Šejkr #77: Prokopat se ven

Jason Pierce si prý novou desku Spiritualized vychodil. Album Everything Was Beautiful vznikalo během pandemie, inspiraci nacházel během svých procházek po prázdném Londýně, které prý byly „plné ptačího zpěvu a podivností, s oblohou prostou kondenzačních stop“. Procházky jsou samozřejmě nejlepším lékem téměř na všechno, člověk by nevěřil, z čeho všeho se dokáže vychodit. Zkuste to někdy.

Jinak s tou deskou, báječnou, dlužno dodat, která vychází právě dneska, to bylo samozřejmě složitější. Obsáhlý rozhovor na The Quietus napoví mnohem víc, Pierce se mimo jiné vyznává k lásce k Vonnegutovi (chytřejším, než jsem já, to možná došlo už u názvu desky, resp. desek, ta předchozí s ním má taky leccos společného) a řeč je třeba i o tom, jak může být občas zajímavé vrátit se ke knihám, které člověk důvěrně zná: „Chtěl jsem si ty knihy přečíst znovu, aniž bych musel coby dítě hledat něco hip. Bylo ohromné překvapení, jak odlišná to byla zkušenost, jak jsem je v téhle fázi svého života četl vlastně jinak. Odlišná byla slova i kontext.“ Sakra, tak tomuhle rozumím. Když se člověk, často v rámci více či méně vědomého hledání nějakého bezpečí, občas vrací k něčemu, co důvěrně zná, může ho odlišná zkušenost velmi snadno překvapit. Jenže pozor, vracet se je fajn, ale žít minulostí, to je úplně jiná věc.

Nedávno mi jeden známý v baru říkal, že mu dnešní doba občas připomíná jakési „vylepšené devadesátky“. Upřímně mě to vyděsilo, hlubší definici jsem z něj nedostal, třeba ji ani neznal. (Možná už ani neví, že to řekl.) Nějak mi ta slova zůstala v hlavě a mezi námi, dost rád bych se jich zbavil. Jak vůbec může někdo takhle uvažovat? Na podobná přirovnání narážím stále častěji, netuším, kde se móda stavět něco do latě s devadesátkami bere. Zvlášť v kontextu toho, co se aktuálně děje všude okolo nás. U nás. Potřeba se „vracet“ je zřejmá, asi jí občas prožívá každý z nás, ale stejně je to komické. Připomíná to trochu kocovinu – člověk tak nějak tuší, že si za to všechno může jen a jen sám, ale stejně vzpomíná, jak to bylo parádní, než na ten mejdan šel.

Spiritualized mi v zimě (původně měla vyjít už zkraje roku) při procházkách po Vinohradech a Vršovicích hráli skoro nejčastěji. Zejména I'm Coming Home Again, poslední věc z alba. Nachodil jsem toho tehdy hodně, snad až příliš. Někdy to pomáhalo víc, jindy méně, ale bylo to dobré. Člověk si toho hodně rozmyslel. Říkejte si tomu trans nebo zen nebo jak chcete, ale něco podobného v tom je. Svědčí to mozku, uvědomění si věcí, priorit i nesmyslů. Vychodit se je zkrátka fajn. Prokopat se ven. Může se pak někdo divit, že na obálce nové desky Spritualized je slušivě vyvedená krabička od léků? Jak to může být někdy jednoduché. „Všechno bylo krásné a… nic nebolelo,“ říkal pan Kurt. A měl pravdu.

Dneska večer pochopitelně se Spiritualized, Sault nebo Vikingem, staví se i Linqua Franqa, Oksana Linde, Mdou Moctar nebo Billy Nomates. A už jste slyšeli nový singl The Clash? Jako vážně.