Lukáš Pokorný | Články / Reporty | 21.02.2013
Dinosaur Jr. do Lucerny nepřivezli ani tak svou novou (vynikající) desku I Bet On Sky, ze které hráli jen sporadicky, jako náročný, ale osvěžující zážitek. Dinosauří koncert jako antipod typických „show“, které v době mizivých příjmů z prodeje desek mají 1) zajistit jakýs takýs příjem 2) zapůsobit jako fanouškovská mucholapka a hlavně 3) pobavit. Je mi jasné, že ani jeden shora uvedených bodů nemůže být ani při nejlepší vůli žádné kapele úplný šumák, ale dokonalost, s jakou své všestranné flákačství předvádělo trio z Massachusetts v Lucerně, byla dechberoucí. Vrcholem bylo Mascisovo „Do-I-Look-Like-I-Care“ zpražmo směrem k chudákovi fanouškovi, který se po pátém orgasmu z kytarových sól přišel se sepjatýma rukama guruovi vyzpovídat ze svého obdivu. Dlouho mi nebylo nikoho tak líto (a nechci tím říct, že si to dotyčný nezasloužil).
Ale zpět na začátek. Rozehřívací kolo se svým žánrově rozprostřeným písničkářstvím obstaral bývalý člen slowcore devadesátkářů Codeine Chris Brokaw. Je mi jasné, že mluvit o rozehřívacím kole v tom pravém slova smyslu určitě není na místě – k tušení toho, co přijde, stačil jediný pohled na hradbu zesilovačů uprostřed pódiového půlkruhu. Možná i to mělo být malou předzvěstí struktury setlistu a malým varováním pro malé duchem. Ze zmiňované poslední desky nezazněl ani půltucet skladeb a je škoda, že právě vynikající písně Almost Fare, Don’t Pretend You Didn’t Know a Watch the Corners odnesly počáteční trable se zvukem. Na desce už nejsou tyhle cajdáky schované za tunou hluku a dominantou je Mascisův delikátně servírovaný hlas. Ten byl ovšem v předimenzovaném klubu prvních pár desítek minut totálně utopený a až na zoufalé, ale nebojácné naléhání krajana z publika se to zlepšilo. Vedle hlasu to odnesly také pasáže skladeb, na které se člověk z nevysvětlitelných důvodů těší nejvíc. Úvodní riff z Don’t Pretend You Didn’t Know tak neměl ani z poloviny očekávaný efekt, do prázdna vyznělo taky varovné „Hey, me, watch the corners/ watch me/ ’Cos I know what you’ve done“.
Zároveň je ale dost dobře možné, že se prostě obvyklý arzenál zesilovačů na jemnější fazónu I Bet on Sky prostě nehodí, resp. hodí míň než k hlukově daleko intenzivnějším starším kouskům. Dinosaur Jr. totiž zahráli průřezový koncert, ve kterém došlo na kultovní desky Dinosaur (1985), You’re Living All over Me (1987) a Where You Been (1993), které kapelu zařadily mezi průkopníky špinavého soundu devadesátých let. Není potřeba dodávat, že to bylo patřičně nahlas.
Po počátečním mírném rozčarování, zpestřeném ovšem krátkým Mascisovým shrnutím situace („This is a very strange club. The vocals seem to be coming from the right side. If you want to hear, move over there.“), které bylo zároveň jeho jediným souvislejším proudem slov, se vlak dal do pohybu. Výhybky přehazoval hlavně Lou Barlow, který se vedle zběsilého mlácení do strun baskytary snažil občas taky komunikovat s publikem. V čistě osobní rovině mi prospěl přesun z prostoru těsně před pódiem na bar, kde to celé neznělo jako prototyp destruktivní hlukové zbraně. Sice jsem si nemohl dál užívat pohled na černokněžníka Mascise, který jako by z plezíru sypal jedno kytarové sólo za druhým, zato jsem si mohl vyndat špunty z uší. Ve chvíli, kdy se z pódia hrnuly Feel the Pain, Little Fury Things a poslední „regulérní“ Forget the Swan, bylo jasné, že závěr bude patřit mistrům. Koncert roku? Ne. Reunion desetiletí ano. I bet…
Dinosaur Jr. + Chris Brokaw (usa)
18. 2. 2013, Lucerna Music Bar, Praha
foto © Kryštof Havlice
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.