Pohoda 2024: Poryvy, tma a naděje

Sobota 13. července odpoledne. Přijíždím na trenčínské vlakové nádraží. Návštěvníků letošního ročníku festivalu Pohoda je na něm jen hrstka, panuje zde naprostý klid, unavené ticho, které by se pro horké víkendové odpoledne mohlo zdát typické. Skupinky lidí postávají u místních občerstvení, do vlaku směr Púchov nastupuje několik desítek lidí. Podobně by to asi vypadalo i ve chvíli, kdyby Pohoda ještě dnes pokračovala.

Předčasný konec letošního ročníku bude v povědomí jeho účastníků ještě dlouho. Nejen kvůli exponované půlhodině, kdy bouřka cloumala letištěm a areálem festivalu, zážitky a dopady z ní pramenící si každý z nás odvezl domů a zpracovávat je bude po svém. Určitou dobu si vyžádá také analýza postupu organizátorů a všech ostatních složek festivalového týmu, k tomu je třeba čas i odstup. Jisté v tuto chvíli je, že přes stoupající číslo většinou naštěstí pouze lehce zraněných osob – aktuálně se hovoří o necelých třech desítkách případů a jednom středně těžce zraněném –, se nikomu nic vážného nestalo. Memento z roku 2009 se tak naštěstí neopakuje.

Přesto se na sítích objevují zaručené zprávy o nedostatečné organizaci, podcenění situace a – v případě vyjádření zpěvačky Ivy Pazderkové – dokonce o „naprostém selhání“. (Skupina Pražský výběr, s níž na Pohodě zpěvačka vystupovala, se od jejího názoru záhy distancovala.) Situace byla velmi dramatická, podobně pohnutá vyjádření k takovým chvílím patří a často přichází dříve, než je čas vlastní zážitky zpracovat. Tento text nemá být obhajobou ani reportáží, berte ho jako pokus o zprostředkování zážitků z určitého místa v areálu. A pokus mírnit rázná hodnocení a zbrklé analýzy.

VŠICHNI PRYČ

O bouřce se hovořilo celé páteční odpoledne, varovali před ní organizátoři, byla předmětem debat mezi návštěvníky, vědělo se, že „něco“ přijde. Do areálu přicházím na koncert Eriky Rein po páté, „mirror house“, v němž je umístěna scéna Tepláreň, je sice krásný, nicméně ne úplně ideální pro teploty 35+. Sám se v duchu bavím nad tím, že si dám vždycky jeden track uvnitř, druhý venku, posléze přecházím na scénu Slovenské spořitelny, kde hraje Dušan Vlk. Tam se potkávám hned s několika známými, skoro to vypadá na nevypsaný meeting point. Je krátce po šesté, vydávám se na procházku areálem, okolo půl osmé se stavuji za scénou Europa, kde se zdravím s Katarzií a její kapelou. Znovu se bavíme o blížící se bouřce, do které v tu chvíli zbývá necelá hodina.

Hlavní pódium míjím ve chvíli, kdy na něm Michal Kaščák vyhlašuje přerušení festivalu, v tu chvíli sice oblaka houstnou, ale pořád se zdánlivě nic neděje. Stavuji se v press centru, kde se uzavírá otevřený stan, nakonec přecházím do nedalekého Café Kušnierik, kam taky jinam, už dávno jsme ho překřtili na Full Moon Stage. To už začíná pršet, obloha těžkne a zvedá se vítr. Panuje klid, ani zdaleka není přeplněno, většina lidí sedí na zemi, v tu chvíli mi bleskne hlavou, jak jsou všichni potichu. Během pár minut je pološero, při jednom z poryvů větru vidím, jak dřevěný sloup uprostřed stanu padá, lidé ho zachytí, v tu chvíli už ticho není. Sloup vedle mě se hýbá taky, než se stihnu rozhodnout, zda ho držet, přichází okamžitý povel organizátorů, kterých je zde několik: všichni pryč. Velký stan NAY tanečný dom naštěstí není daleko, přebíháme k němu, v tu chvíli už leje, ale stále je vidět.

NAY je, alespoň ze strany směřující k hlavní stagi plný, vmáčkneme se pod střechu, posléze ustupujeme ještě víc dovnitř, abychom se drželi pokynů tamní crew a nestáli u kovové konstrukce. Pán vedle vzpomíná na rok 2009, držím v ruce telefon a zkouším zaznamenat kluka, který nedaleko nás – vzhledem k okolnostem snad až malebně – tančí uprostřed prázdné plochy. Přesně to, co by dělat neměl, běží mi hlavou, v tu chvíli přijde velký poryv a s ním totální sprcha, ukládám telefon do ledvinky. Během pár minut se setmí, až na občasné blesky, kterých kupodivu není tolik. Rozhodně ne tolik, jako větru. Konstrukce stanu kvílí, nedaleko stojící zábrana u stěny odlétá, někteří stan opouští. Není to pěkná situace, jenže taky není úplně kam. Po dalších poryvech už není na co čekat, zběsilý vítr zamíří dvakrát dovnitř. Blízko stojí pouze dvě kovové garáže, ruské kolo a velký gastro stan. Směřujeme k němu, přes bariéru po zemi poházených pivních setů a slunečníků se vmáčkneme dovnitř, lidi naštěstí ochotně uvolňují místo, dokud to jde. Skončím po kotníky v kaluži, ale relativně v bezpečí.

Přichází to nejhorší, kolem vidíme, respektive tušíme létat plachty a transparenty, okolo stanu občas přeběhnou lidi. Stan se klepe, ale drží. Najednou se uvnitř rozsvítí, jinak je celý areál až na letmé záblesky setmělý, což doprovodí jásot. Trvá to pár sekund, po kterých přichází další poryv a tma. Úplně zbytečně si otírám obličej, abych až nyní zjistil, že v kovových garážích přede mnou se schovávají lidi, někteří drží dveře a brání je před větrem. V dálce směrem ke stagi Orange už se obloha protrhává a zesvětluje, vítr klesá a postupně utichá i déšť. Po pár minutách už se situace uklidní natolik, že vycházím spolu s dalšími před stan, kde se potkávám mimo jiné s Lubem z Pink Whale. Úlevně si povídáme, vypráví o zážitku z koncertu P/\ST a zve mě na program do zmíněných Garáží, který kurátorovali. Ale v tu chvíli už je nám jasné, že ho spíš neuvidíme.

NIC NEŽ RESPEKT

Můžeme se bavit o možnosti přerušit program dříve, ale při pohledu na telefon vidím, že to celé trvalo maximálně půl hodiny. Od té chvíle, kdy – za téměř plného slunce a bez sebemenšího větru – přišlo oznámení o přerušení festivalu, uběhlo sotva čtyřicet minut. Telefony běží naplno, vydávám se k Europa stagi podívat se na Katku a kamarády a po cestě periferně vnímám na horizontu vpravo něco divného. Po pár sekundách mi dochází, že není vidět stan Slovenské spořitelny, pouze pokroucené siluety tyčí. Přichází zpráva, že spadl. Jeho okolí se uzavírá, mířím dál svým směrem, za Europou se potkávám s Katkou, Jonatánem a Erikou, která už převlečená na show s Katarzií stojí v černých lodičkách. Objímáme se, vyměňujeme si informace, kolem panuje nečekaný klid a docela i pořádek. Takový je i dojem z prvních minut po bouřkové spoušti, při pohledu kamkoli jsou vidět záchranné práce a lidi poklidně směřující mimo areál.

Stavuji se ještě u Kofola stage, kde dělá stage managera Tomáš z Berlin Manson, přichází zprávy o dalších známých a jistota ukončení programu sílí. Společně s ním přecházíme do Artist Village, v areálu se postupně uzavírají poškozená místa, dálnice vedoucí celým areálem je vyblokovaná pro sanitky a vozy technické podpory, všichni jsou směřováni do stanového městečka nebo úplně mimo areál. Říkám si, kolik lidí asi muselo být podobně bezprizorních jako já, těch, kteří neměli auto ani stan, kteří se jednoduše museli schovat, kde to šlo. Řeči na sítích o tom, že ve velkých stanech se schovat ani nedá, přijdou těm, kdo v nich byli, úsměvné. Kde jinde?

Na místě zůstávám asi do deseti, pocit zbytečnosti sílí, vydávám se na cestu směrem k Trenčínu, pochopitelně pěšky. Cestou míjím stan Café Kušnierik, jeho plachta leží na zemi a dřevěné sloupy jsou okolo ní. Všude kolem pracují další organizované skupiny různých týmů festivalové produkce, někteří řeší odchod návštěvníků, jiní zase úklid. Nenapadá mě nic jiného než respekt, sotva pár desítek minut po konci kalamity všechno běží naplno a zcela kontrolovaně. A zároveň i respekt k chování návštěvníků. Žádná hysterie, žádné scény. Záviděníhodný poklid panuje i po cestě mimo areál, i ve stanovém městečku, které je sice na některých místech zdevastované, ale vlastně tiché a klidné. „Naprosté selhání“ vypadá jinak.

„I LOVE NATURE“

Uvedený popis mých zážitků vypadá na papíře možná dramatičtěji, než jaký ve skutečnosti byl. Před gastro stanem, kde jsem nakonec našel útočiště, se potkávám s postarším Angličanem, který mi opakovaně říká: „I love nature, you know.“ Nad tím, zda to byla úleva, ironie nebo opravdová vášeň budu přemýšlet ještě dlouho. „Stany patria k letným festivalom, žiaľ, aj búrky,“ říká v rozhovoru pro Denník N ředitel festivalu Michal Kaščák, přesně tak to je.

Z mého pohledu, z toho, co jsem na místě před, při a po bouřce viděl, nezbývá než složit velký respekt všem, i za následnou komunikaci festivalu směrem k veřejnosti, zajištění evakuačních autobusů a tak dále. I po necelých dvou dnech je hlavní emocí zmíněný a obdivuhodný klid. Který je naprosto zásadní nejen proto, že je konstruktivní, ale protože přináší naději. Příklad letošní Pohody by totiž mohl přinést i něco pozitivního – a to ještě větší kontrolu a zajištění dalších akcí a festivalů, těch, které jsou před námi.

Zmíněný rozhovor končí těmito Kaščákovými slovy: „Uvedomujeme si, čo táto udalosť znamená pre všetkých, ktorí ňou boli zasiahnutí. Musíme sa s tým vyrovnať, čo sa týka následkov, aj čo sa týka budúcnosti samotného festivalu.“ Pohoda je tradiční a velmi důležitou akcí, pro Slovensko zdaleka nejen zásadním hudebním festivalem, ale do velké míry i vyjádřením určitého společenského postoje. To je ostatně vidět i z toho, kolik umělců se veřejně zříká honoráře za letošní vystoupení, jak rychle byly zorganizovány charitativní eventy na podporu Pohody, některé proběhly už v sobotu večer. Pohoda dlouhá léta pořádá různé dobročinné akce a akcentuje důležitá společenská témata, ať už se to týkalo koncertů pro Jána a Martinu, akcí po událostech u klubu Tepláreň nebo na podporu Ukrajiny. Právě nyní je čas jim jejich aktivity začít vracet. Za Full Moon dodávám, že jakékoli podobné příležitosti velmi rádi podpoříme a zapojíme se do nich. Stojíme za Pohodou. A na trenčínském letišti se uvidíme příští rok.