Šárka Zahálková (Offcity), Tomáš Votoček (Offcity LAB): Za velkým dobrodružstvím

Offcity je spolek, který chápe město jako živý organismus. S jeho předsedkyní Šárkou Zahálkovou se bavíme o zapojení veřejnosti, občanském aktivismu, umění a kultuře. Jak to tak ale ve spletité městské džungli bývá, situace je velmi proměnlivá, a tak se náš rozhovor rodí několik měsíců. Ve finále se do něj ještě vnoří Tomáš Votoček, zástupce z Offcity LAB/Liberec. Ten se naštěstí nezalekne otázek položených směrem do Pardubic a hravě si je přetvoří k obrazu libereckému. Do soutoku Labe a Chrudimky tak vteče ještě Nisa jako element ze severu, aby dotvořila tuhle mnohovrstevnatou debatu o roli města v našem životě.

Co nám město samotné může prozradit o svých obyvatelích?
Šárka: Přemýšlím, že jedna věc je čtení samotné architektury – urbanismu města. Z toho, jak je celá struktura místa komponována a opečovávaná, můžeme vyčíst mnohé. Jak město rostlo a pro koho, co pro něj bylo důležité dříve a co je nyní. Tuhle neživou hmotu ale doplňuje hmota sociálních interakcí a života lidí, rostlin, zvířat. Vzájemně se pak tyhle hmoty mísí a jedna druhou ovlivňují.

Tomáš: No úplně všechno. V Liberci jsme zdědili rozjetou kulturu, divadlo, kina, galerie, spolky a podporu ze strany tehdejších podnikatelů Liebiegů, Clam-Gallasů a dalších.

Změnilo se nějak vaše vnímání města skrze pandemii? A pozorujte tuhle případnou změnu třeba i v chování místňáků?
Šárka: Osobně jsem změnu „pozorovala”, nebo tedy lépe vnímala, především skrze akustiku. Pardubice hodně ztichly – výrazně polevila doprava a zmizela vrstva pouliční ruchu. V době prvního lockdownu se pak začaly ozývat tlampače městského rozhlasu, které jsou v Pardubicích slyšet jinak zřídkakdy. Do městského éteru pravidelně roztrubovaly tehdy aktuální pandemické restrikce a pravidla.

Co se týče chování lidí, z důvodu pandemických uzavírek si někteří možná začali více všímat svého okolí – veřejného prostoru a samozřejmě se, vzhledem k větším hygienickým nárokům, stali méně kontaktními. Ale to je spíše takové obecné zdání, které se bezesporu netýkalo pouze Pardubic.

Tomáš: Nezměnilo, všechno bylo zavřené. První kulturní akce, koncerty a party, byly po uvolnění opatření euforický.

Jak hodnotíte přístup českých měst k moderní architektuře? Jsou v tom Pardubice/Liberec nějak specifické?
Šárka: Tahle otázka má pro mě několik vrstev – jednou z ní je péče o to, co už máme, a druhou realizace něčeho nového. Obojí může být uskutečňováno jak z pozice jednotlivce, skupiny, tak města jako celku. Další vrstvy tvoří otázky kvality vs. kvantity, smysluplnosti, udržitelnosti a odpovědnosti. Na pohled krásné nové stavby či konverze v Česku vznikají, a to i veřejně prospěšné. Současně ale existují témata, v nichž máme bezesporu mezery – např. dostupné bydlení, městská cyklistická infrastruktura a celkově udržitelnost v urbanismu.

A jestli jsou v tom Pardubice nějak specifické? Pardubice jsou cyklisticky vlídné město, ale ač je infrastruktura v porovnání s jinými městy ucházející, určitě je stále co zlepšovat. Otázka dostupného bydlení, v němž by město jako iniciátor a investor mělo hrát určitě zásadní roli, je palčivá i pro Pardubice. Jinak architektonický projekt, který samozřejmě hodně sledujeme, je přestavba areálu Automatických mlýnů do tzv. kulturní fabriky. To místo mělo a má velké kouzlo a potenciál.

Tomáš: Máme tady Ještěd, který dohlíží na město a reprezentuje technologický zázrak tehdejší doby. V současnosti je město zablokované novými nákupními centry, které vysály život z ulic Liberce. Situaci mění k lepšímu Kancelář architektury města, která navrhuje celou řadu projektů, které mění veřejný prostor k lepšímu.

NOVÉ VNÍMÁNÍ ŘEKY

Když se řekne Pardubice, tak můj proud asociací plyne na vlně Paramo, Semtín, průmyslové město, dopravní uzel. Hrají tyhle ukazatele nějakou roli v utváření kulturního života?
Šárka: Siluety fabrik na kraji města pro mě tak nějak Pardubice dokreslují. Tu a tam jsou sice inspirací pro některé umělecké projekty, ale do kulturního života města nijak zvlášť nevstupují. V případě železnice je to jiné. Bytí mezi Prahou a Brnem, respektive Olomoucí, kde vlaky na oba směry jezdí, pokud nejsou zrovna výluky, co třicet minut až hodinu, je velká výhoda. Pardubice se tak stávají pohodlnou zastávkou v tour různých kapel, muzikantů a muzikantek a dalších umělců a umělkyň. Na druhou stranu je pak super jednoduché vyrazit kvůli koncertu nebo jiné kulturní události na otočku do Prahy. Probíhá tak příjemná kulturní výměna.

Tomáš: V Liberci průmyslové firmy podporují mainstreamovou kulturu - hokej, fotbal a tak dále.

S podporou hokeje a fotbalu to máme v Hradci Králové dost podobně. Pokoušeli jste se někdy vést se zástupci firem nějaký dialog? Respektive je přesvědčit, že kultura je taky důležitou složkou města?
Tomáš: Myslím, že firmy už nějaký druh kultury ve městě podporují, ale zatím dialog s projektem Offcity LAB nevedeme.

Tenhle rozhovor vzniká po vlnách Labe z Hradce do Pardubic, proto mi to nedá a musím se zeptat, jak využívají Pardubice svoje vodní zdroje, Chrudimku a Labe? Mají řeky svoje místo v kulturním a komunitním životě?
Šárka: Obě řeky Pardubice výrazně spoluutvářejí, ale jejich propojení s kulturním a komunitním životem je jen částečné. Před pár lety byla dokončena revitalizace parku Na Špici, který se rozkládá na soutoku obou řek. Jeho obnova se povedla a k většímu propojení života obyvatel s řekami určitě přispěla. Vnímám to ale spíše jako začátek. Nové nábřeží by snad v budoucnu mělo vzniknout v blízkosti již zrekonstruovaných Automatických mlýnů, hovoří se také o proměně nábřeží Labe a v postupných krocích se pardubický Odbor hlavního architekta věnuje projektu tzv. Náhrdelníku Chrudimky, který spočívá v obnově břehů řeky při zachování přírodního charakteru a určité divokosti některých úseků.

A tady přitéká ještě Nisa. Vnímáš ji jako důležitý element pro Liberec?
Tomáš: Zatím úplně ne, protože je ukrytá v korytě a proplouvá nepozorovaně městem. To se má ale změnit. Kancelář architektury města připravuje v centru náplavku, která by mohla odstartovat nové vnímání Nisy pro kulturní život v Liberci.

Když už jsme u té magické formule, komunitně-kulturní život, dokážete zhodnotit, jestli se vám podařilo kolem vašich aktivit sdružit dostatečnou občanskou základnu?
Šárka: To je těžká otázka. Těžko říci, co je vlastně ona „dostatečná občanská základna”. V Pardubicích vnímám občanský sektor jako aktivní. Spolky, iniciativy i jednotlivci se k tomu, co se ve městě děje, poměrně aktivně vyjadřují a zapojují se do diskusí. To je hodně důležité. Spíše než budování dostatečné základny kolem nás tak považuji za klíčové síťování a povědomí o činnosti ostatních, budování společného dialogu.

Tomáš: Projekt Offcity LAB je na svém začátku a tak si zatím širokou občanskou základnu nevytvořil. Věnujeme se tématům, která rezonují s úzkou skupinou lidí. Řešíme věci okolo grafického designu, fotografie, umění, architektury a veřejného prostoru. Cílem akcí je podpora komunity, setkávání a nové propojení lidí z různých komunit.

POTENCIÁL UNIVERZITY

Pamatujete na svoji první aktivitu ve veřejném prostoru? Jak moc bylo náročné vydržet, naučit lidi chodit a vybudovat si svoji pozici?
Šárka: Když nepočítám různé formáty procházek, které by se asi počítat také daly, tak onou první aktivitou byl náš první Offcity festival v září roku 2009. Spontánně jsme mu začali říkat „neviditelný”, jelikož jeho hlavním mottem bylo jeden všední den alespoň několika lidem proměnit v nevšední. Nešlo nám tedy o to, aby lidé na festival přišli, ale aby se s různými formami umění v ulicích města bezděčně setkali. Po jeden den se v Pardubicích pohybovala řada umělců a umělkyň a vytvářeli různé divnosti – nevšední situace, setkání, leckdy skutečně efemérní. Bylo to hodně silné a v mnoha ohledech jsme z této zkušenosti později vycházeli a navázali na ni.

V téhle souvislosti tedy obava z toho, že na akci nikdo nedorazí, neexistovala, ale samozřejmě v případě jiných formátů, které jsme pořádali a pořádáme, tahle nervozita přítomná byla a je. Spíše než o anonymní davy nám ale jde o budování dlouhodobějších vazeb a individuální přístup. Člověka ale rozhodně potěší, když se tu a tam mezi známými tvářemi objeví někdo nový.

Tomáš: Aktuálně jsme stále v procesu budování komunity.

Jaké máte vztahy s místní univerzitou jako potenciálním dodavatelem mladých a aktivních obyvatel do vašeho města?
Šárka: Musím bohužel říci, že vlastně nijak zvláštní. Před nedávnem jsme sice spolupracovali na jednom projektu s jednou pedagožkou sociální antropologie a jejími studenty a studentkami. Ta iniciativa však pramenila z osobních vazeb a zájmu pedagožky do výzkumu veřejných prostranství studenty vtáhnout. Univerzita jinak stojí více méně stranou kulturního a společenského dění. To, že jsou Pardubice univerzitním městem, není člověk s to v ulicích výrazně postřehnout. V kulturním fóru, což je určitá diskusní platforma lidí a subjektů v pardubické kultuře, se potvrdilo, že tento pocit mají i jiné kulturní subjekty působící a město samotné. Město společně s Univerzitou Pardubice proto nyní pilotně spustilo menší grantový program, jehož cílem je studenty namotivovat k aktivnímu zapojení se do kulturního života města. Tak uvidíme, co to přinese.

Tomáš: To je veliké téma. Snažíme se provázat aktivity s univerzitou, aktuálně máme partnera Technickou univerzitu v Liberci v rámci jiného projektu KI-NO urban festival, kde spolupráce funguje. U aktivit Offcity LAB jsme na začátku, ale rádi bychom využili potenciál univerzity ve městě.

Jedním z bodů vašeho programu jsou i umělecké rezidence. Na základně čeho vybíráte rezidenty a dají se nějak vysledovat dlouhodobé dopady jejich práce na místní?
Šárka: Každý rok vyhlašujeme mezinárodní otevřené výzvy adresované komukoli, jehož práce s deklarovaným tématem či mottem nějak rezonuje. Přihlášky, kterých nám zpravidla dorazí několik desítek, pak pečlivě a zodpovědně studujeme a kolektivně vybíráme koho z žadatelů do Pardubic pozveme, protože jsme samozřejmě limitovaní financemi. Ač je to proces často dlouhý a náročný, je nesmírně zajímavý a obohacující. Myslím, že určitá péče, kterou se do procesu snažíme vkládat, se pak zúročuje a s přizvanými hosty a hostkami nám často vzniká dlouhodobější pouto. Umělci a umělkyně se nezřídka po konci svých rezidencí do Pardubic vrací, vznikají nové vazby a spolupráce. Dopad tam tedy určitě vidím, ale na nějaké širší hodnocení je možná brzy.

Právě díky uměleckým rezidencím se vám neustále dostávají nové úhly pohledu na vlastní město. Je nějaký výstup, který vás úplně překvapil a objevil vrstvu Pardubic pro vás dosud netušenou?
Šárka: Všechna setkání, všechny projekty a spolupráce jsou velkým dobrodružstvím. Je pro mě nemožné vytáhnout pouze jedinou zkušenost, to si netroufám. Co mě ale překvapilo, byla až nečekaně přitažlivá síla už několikrát zmiňovaných Automatických mlýnů. V rámci rezidencí i jiných projektů jsme se tomuto místu věnovali několik po sobě jdoucích let a pak jsme si od nich potřebovali trochu odpočinout a tematicky se od nich odklonili. Přesto se k nim většina tehdejších hostujících umělců a umělkyň ve své práci opět vztahovala.

Modelová situace - máte před sebou volnou sobotu, je léto, počasí tak akorát. Jak nejpříjemněji byste takovýhle den v Pardubicích strávili?
Šárka: Vyrazila bych kolem Automatických mlýnů, kde bych zřejmě neodolala a dala si v místní cukrárně Epifany výtečnou zmrzlinu, do parku Na Špici. Skočila šipku do Labe, trochu si zaplavala a po souši pak po svých vyrazila proti proudu Chrudimky. Mám tuhle trasu kolem řeky moc ráda. V procházkovém tempu člověk za nějakých patnáct minut dorazí do lokality tzv. Červeňáku, bývalého vojenského prostoru, úžasné městské divočiny. Postupně bych se zřejmě přiblížila až k pardubickému hřbitovu s pověstným Janákovým Krematoriem. Prošla pardubickou Duklou – sorelovým sídlištěm, kde je stále co objevovat. Nakonec by mě to zřejmě stáhlo k pardubickému nádraží od architektů Dandy a Řepy, které patří k mým nejoblíbenějším. Škoda, že zdejší podzemní kino dávno nefunguje. Skončit tam den před velkým projekčním plátnem by byla krása. Bohužel. A tak bych zřejmě v hale čekala na vlak, kterým přijíždí další z našich hostujících umělců či umělkyň, se kterým či kterou bych to pak pěšky či na kole vzala směr centrum města a nové zážitky.

Já vždycky na nádraží v Pardubicích obdivuju všechny druhu a tvary perníků, jaký je váš nejoblíbenější?
Šárka: Nepřestává mě fascinovat Simpsonovic rodina, samozřejmě s patřičnými barevnými cukrovými polevami.

V Liberci se sice perníky nepečou, ale teď vám tam kyne něco trochu většího - kandidatura na hlavní evropské město kultury 2028. Máte v tom prsty?
Tomáš: Ano, jsme s projektem KI-NO urban festival součástí skupiny umělecký doprovodný program.