Štěpán Kopečný | Články / Reporty | 02.03.2013
Když vejdete do Sebright Arms, klubu na severu Londýna, zřejmě si pomyslíte, že jste na špatné adrese. Hořící krb, záclony a ženy nad šálkem čaje – nic, co by napovídalo tomu, že kdesi vzadu vlevo byste našli schody dolů, do místa, kde už zahrálo pár známých jmen nejen britské hudební scény. Dole to bylo roztomile pidi a předskupina nervózně oscilovala na dráze bar – backstage a vyčkávala, až se to tu zaplní alespoň natolik, aby nešlo vidět od mikráku k záchodům. Konečně vstoupili na pódium, aby uvedli večer do chodu. Projektor spustil abstraktní motivy na pozadí pro hlubší dojem, ale bicáka to děsně štvalo a na poslední chvíli sháněl sluneční brýle.
„Jmenujeme se Spectral Park.“ Tak jo. Chlápek za klávesama spustil své jablíčko a do prostoru zaznělo hodně zvláštní spektrum zvuků, při kterých jsem si představil Skrillexův splachující záchod. Kytary jízlivě burácely a chaotické bicí rozpačitý pocit a hořkost v uchu jen umocňovaly. Poslouchat tohle před spaním, tak nechci vědět, co se mi zdálo.
Ještě že basák byl kámoš, měl dlouhej svetr a čepici a přidal uklidňující basovou linku. Půlhodinový gig tak nějak odsýpal a na závěr parta přidala ještě srdceryvný příběh o přátelství bubeníka a baskytaristy, když nepořádná palička spadla kamsi dozadu a hrdina v čepičce ji v akrobatické poloze, hraje přitom éčko, vytáhl a podal bezmocnému kolegovi uvězněnému za bubny.
Během přestávky začali přibývat lidi, které přilákala noisepopová parta ze Severního Irska s poněkud zvláštním jménem Girls Names. Skupina, fungující čtvrtým rokem, vyrazila napříč Evropou s novou deskou The New Life, jež se dočkala pozitivních reakcí.
Majitel dlouhého khaki kabátu usedl na svatyni rytmu, aby naladil kopák na ten správný hlodavý severoirský beat, a když se do čela konvoje diváků hrdě postavil chlápek vyšší než London Eye, půlka obecenstva ze zadních řad padla do těžké deprese a to ještě svérázná baskytaristka ani nespustila svou ponurou linku. Čtveřice hudebníků vešla na stage s lahví červeného vína a nechala nástroje rozeznít žalostné melodie.
Intro navodilo temnou atmosféru odstátého černého čaje uprostřed pustoprázdného sídliště v černobílém filmu. Song po songu, od začátku do konce, tenhle set fungoval jako celek a když jsem poslouchal třetí píseň, nabyl jsem dojmu, že tuhle hudbu už znám strašně dlouho, přičemž jsem si ji teprve předevčírem hodil do mptrojky a hned při prvním poslechu kvůli ní přejel tři zastávky a přišel pozdě na hodinu angličtiny.
Kytary do sebe úžasně zapadaly, bubeník dokázal, že v jednoduchosti je krása, majitelka neoblomného pokerface a baskytary to celé podtrhávala a hlas frontmana byl spíše jako další instrument do souhry zvuků.
Zpěvák Cathal Cully nechal vydechnout diváky i spoluhráče a smočil rty v číši červeného, aby se s chutí a novou dávkou těch správně negativních emocí vydal na pouť osmiminutovou, převážně instrumentální skladbou The New Life. Baskytaristka využila pozornosti, nenápadně ustoupila k repráku, aby si trochu přidala a pohladila žaludky v prvních řadách. Fotograf vedle mě nevěděl, jestli má dřív prohánět svůj Canon nebo se dobrovolně utopit v posledním songu posledního alba kapely, jež dohrála poslední akord a odešla ze scény. Celé se to seběhlo moc rychle a chmurné představení čtveřice z Belfastu pro mne bylo alespoň částečnou satisfakcí za fakt, že jsem nezažil Joy Division.
Tihle borci nevypadali, jakože se chtějí s publikem mazlit a třikrát zvedat oponu, ale lidi si chtěli vytleskat ještě pět minut splínu. Přece jen se otevřely dveře na pódium a byla to naše odměřená baskytaristka, která přišla zpět před rozjasněný dav. Že by fakt přídavek? Kdepak, zapomněla si tu láhev vína.
Girls Names (irl) + Spectral Park (uk)
26. 2. 2013, Sebright Arms, Londýn
Kristina Kratochvilová 25.12.2024
Justice sice zestárli o jednadvacet let, v Max-Schmeling-Halle, kam jsme se přijeli podívat na show, kterou dovezou na Colours, to rozhodně vidět nebylo.
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.