus), Karel Mojžíš
10. 4. 2013, Final Club, Praha
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.