Šejkr na doma: Receptory na pochodu

„To, co se ve světě děje, vždycky nějakým způsobem aktivuje lidské nevědomí. Když jsme příliš vtaženi do toho, co se děje ve světě kolem nás, tak si ani neuvědomujeme, co se děje v našem vnitřním světě a jak se to v něm odráží. Když se ale naše pozice ve světě hroutí, například když se zhroutí manželství, když máme problémy v práci nebo když se mění celková hospodářská situace a přicházíme o peníze, tak mají lidé pocit, že jsou ve slepé uličce. Potom se všechna energie dostane do nitra, aktivují se hlubší hladiny v nevědomí a lidé začnou prožívat velice mimořádné zážitky, které normálně nemívají.“ Ve dva roky starém rozhovoru na webu Radia Wave říká psychiatr Stanislav Grof nejen toto, ale mnoho dalších zajímavých věcí, které do dnešní situace skvěle padnou. Ne snad že by se mi uprostřed čela klubalo třetí oko, ale jistý posun ve vnímání a vědomí po týdnech separace asi cítím nejen já. Ostatně o tom je celý dnešní blog.

Nejde jen o to, nakolik se realita liší od původních představ – moje oblíbené jsou, že budu víc číst, aktuální skóre po třech týdnech je jedna dočtená a dvě rozečtené knihy, nebo že si konečně doma pořádně uklidím. (Ještě jsem nezačal.) Kupodivu jsme stihli, vlastně celkem nad poměry, připravit dubnové vydání, vůbec po pracovní stránce to funguje v pořádku. Problém nastává, když se má člověk soustředit na něco jiného, na něco, na co by třeba v obvyklém kolotoči neměl tolik času a teď by mohl nebo se dokonce těšil na to, jak začne. Podobné záměry nevychází, ne v mém případě. A když už jsme u těch spirituálních zážitků, taky nic moc, pokud do toho nebudeme počítat několik bizarních snů. Stejně se ale některé věci posouvají, jako by díky nucenému vyloučení byly receptory vnímání najednou nastaveny podle odlišných parametrů. Obvyklé hodnoty nefungují, nebo ne stejně, posouvá se zájem, vkus a možná i další pravidla. Vlastně jsem zvědavý, co se stane, až si za pár měsíců a v jiných situacích pustím nahrávky, které poslouchám nyní. Zda budu cítit něco podobného, zda mě budou bavit. Třeba fantastický debut anglických Lunch Money Life, kteří koupou elektroniku v jazzu tak jako snad nikdo před nimi.

Dnes jsem celé dopoledne poslouchal Marvina Gaye, další výročí, zrovna na tyhle nesmysly si člověk čas udělá vždycky, notabene nyní. Feedy jsou plné nejrůznějších připomínek a dat, na druhou stranu kdyby hlasem Marvina Gaye začínalo každé druhé ráno, tak by se nic špatného nestalo. Gaye patří k základní výbavě, něco podobného zaznělo dokonce i v Avengers, tak na tom něco musí být. Začínám Let’s Get It On, potom What’s Going On a nakonec zamilované dvojalbum Here, My Dear. Čistá krása, inspirovaná něčím ošklivým, ale to nechme stranou. Podstatné je, že vydání, které mám doma, se vyznačuje tím, že jsou strany jednotlivých desek prohozené. Občas se to stane, první deska obsahuje strany A a D, druhá B a C, nevím proč. Pokaždé, když si tuhle desku pouštím, tak mě to vyvede z míry. Stejně jako dnes, kdy mě ale najednou tohle drobné rozradostní. Mohou být podobné opakované prožitky známkou něčeho pozitivního? Důkazem toho, že na některých reakcích se nepodepisuje ani posun vnímání, ani aktivace nevědomí? Věřím, že ano. Možná je to trochu přízemní, ale udělalo mi to dobře.