Bajkazyl Brno: Chceme rozšiřovat obzory a bořit hranice

Jedinečné zapatistické kafe, lokální pivo a víno, veganské jídlo, cyklodílna a otevřená kulturní scéna? To všechno a ještě něco navíc nabízí Bajkazyl Brno, jeden z rodiny bajkazylů rozmístěných napříč republikou. Na otázky, jak se s aktuální situací perou na Dornychu, o podmínkách pro cyklisty v druhém největším městě, ale taky o anarchistických základech klubu, o svobodě, odpovědnosti, udržitelnosti i DIY přístupu nám popovídali provozní Šimon Věchet, Vojtěch Svoboda z cyklodílny i dramaturgyně klubu Nela Bártová.

KOLMO

Jaká je v Brně cykloscéna? A jak dobře se dá jezdit městem?
Vojta: Úroveň cykloscény v Brně je úměrná snažení brněnského magistrátu, stejně jako v každém jiném městě o +400.000 obyvatel. Jinými slovy, vedení města Brna je městská cyklistika lhostejná, a tak se rozvíjí téměř svévolně. Co to znamená v praxi? Brněnští politici považují bicykl za sportovní náčiní a realizují turistické cyklostezky téměř výhradně na okrajích města. V Brně se tak nerealizují smysluplná cykloopatření v centru města, naopak ta, která se za cenu ohromného úsilí již realizovala, se aktuálně ruší nebo zrušila, díky čemuž momentálně magistrát řeší žalobu od spolku Brno na kole.

Obdélníky s vyhrazeným místem pro cyklistu pod semafory, jak je znáte z jiných, i menších měst napříč republikou, v Brně najdete jen těžko. Každodenní praxe vypadá tak, že na kolo usedají jen ti nejodhodlanější hrdinové, které nepřekvapí troubení aut kvůli tomu, že si drze dovolili použít silnici pro jízdu na kole, nebo se nebojí těsného předjíždění „zrcátko o loket“ a nevadí jim chuť kapaliny do ostřikovačů. Dopravní opatření, která jsou jinde naprosto běžná, se v Brně prosazují velmi těžko.

Jak moc jezdíš na kole?
Vojta: Pokud se někam potřebuji dostat, jedu na kole. Pokud potřebuji něco přepravit, jedu na cargo-kole. Jak moc se přemisťuji po městě, tak moc jezdím na kole. Pokud se člověk orientuje v dopravních předpisech, přesně ví, na co má na silnici právo a nárok a je dostatečně asertivní, dá se městem i projet. Na kole se v Brně rozhodně dobře nejezdí a určitě ještě dlouho jezdit nebude. Proč bych se ale přemisťoval jinak?

Třeba protože umíš jezdit autem, ale ne na kole? Rozumím potřebě jezdit na kole, stejně jako neodpírám automobilistům jejich potřebu. Nemyslím si, že jsou to podřadní tvorové, a pokud bych někde hledal zdroj zla, šel bych k systému a nastavení pravidel ze stran měst i státu. Já chodím nejraději pěšky. Proč bych měl jezdit na kole?
Vojta: Pokud člověk bydlí v centru města nebo v pohodlné vzdálenosti od zaměstnání či školy, přeprava po vlastních je určitě v pořádku a na místě. Moje přítelkyně například, dokud bydlela v centru, v Brně kolo vůbec neměla. Potom jsme se ale přestěhovali do Juliánova. Odtud do centra jsou to asi čtyři kilometry. Dá se jet samozřejmě MHD, ale šaliny ve špičkách jsou nacpané a navíc cestou do centra obvykle stojí na Táborské v nehybné koloně aut. Večer potom nejezdí tak často jako ve dne. Přítelkyně si na kole pochvaluje, že se nemusí řídit jízdními řády, ale přepravuje se tehdy a tudy, kudy ona sama chce. Taky je to nejrychlejší způsob, jak se dopravovat centrem města. Jakéhokoli.

Každý den, cestou do Bajkazylu, jedu po Křenové. Ta mezi osmou a jedenáctou připomíná spíš parkoviště. Nedávno se tu rekonstruovalo. Ovšem pracovníci, jako obvykle, zapomněli na brněnský generel cyklodopravy, takže pod semafory nejsou obdélníky s vyhrazeným místem pro cyklistu, natož cyklopruhy. Když předjíždím stojící auta, kde lidi zpravidla sedí po jednom, mám pocit, že je něco špatně. Po téhle zkušenosti dojedu do pěší zóny v historickém centru a nestačím se divit množství zaparkovaných aut a rozbité dlažbě. Mimochodem, momentálně se rekonstruuje dlažba na Kobližné a já pochybuji, že ty dlaždice rozdrtili chodci nebo cyklisté. Tohle jsou nemalé náklady vytažené z kapes daňového poplatníka, které vznikají jen díky individuální automobilové dopravě. Slyšet od matky malého dítěte v pěší zóně „neběhej, jezdí tu auta“ je podle mě blbě. V Bratislavě zásobují pěší zónu na cargo kolech, vozí třeba i bečky s pivem do hospod. V Brně se jezdí autem až ke dveřím.

Má brněnský „bajk“ nějaké družby nebo kontakty s pražským Bajkazylem, případně dalšími?
Vojta: Brněnský Bajkazyl, stejně jako všechny ostatní, založil Martin Kontra, bez kterého by nikdy nikde žádný neexistoval. Přestože každý vypadá trochu jinak, všechny zůstávají věrny stejným principům, které jim vštípil zakladatel. Několikrát do roka se setkáváme. Obvykle podnikáme společné vyjížďky a bavíme se o podmínkách pro cyklistiku v jednotlivých městech – Olomouc, Brno, Hradec Králové, Praha – a Brno z toho několik posledních měsíců rozhodně nevychází pozitivně. Srovnáváme, co kde dělají radnice pro městskou cyklistiku, a Brňák se nestačí divit.

Máte nějaké páky, sílu nebo možnost vyjednávat s městskými zastupiteli? Má to smysl? Co dělají jinak v těch městech, o kterých mluvíš, co vy třeba neděláte?
Vojta: Tohle je v Brně především záležitostí spolku Brno na kole, se kterým jsme v úzkém kontaktu. Jejich členové se orientují v patřičných paragrafech, chodí na zastupitelstva, odbor dopravy a snaží se kontrolovat i připomínkovat dění kolem dopravy ve městě. Neřeší jen cykloinfrastrukturu, ale taky podmínky pro pěší, zrušené přechody, auta parkující na chodnících nebo v pěší zóně.

Určitě to má smysl, ale zatím je to boj s větrnými mlýny. Například na odboru dopravy sedí několik let člověk, který je znám tím, že vyhledává nejrůznější normy, díky kterým se nedají realizovat žádná cykloopatření. Tohle pak jde ruku v ruce s představiteli policie, kteří se musí ke změnám v dopravě vyjadřovat. Ti pak dokáží tvrdit, že cykloobousměrky jsou nebezpečné, ačkoli údaje z celého světa hovoří o opaku. Takže se vládnoucí koalice zaklíná tím, že to řekla policie, a přes to nejede vlak. Stávající opatření se tak musí zrušit na základě dojmologie jednoho pana policisty. A takhle my si tady žijeme. Brno vytvořilo pozici cyklokoordinátora. Jedná se pouze o jeden částečný úvazek, oproti tomu v Praze mají v dopravě hned několik lidí, kteří se na plný úvazek starají vyloženě o městskou cyklistiku, a je to pak hodně znát.

Jak se díváš na bikesharing?
Vojta: Tohle je pro mě trochu složité. V době rozjezdu brněnských Rekol jsem byl součástí týmu mechaniků. Opravovali jsme stará kola a vdechovali jim nový život právě pro sdílení ve městě. Byla to taková srdíčková práce. Když ale Rekola přešla na nové bicykly a, řekněme, kapitalističtější přístup, šli jsme s naší partou od válu a založili Bike Kitchen Brno - komunitní cyklodílnu. Se současnými mechaniky Rekol se ale známe a společně podnikáme, například závody na rekolech do vrchu. Postupem času se v Brně objevily ještě další dvě firmy nabízející sdílená kola.

Ze začátku mě dost vytáčeli lidi, kteří jezdí na sdílených kolech po chodnících a nedodržují dopravní předpisy. Časem jsem si ale uvědomil, že se chtějí přepravit stejně tak, jak jsou zvyklí třeba z Hradce Králové, Břeclavi nebo Vídně. Jenže v Brně narazili na chybějící infrastrukturu a zkrátka jezdí tak, jak mohou a jak jim odvaha dovolí. Kdysi jsem jim podobným stoupal na chodníku do cesty, protože mi vadilo, že takovou jízdou dělají cyklistům špatnou vizitku. Dnes to už nedělám, protože si říkám, že ti lidi to vědí a rádi by jeli správně po silnici, ale zkrátka se bojí o své zdraví. Takže bikesharing dnes jednoznačně podporuji, protože je to další nástroj, jak vedení města ukázat, že pro městskou cyklistiku nic nedělá.

Jaké změny by dopravní situace měst nebo konkrétně Brnu pomohly? Šel bys tak daleko, že by počet aut na rodinu měl být limitovaný?
Vojta: Brnu by pomohlo, kdyby se při realizaci dopravních úprav řídilo jen tím, co si již v minulosti odsouhlasilo. Aby se nestávalo, že se opraví městská třída, se kterou generel cyklodopravy počítá jako s páteřní cyklokomunikací, ale zapomene se na cyklopruh. Zkrátka s cyklisty ta ulice potom nepočítá. Aby pak nemusely různé spolky chodit na zastupitelstva předvádět politikům nákresy a studie o tom, že se tam ten pruh opravdu vejde. Stačilo by mít na správných místech schopné lidi otevřené novým dopravním řešením a postupům. Nemyslím si, že počet aut na rodinu by se měl limitovat. Ale myslet si, že když bydlím uprostřed historického centra a na pěší zóně, tak mám nezadatelné právo parkovat dvě auta před domem, je podle mě taky špatně. Pozoruju však kolem sebe řadu lidí z mojí generace, kteří bydlí ve městě a aut se spíše zbavují.

KLUBEM

Jak je postavená hudební dramaturgie klubu? Kam chcete, aby se ubírala do budoucna?
Nela: Hodně mi záleží na tom, aby se Bajkazyl otevřel širšímu publiku, doposud byl zaměřený hlavně na hardcore a punkovou scénu. Dělám koncerty spíše jiných žánrů, naproti tomu Tom Novohradský, se kterým produkci tvoříme, zve kapely, které u nás hardcorovou kulturu drží. Březen měl být programově nejvýživnější za poslední dobu a vyhlídky na další měsíce byly taky plodné. Těšili jsme se, teď je všechno pryč - něco nenávratně, ovšem s většinou kapel se snažíme buď rovnou domluvit podzimní termín, nebo show odkládáme na neurčito.

Jak hodně dopředu domlouváte kapely, dá se už pracovat s nějakým výhledem? Uvažujete třeba o letní sezoně, kdy jsou za normálních okolností kluby zavřené, ale letos to může všechno jinak?
Nela: Něco je domluvený půl roku dopředu, někdy přijde zajímavá nabídka i měsíc předem. Program je téměř kompletní cca na dva měsíce dopředu, ale není problém domluvit akci i dva týdny předem, pokud dává smysl. Vzhledem k tomu, co se dá tušit, že letní festivaly budou letos hodně omezené, stejně jako cestování, tak mi přijde vhodné mít program i na léto. Rádi bychom dali prostor českým kapelám a podpořili nově vznikající projekty.

Které tuzemské nebo slovenské kapely ti přijdou relevantní?
Nela: Zmíním nahrávky, který mě během karantény chytly, ať už to jsou kapely v povědomí, nebo debuty: nový desky Black Tar Jesus a Veener, debut Laokoon, Swimming Sloth a Tilikum, dva songy aka Punctum Benefit od Dingo a nový EP Strachkvase, který vyšlo na labelu Gin and Platonic. Ten se vyplatí sledovat.

Bajkazyl spoléhá na místní promotéry i na vlastní program. V jakém poměru jsou, jak se liší, v čem se potkávají?
Nela: Je to přibližně půl na půl, některý měsíc převažuje interní produkce, jiný externí. Každý z promotérů má za sebou zároveň i publikum, které na koncert přitáhne. Koncerty u nás dělají jak zkušení promotéři, tak i samy kapely, který si chtěj prostě zahrát a udělat si s kámošema večírek. S některými promotéry (za mě např. Bed People Booking) se žánrově potkáváme, jindy jsme překvapeni. Chceme být otevřeným místem, kde si každý může udělat koncert.

Proč ho dělat zrovna u vás, v čem jste jiní, kde jsou vaše přednosti?
Nela: Myslím, že právě v té otevřenosti, že jsme místem, kde je prostor k dohodám. „Ne“ bychom řekli asi pouze různým extremistickým projevům a jim podobným. Před karanténou jsme se snažili zařídit pro externí promotéry lepší podmínky, doufáme, že bude šance je realizovat. Kromě koncertů se dá náš prostor využít i na firemní večírky, oslavy narozenin, setkání různého druhu, spousta spolků, jako třeba Mladí Zelení, Limity jsme my a další, u nás pořádá meetingy.

Jak vypadá brněnské klubová scéna? Je klubů hodně, málo, konkurují si, dříve to bylo lepší? Kam chodíte vyjma Bajkazylu?
Nela: Na to, že Brno není zrovna malé město, je tu málo klubů a spíš se zavírají nebo různě omezují, než aby vznikaly nové. Na druhou stranu je otázka, jestli by se jich víc uživilo. Mám dojem, že místní lidi nejsou tak ochotni chodit na koncerty jako třeba v Praze. Je hned poznat rozdíl mezi tím, jestli děláš koncert v den, kdy jsou v Brně další dvě akce, a kdy se naopak neděje nic. Spřízněný místa? Určitě Kabinet Múz, Sibiř a dříve i Mersey, které už bohužel není.

Možná lidi už tolik netáhne živá hudba? Možná Brňáci raději jezdí na kole do přírody nebo dělají úplně jiné sporty? Jsem rezervovaný k tomu srovnání s Prahou, což je daleko větší město, taky je tam více cizinců...
Nela: Jenže když na akcích potkáváš vesměs pořád pár stejných lidi, tak si říkáš, co je sakra špatně. Za chvíli je všechny znáš a ptáš se, jestli ty ostatní obyvatele tohle opravdu nezajímá nebo o tom třeba neví, nemají důvod to zkusit. Ale jasný, otázka, jak mezi lidi dostat trochu jinou kulturu, než na jakou je většina zvyklá, je věčná.

SYSTÉMEM

Klub jako Bajkazyl má nemalé politické nebo společenské pozadí, v co věří lidi, kteří ho dělají?
Šimon: Naší nejvyšší hodnotou je svoboda vlastního rozhodování, jednání a vyjadřování se libovolnou formou, s čímž je pochopitelně úzce spjatá i zodpovědnost za to, co následuje. Věříme, že každý jedinec disponuje takovým repertoárem jednání a uvažování, který je mnohem důslednější, ohleduplnější a vůbec zdravější než výsledky mechanistické snahy některých lidí (a institucí) implementovat svoje zásady jednání a o tento repertoár je okrádat. Stojíme na anarchistických základech nehierarchie, udržitelnosti a DIY přístupu. Od naší cyklodílny, která představuje jedno ze zásadních ohnisek brněnské cykloscény, přes bar a kavárnu, kde pořádáme edukativní akce, workshopy, výstavy, po klub s hudební produkcí orientující se na malé, povětšinou evropské, kapely. Poskytujeme prostor všem, kdo o něj stojí. Chceme rozšiřovat obzory a bořit hranice.

Anarchie boří, ale nestaví, je destruktivní, ne konstruktivní, říká se, v každém případě není anarchismus není jednotný směr, zkus nastínit svoje vidění.
Šimon: Anarchistické jednání je vždycky založené na vlastní odpovědnosti a svobodě jednání. Můžeme o ní smýšlet například jako o tranzitní epoše mezi stávajícím a nastávajícím systémem. Není to však podmínkou: anarchistický způsob uvažování a organizování společnosti může fungovat jako prosperující systém, viz četná kmenová společenství po celém světě, například veleznámé zapatistické povstání v mexickém Chiapase, ukrajinská Machnovščyna nebo třeba španělský odpor vůči francovskému režimu (s výjimkou expropriativního anarchismu, který otevřeně pracoval s násilím, loupežemi atd.). Silně nesouhlasím s tvrzením, že anarchie je pouze destruktivní. Naopak si myslím, že důsledně praktikovaná anarchie by vypadala jako to, co normální lidé označují za utopii.

V urbánním prostředí je snaha o anarchii ošemetná. A tak by se vlastně dal nazvat i náš stále ne zcela ucelený koncept urbánní anarchie. Řekněme, že vytváříme malou trhlinu v systému, který vše kalkuluje na peněžní zisk. Který je založený na konkurenci, soutěživosti a dominanci, namísto vzájemné pomoci, spolupráce a solidarity. Jasně že žijeme v jeho ulitě a pragmaticky využíváme některých jeho prostředků i služeb k dosáhnutí našich cílů, které svojí podstatou mohou jít proti němu. Kdybychom si ale všechny vlny nechali utéct, stali bychom se otroky vlastní ideologie a leželi katatoničtí v depresích. Koneckonců musíme platit vysoký nájem a spoustu dalších výdajů, které provází holou existenci v nekompromisním kapitalistickém světě.

Jak se vám daří na nádraží? A jak vycházíte s politickými činiteli města?
Šimon: Je to rozmanité. Na Dornych za vámi člověk z kontrakultury jen tak nezabloudí. Je to poměrně z ruky a co když tam zrovna bude mrtvo? Všichni proto spoléhají na program/offprogram, který dáváme dohromady každý měsíc. Náš vztah s politickými činiteli města je proměnlivý, stejně jako se mění sestava našeho kolektivu i dotyčných činitelů. Momentálně s nikým nemáme konkrétní problém, ale rozhodně nepociťujeme jakoukoli náklonnost. Od stížností manželů Hrubšových odnaproti a zásahů městské policie, které vyvrcholily již známou vyhláškou o omezení hudební produkce na úseku Dornychu, kde se nachází pouze náš hudební klub, od půlnoci do deseti hodin ráno, jsme ale ušli kus cesty. A že na ní leželo nástrah, protože onou vyhláškou nás město připravilo o spoustu finančních prostředků. Přesto jsme se nenechali odradit a snažili se dál. Letošní jaro jsme byli namotivovaní vzít útokem, jenže ejhle…

Kus cesty, říkáš, mluvme o něm...
Šimon: Po vyprahlém létě, kdy jsme měli v srpnu zavřeno, jsme zvažovali, co a jak přizpůsobit naší stále čerstvé situaci. Přemýšleli jsme o změně konceptu baru, kavárny a klubu a jejich integrace. Jak nálada přes podzim a zimu kolísala, prodělali jsme pár niterných otřesů a dílčích neshod, od maličkostí po komplexnosti. Pár lidí odešlo a pár nových přišlo. Rozjeli jsme sérii povětšinou dokumentárních projekcí a začali klást důraz na offprogramovou sekci, abychom vyplnili čas i prostor mezi koncerty a jinými akcemi v hlavním programu. Také jsme do rozvrhu začlenili koncept nedělních veganských večeří, což se ukázalo jako sociální tmel jak pro náš kolektiv, tak pro komunitu kolem Bajkazylu. Začali jsme plánovat akci s pracovním názvem Dornych open a zařídili si patřičnou administrativu k zařízení venkovní zahrádky, kterou nám loni město nepovolilo postavit.

Vyhlásili jste sbírku na provoz Bajkazylu - jak na tom jste existenčně, kolik byste potřebovali vybrat?
Nela: Bajkazyl si na sebe stěží vydělá i za normálního provozu, to je věčné téma, takže současná situace pro nás může skončit katastrofálně, není to bohužel nic nereálného. Vše záleží na tom, jak dlouho budou nynější opatření trvat, jak se bude situace vyvíjet. Ta nejistota je to nejhorší, hodí se nám doslova každá koruna.

Jak to zatím vypadá, máte fanouškovské jádro, o které se dá opřít? Záložní plán? Co uspořádat benefity právě po městech, kde jsou další Bajkáče? Zkusit zainteresovat „cykloscénu“, spolky jako Automat?
Nela: Na benefit jsme mysleli už před vypuknutím krize. Bylo by skvělé ho zorganizovat, ale je možné, že než k tomu budou potřebné podmínky, bude už pozdě. Milou formu podpory dělají Bed People Booking, vyhlásili sbírku songů, lidi mohli posílat své výtvory a na prvního máje vyšel Solidarity Sampler, jehož výtěžek půjde na Bajkazyl. Hodně songů se sešlo!