salam alejkum, welcome to europe

Spousta lidí se ptá na dojmy a postřehy z Maďarska. Nevim, kde začít, jsem plná rozporuplnejch pocitů, bolí mě hlava jak v kocovině, i hlas mám dneska jak vychlastanej. Únava. Tak alespoň poznámky, co mě napadly, i ryze osobní dojmy.

Nechápu, fakt nechápu, jak ve 21. století můžu vidět takový věci. V Maďarsku chybí zoufale jakákoli organizovaná pomoc, nikde jsme neviděli Červený kříž ani UNHCR nebo cokoli jinýho. Byla nás hrstka nadšenců z různejch států, nejlíp zorganizovaný to měli lidi, co to maj nejblíž, a tak tam jsou častěji ‒ Rakušani (hlavně úklid a distribuci) a Slováci (ti měli zdravotní stan). Byli tam pupkatý strejdové obvoďáci a tety, co přijely s koláčema, i genderfuck hipsteři a lidi s dredama. Všichni dělali maximum. Polní kuchyně by pomohla strašně moc.

Většina lidí říká, že Maďarsko je to nejhorší z celé cesty. „Boat was very bad, very cold and dangerous,“ řikala mi jedna ženská s dětma. „But this is hell.“ Naloží je na hranicích do busů, odvezou někam, kde je držej za plotem, nevědí, kde jsou, nikdo jim nic neřekne: co mají dělat, kam maj jít, jestli je vyhostěj, jak dlouho tu budou. Dole v táboře v Rözske jsou střevní infekce (hlavně dětský), protože není, kdo by odvážel odpad. Jsou nemocný, nachlazený, protože stáli v pátek v noci v dešti v malý oplocený ohradě celou noc a pak v tom oblečení šli někam pět hodin, kde je sebrala policie a dovezla na sever. Dospělý i děti.

Viděla jsem těhotnou holku za Sýrie, který bylo dvacet tři a jediná z rodiny uměla anglicky. Měla tam mámu, dítě, manžela a sháněla svoje tři bratry (mezi šestnácti a osmnácti), který někdo naložil do jinýho busu a odvezl jinam. Ti nemají telefon ani peníze. Chtěla číslo, kam zavolat, chtěla někoho, komu by mohla zaplatit, aby zjistila, kde jsou. Jenže nic takovýho v Maďarsku nejde, protože to nikdo neví. Jsou v chaosu nedohledatelný. Snažili jsme se je přesvědčit, ať jedou dál do Rakouska, než začnou platit ty šílený nový zákony, který zavřou hranice, a je budou moct všechny zavřít do vězení za to, že nemaj papíry, a pak vyhostit zpátky do Srbska nebo kam. Rozhodla se odjet do Budapešti a prohlásila, že se odtamtud nehne, dokud svý bratry nenajde. Jak to dopadlo, nevim. Zákony platí od včerejší půlnoci.

Viděla jsem ženskou z Afriky, která se mě ptala: „Food for my baby?“ a já jí musela říct, že už jsme všechno rozdali. Viděla jsem mámu, co se rozloučila s tim, že někdy uvidí svý syny, vzala zbytek rodiny a jela dál. Když se pohne o další destinaci, je milion různejch možností, kam se dostane, a šance, že se někdy najdou, jde strmě dolů. Při rozdávání vody jsem se ptala tří chlápků, odkud jsou: „Syria? Afghanistan?“ A jeden na to: „Afghanistan... BUM!“ a všichni tři se začali strašně chechtat ‒ buď mýmu rozpačitýmu pohledu, nebo z čirýho štěstí, že už tam nejsou.

Zjistila jsem, že nic neni černobílý. Jo, jsou tam dojáky, kdy si řikáš, nebreč, krávo blbá, a dělej něco. A jsou tam i lidi, který jsou nepříjemný, protože jsou unavený, vezmou si vodu, nepoděkujou a jdou, protože jseš jenom další bod na jejich cestě do nikam a jsi jedna z mnoha tváří okolo cesty a jseš jim volná. Jsou tam lidi, který berou plnýma rukama, a ty víš, že je budou v táboře dealovat. Řikáš si, že to neni spravedlivý, že to máš dát lidem, co to potřebujou víc, ale jak to máš poznat? Bez šance.

A pak tam jsou lidi, kteří řeknou: „Thank you is not enough. You're human.“ Seděli u plotu před táborem, protože chtěli jet dál, ale neměli peníze na taxíka, kterej má jedinej „licenci“ od policajtů na odvoz lidí z tábora na nádraží. 10 € za 12 kilometrů na osobu včetně kojenců. 50 € za auto. 10 minut cesty. Piča. Vezli jsme je asi třema autama, báli se, že se rozdělí a už nepotkaj. Já se bála, že je zavřou i s mym klukem, kterej řídil. A pak tam byl policajt, kterej nám řekl, že je nemůžeme vzít na nádraží, ale můžeme je vzít k Maďarům domů osprchovat je. A pak přivézt zpátky. Ale on to nemůže zkontrolovat, když se to nestane. Mrk, mrk, jeďte, velitel je vůl.

Přišla jsem na to, že mám tendenci vnímat černobíle, protože dělám opozici kokotům, který se už tejden nehli od kompu a svět vnímaj přes média v okurkový sezóně. Přišla jsem na to, že debata o uprchlících je furt ta česká debata o cikánech, jenom někdo zaměnil slova. Nikoho z nich nezajímá sociální systém, lidi, se kterýma jsme mluvili, mají vysokou školu, kterou nemohli dodělat, protože po Masters narukuješ do války. Chtěj pracovat a mít normální život.

Ta rozporuplnost tkví v tom, že to, co jsme tam dělali celej víkend, nebylo ani trochu systémový řešení. Jenom plivnutí do vody. Totální pocit zahlcení, že nemáš šanci to ovlivnit, jenom se tak plácáš. Na druhou stranu jsme ovlivnili k lepšímu cestu alespoň několika lidí z toho obrovskýho množství. Což je asi dobrý.

Znovu jsem přišla na to, že jsme lidi; i dobrovolnící i policajti i uprchlíci. Všichni se bojíme ‒ nejvíc jeden druhýho. Média, zamyslete se, co děláte kvůli ziskům z prodeje. Radikalizujete běžný babky, který pak ze strachu volí politiky, co zavíraj lidi za plot a jídlo jim hází horem.

Lidi, kteří vnímáte svět skrze média v okurkový sezóně, zvedněte zadek a jeďte tam. Mluvte s nima. Udělejte si názor sami. Je to pět hodin cesty, peníze vám dají z charity. Vytrčte hlavu ze zatuchlý nory, nebuďte ovce. Zjistíte něco o sobě i o nich. Nebudete se bát podat ruku ruce, která je tmavší než ta vaše. Nebudete se bát jinou ruku odstrčit, protože by se nedostalo na ostatní. Patos není na místě, řešíte realitu.

A spousta dalších věcí vytane časem. Ve chvíli, kdy píšu tenhle text, je tábor ve Vámosszabadi už zavřenej a lidi přesunutý jinam. Doufám, že se shledají, že nezůstali v Maďarsku, protože by za to mohli jít sedět na osm let. Doufám, že jsme tim málem udělali hodně. Doufám v efekt motýlích křídel.