Šejkr na doma: Vzruchy a soustředění

Ještě před zahájením karantény jsem stihl výstavu Vykladači světla dvojice David Böhm a Jiří Franta, pozoruhodná podívaná. Původně jsem o výstavě chtěl psát do dubnového čísla, ale vzhledem k tomu, že vůbec není jisté, zda expozici v dejvické Ville Pellé ještě někdo uvidí, to dávám raději sem. Navíc mi ta nebývale sarkastická podívaná stále leží v hlavě, stejně jako kniha ADHD, dílo stejných autorů, které vyšlo těsně před koncem loňského roku a s výstavou a celou tvorbou dvojice velmi úzce souvisí. „Mozek si navykl na neustálé krmení vzruchy a vyžaduje je,“ říkají tvůrci při komentování poruch sledování a soustředěnosti, kterými trpí dnešní společnost. V aktuálních událostech to dostává zcela nový rozměr.

Vstupujeme do druhého týdne karantény, někteří z nás se s omezeným prostorem a sociálními kontakty naučili žít lépe, jiní hůře, jisté je, že se to bude měnit. Jedna z mnoha rad jak „přežít izolaci“ tvrdí, že by si měl člověk rozdělit den do menších časových úseků, nejlépe s co největším rozptylem náplně a snažit se je dodržovat. Vytvořit si tak alespoň nějaký řád v situaci, která se mění tak rychle, že to nestíhají ani sociální sítě, a to je co říct. Donutit se k tomu je samozřejmě těžké, zvláště když těch lákadel okolo je tolik a za každým pomyslným rohem číhá sladká prokrastinace. Možná by přece jenom trochu toho soustředění na práci nebo nějakou záslužnou činnost neuškodilo, jinak nám zprávy ze světa pod vlivem viru brzy seberou poslední zbytky víry v lepší zítřky. Na druhou stranu ani ty záseky neškodí, včera v noci jsem si nový singl Mourning [A] BLKstar pustil snad pětkrát za sebou. Na tuhle desku si pořádnou dávku pozornosti rozhodně vyšetřím.

Label Don Giovanni, na kterém vychází album Mourning [A] BLKstar, se k aktuální snaze o streamování hudby postavil po svém – na dnešní večer přichystal celý festival umělců ze svého rosteru, který bude vysílán živě na instagramovém účtu labelu. Začíná se v šest večer a čekají jména jako Downtown Boys, DJ Haram nebo Lee Bains III, kompletní info najdete zde. Jen o hodinu později začíná herec a hudebník Caleb Landry Jones (znáte třeba z X-Men: První třída nebo Tři billboardy kousek za Ebbingem) vyhrávat ze své farmy, kde tráví karanténu. Album The Mother Stone vychází prvního května a podle singlu bude rozhodně stát za to. Názorná ukázka živě zde. Přenosům přes internet sice příliš nefandím, ale pořád je to lepší než stát za oknem a vyhlížet, zda na ulici není nikdo bez roušky, což se (prý) dnes běžně děje. Rozumím důležitosti ochrany, ale tohle dozorování mi přijde tak za čárou, že tam ani nedohlédnu. Něco podobného na mě ostatně volala včera z parku sousedka, když jsem si v šestém patře dovolil vylézt na balkon bez ochrany nosu a úst. Jak říkají Böhm s Frantou: „Ztráta odstupu je nevyhnutelná.“

Nádhernou prokrastinaci nabízí například francouzský label Transversales Disques, který nedávno vydal donedávna ztracený pařížský koncert saxofonisty Pharoaha Sanderse z roku 1975. Pokud bych rozuměl slovu zen, tak ho vidím nejspíš v podobných nahrávkách. Při tomhle poslechu se skutečně nedá dělat nic jiného. „Žijeme prý v éře rozptýlení,“ píše famózní Karel Veselý v úvodu ke knize ADHD, možná právě trochu tohoto přepychu bychom si v každodenním čelení současné situaci měli dopřát pravidelně. David Böhm a Jiří Franta si na svou výstavu pozvali dalších osmnáct osobností současného výtvarného umění a nechali jejich výtvory vlastní dílo „kontaminovat“. Expozice se tak proměňuje, dost možná nikdo ji neviděl stejnýma očima, ve stejném stavu. Co se s ní stane během karanténních týdnů (jak jsme se dnes dozvěděli) nikdo netuší. Možná by tohle ale mohla být rada pro následující dny – co kdybychom zkusili do svého světa (alespoň virtuálně) pozvat někoho cizího a úplně odjinud, který by nám ho pomohl trochu proměnit? A skutečně to pro změnu nemusí být nikdo z krizového štábu, ten by ostatně přišel i bez pozvání.