Sázka na nejistotu - ekonomická krize s humorem

Film o číslomilných individuích z finančních sfér nemusí nutně být upovídaná zívačka, naopak – Adam McKay vyráží do zákulisí finanční krize v roce 2007 a zvládá obohatit historii humorem i bez naspeedovaného DiCapria.

Takže to není na Oscary táhnoucí autentické drama s minimalistickým herectvím a strohými dialogy? No, trochu ano. Sázka na nejistotu oplývá mnoha prvky intelektuálně ambiciózního filmu, ať už svojí předlohou, castingem nebo samotným herectvím. Ale více než složitou analýzou konkrétního problému je film nahořklou komedií o nelehkosti morálního jednání v amorálním systému založeném na bezmezné lidské hlouposti a ještě bezmeznější vypočítavosti. V centru všeho tkví obnažování koncentrovaného šmejdství, plujícího na ramenech lidské prostoty a naivity, shnilá stránka kapitalismu. Je to taková exkurze, při níž vám kdosi neustále strká prst do krku jen natolik, aby vyvolal dávivé pocity, ale nedonutil vás definitivně vrhnout.

Sázka na nejistotu nechce být Dannyho parťáky z Wall Street, podvod není ústředním motivem a nakonec vlastně ani cílem filmu, je jen bodem, v němž se sbíhá několik křivek, které skýtají mnoho různých elementů. Záhodno je už předem vyvrátit některé dojmy, jež může vyvolat styl propagace filmu – ne, klasický podfukářský film nečekejte, už kvarteto cool herců na plakátech je tak trošku matoucí, protože jejich osudy se rozvíjí paralelně a zdaleka ne všechny se protnou, jak by vám rády nakukaly trailery. Jedna ze zásadních linií dokonce sleduje osudy dvojice postav, kterým se žádné propagace ani nedostalo, přičemž třeba Brad Pitt jim toliko sekunduje a jeho charakter s minimálním pobytem na plátně se nejvíc vryje do paměti hláškou o proplachování tračníku.

Nejplastičtější postavou je Carellův Mark Baum, nerudný, nestálý a znechucený, on jediný nakonec v závěru filmu najednou nečekaně tne i do živého a vystoupí z nastolené pramálo osobní atmosféry. Ačkoliv totiž Sázka na nejistotu přijímá perspektivy jednotlivých protagonistů (tři víceméně nezávisle se prolínající dějové linky) a pouze je prokládá informačními kolážemi, jen minimálně se zaobírá jejich osobními životy. Každý je redukován na prostý osobnostní typ a z něj vychází i jeho pozorování děje a přístup k němu. Společným prvkem většiny z nich je podivínství, vykořeněnost, odtržení od reality. Až na Ryana Goslinga, u něhož máte pocit, že na své nezapadání do škatulky outsiderů upozorňuje. Vyhoření, asociálnost, znechucení, všechno to zesiluje bariéru mezi ústředními charaktery a zkaženými sférami oportunistických bankéřů. Tím se nalezení slabiny trhu s nemovitostmi a její zneužití stává pro každého individuálním bojem, ať už jako zarputilá křižácká výprava, či jako obhajoba zneuznané geniality. Díky tomu celý "podraz" dostává lidštější vrstvy, a i přestože ty vycházejí z nevalně profilovaných charakterů, pořád se jedná o něco víc než jen jánošíkovské "hurá, obereme bohaté".

Zdrcenou morální výhru pak reprezentuje nejlépe právě Steve Carell, frustrovaný emocionálním rozkladem, jejž mu přivodila robotická práce s penězi. Nadměrným (a často ventilovaným) vztekem ztělesňuje rozhořčení celé napálené společnosti – on stojí na hranici uvědomělosti, těsně před krokem k nenávratné ztrátě morální identity, a proto až příliš zřetelně a neodbytně cítí pach neustále se generující chamtivosti a vypočítavosti. Vše vrcholí rodinnou tragédií, která padá na vrub právě osobnostnímu rozvratu. Špatně ostříhaný Christian Bale se svým autistickým Dr. Burrym naproti tomu působí velmi mírně. Jeho postava podléhá přísné izolaci, což odráží smutně asociální povahu, zesílenou o to víc, že se mu za geniální objev nedostává prakticky žádného uznání. Proti tomu stojí paradox, že i přes svůj finální intelektuální triumf zůstává Burry zvláštně rezervovaným a neproniknutelným, takže ani ve chvíli skutečného vítězství nedojde na výtrysk emocí. Krystalickou euforii ztělesňuje až třetí perspektiva – dvojice mladíčků, pomyslná vize nadějné minulosti ostatních postav. Systémem nesemleté nadšení působí v kontrastu se všeobecným zmarem (a morálním Bradem Pittem po boku) až téměř nepatřičně a doplňuje finální vrchol trojúhelníku.

Jenže režisér McKay vás nehodlá jen nemilosrdně drtit, Sázka na nejistotu sází proti autentické tragice i bezostyšnou komiku. Nejen že vypravěčem je otravně frajírkovský Ryan Gosling, ale McKay se prezentuje jak lehce humornými epizodkami, tak absurdními vsuvkami. Dociluje tím svižného tempa a lepší stravitelnosti, když dojde na ekonomickou terminologii. A té není málo. V rychlém tempu do vás snímek sype věci, jež nemáte šanci plně pochopit. Ale McKay ani nic takového nečeká, místo toho si na scénu pozve Margot Robbie, umístí ji do vířivky s pěnou a nechá ji všechno hezky srozumitelně převyprávět bez nadbytečných cizích slovíček. A co je na tom nejlepší? Že tyhle absurdní metahrátky chytře stupňuje, od prvoplánově rajcovní krásky až po postaršího šéfkuchaře. Děj se odlehčuje a zrychluje a zároveň umožňuje i neznalému divákovi se orientovat.

Nic se nepřehání. Film si udržuje střídmou konverzační hladinu, v níž není místo pro patetické momenty ani proslovy, žádná dramatická hudba – herci a scénář zařídí, co je potřeba. Má to sice za následek absenci stěžejních, snadno určitelných krizových bodů, pozvolná gradace ale zesiluje punc autentičnosti. Sázka na nejistotu neservíruje dějové zlomy na podnose, nechává diváka, aby si je vlastnoručně uchopil a ohmatal. Látka je sice podávaná rychle, stručně a jednoduše, ale nikdy se neredukuje na přežvýkávání a vodění za ručičku, stále klade nároky na diváckou mysl, což je naprosto zásadní fakt. Naštěstí ji ovšem ani nepřepíná. McKay balancuje na hraně a jen málokdy zakolísá.

Na Sázku na nejistotu není důvod nejít. Vedle nepopiratelné edukativní hodnoty oplývá vynikajícím herectvím, chytrým scénářem a velmi neotřelým humorným nadhledem. Není potřeba se vyzbrojovat kvanty termínů, Sázka je populárně naučný film bez nabubřelé intelektuální aury, jehož primárním účelem je uvědoměle bavit a podrobit výsměchu nedozírné hranice hlouposti a chamtivosti. Tenhle film je váš kamarád, nepovyšuje se, zbytečně nemudruje, jen dloube do toho, co si dloubání zaslouží. A dělá to skvěle.