Šejkr na doma: Letní šlágry a nepořádek

Mám na stole nepořádek. Je půl osmé ráno, venku nádherně a už asi popáté mi hraje klip In a Good Way od Faye Webster, který pořád nemůžu vypnout. Letní šlágry letos přicházejí brzy. Koukám se z okna a chaos na stole se snažím ignorovat. Ale moc mi to nejde – dvě hromady nových knih, štos papírů k vyřízení, tužky, poslední čísla Full Moonu i Respektu, blok, katalog Willema Kolvoorta otevřený na plakátu Qui, o kterém i jeho autorovi se dočtete v příštím čísle Full Moonu. A samozřejmě obě roušky, zelená i červená, tu skoro nenosím. Jako by tahle zmatená mapa ukazovala cestu posledních pár dní či týdnů, značila patníky, myšlenkové pochody i zastavení. In a Good Way, ještě jednou. Tak snad. Začínám aspoň přerovnávat knihy.

Včera odpoledne jsem viděl Kevina Morbyho v béžovém županu, jak cvičí s nunčakama. Na nějaké sociální síti. Jasně, každý dnes dělá, co umí, ale tohle mi tedy vysvětlete. Večer cestou z kanclu se snažím ten obraz vyhnat z hlavy, ale moc se mi to nedaří. I cesta je pořád stejná, znám tu za ten měsíc každý kámen. Hledám v telefonu nějakou desku, na povzbuzení, telefonoval jsem čistého času tři hodiny. Najednou narážím na The Infotainment Scan, jednu z desek The Fall, kterou vlastně neznám. Sice si dokážu vybavit, že jsem si ji nedávno uložil, protože o ní někdo mluvil, ale kdo a kde to byl, to už dávno nevím. Jako druhý track přichází Lost in Music, cover Sister Sledge, a já jsem totálně lapen. Sakra, jak to že mi o tomhle nikdo neřekl? Sedám si před domem na lavičku a poslouchám až do konce. Paranoia Man in Cheap Sh*t Room, The League of Bald-Headed Men a další. Poslouchám The Fall tak dlouho, že se stydím to říkat, ale i tak Mark E. Smith dokáže překvapit. Napadne mě, co by zrovna tenhle jolly lad o dnešní situaci řekl, a směju se sám pro sebe. Nedá se nic dělat, playlist The Fall do Šejkru na doma rozhodně musí, čekejte příští týden.

Faye Webster se mi nakonec podaří vypnout, letní šlágr měním za krásnou verzi Godstar od newyorských Drahla. Jeden z mnoha koncertů, na které jsem se loni nedostal, pořád mě to mrzí. S úklidem to příliš nedopadne, taky jste si všimli, že ráno čas běží rychleji? Najednou nestíhám, zrak mi znova zabrousí na Willemův plakát, začínám si připadat jako ten kůň nebo co to je. I když ten si to užívá, ne? Balím se a už teď se těším, až si po cestě zase pustím The Fall. Bude to dobrá cesta, i když ji znám nazpaměť. Akorát nevím, co jsem tím vším chtěl vlastně říct… Jasně: mám na stole nepořádek.