Střípky z Varů 1: rodinná dramata a tupý Ku Klux Klan

Start v podobě tiskové konference s Timem Robbinsem. Patrně málokdo dokáže táhnout závažná témata, jakými jsou migrace nebo současná politika USA, tak nonšalantním a ironicky břitkým způsobem jako hollywoodský herec proslavený rolemi v kultovním Vykoupení z věznice Shawshank nebo Tajemné řece.

"Proč jste si pro svůj politicky laděný projev vybral právě Karlovy Vary?"
"No, víte, mohl jsem ho přednést v hotelovém pokoji, ale nikdo by ho nejspíš neslyšel."

Nelze si přitom nevybavit úpornou politologickou lekci, kterou překvapenému publiku uštědřil o pět let dříve režisér Oliver Stone. Zatímco však Stone přetláčel oponenty neustálým žlučovitým popichováním a silou teatrálních gest, Tim Robbins vsadil na jiné zbraně a pokoušel se spíše zdravě motivovat a především inspirovat. Fajn chlapík.

Velmi citlivá témata zarezonovala i v dramatu Drahý synu tuniského režiséra Mohameda Ben Attii. Zatímco první polovina ještě pracuje na poněkud okatých principech rodinného dramatu (vztah otce a dospívajícího syna, který hledá své místo ve světě), v druhé již režisér nabízí velmi nevšední vhled do pocitů zlomeného otce marně hledajícího ztraceného syna. Zoufalý rodič se vzdá všeho, aby pátral i na hranici mezi Tureckem a Sýrií. Právě pasáže z "místa duchů", krajiny bez emocí a života, kam se stahují jen ztracené existence nebo pragmatičtí převaděči přes hranice, patří právem k tomu nejsilnějšímu z celého filmu. Citlivé a minimalistické drama oceněné Stříbrným medvědem za nejlepší režijní debut z Berlinále 2016.

Zdaleka nejhůř z denního programu dopadl slovinský soutěžní snímek Příběh lásky. Drama o mladé Ivě, která se snaží vyrovnat se smrtí matky, má tendenci vyprávět takřka výhradně prostřednictvím metafor a jemných náznaků. Avšak namísto impresivní a křehké studie zlomené lidské duše přichází ke slovu soubor školácky křiklavých a zoufale prvoplánových symbolických spojnic, které v lepším případě ukolébají diváky ke spánku, v tom horším vyvolají upřímný smích.

Lehké rozpaky vyvolal i jinak osvědčený Spike Lee, jehož kriminální komedie BlacKkKlansman slibuje originální a zároveň i patřičně provokativní podívanou. Ron Stallworth byl totiž prvním afroamerickým agentem, který se infiltroval do buňky místního Ku Klux Klanu. Potíž je v tom, že těžko uvěřitelný příběh režisér pojal jako velmi nesmlouvavý politický apel, v rámci kterého dokázal rozmělnil jinak tradiční žánrové prostředky. Spike Lee přešlapuje nejen mezi žánry, ale i náladami. Brát film jako kriminálku může být pro diváka poněkud frustrující, jelikož zde chybí patřičná eskalace napětí a hrdiny poznáme jen velmi povrchně. Takže jediné, co ve výsledku zbude, je osvobozující smích nad tupostí nenávistného Ku Klux Klanu. Z každé minuty je však poznat, že prim v tomto případě hrál osobitý protest, který Spike Lee vytěžil beze zbytku. Jeho BlacKkKlansman je hlasitým voláním po rovnosti a odsouzením (nejen) minulého, ale i současného smýšlení, které se v průběhu let prakticky nezměnilo. To konečně dokazuje i forma epilogu složeného z dokumentárních záběrů pořízených během incidentu v Charlotte, doplněných o útržek projevu Donalda Trumpa. Bohulibé a velmi sugestivní prohlášení angažovaného režiséra, jen škoda, že tak trochu na úkor filmu samotného.