redakce | Články / Reporty | 16.08.2016
Sobotní pivečko. Čekám, až přestane chcát, a jdu na Medvědí boudu. Naladit se pár škopkama na večerní tah hospodama, léto. Nějaká bába chce kilo, než mě pustí za pásku. O čtyři piva míň, pičé? No co, mám slinu, ale co tu dělají všichni ti fakani? Zavětřím burgery, tak to si dám líbit. Po střechou, kam se utíkáme schovat, aby nám krygl nezteplal, už sedí staří známí, dokonce Bialčus s dcerou, prý nějaká živá muzika. Doufám, že nehrajou nic uřvaného, mám rád svůj klid, a když randál, tak jedině hospodský.
Nějaký plešoun, říká si Pokáč, zpívá ještě hloub, než mu hraje španěla, a stokárské sprostoty rýmuje vskutku poeticky, jen ty dva přídavky nechápu. Jdu teda zakopávat o atrakce, místní knihovník tu prodává nanuky a šermuje nějakým bazmekem, prý z Japonska, podbízivě hecuje. Chytnu to do ruky a nepustím, než Pokáč dohraje. Chytlavá ta kendama.
Přijíždí auto z cizí espézetkou, vystupujou prý Kalle a podle řečí se na ně všichni těší. Co kurva dělají v Bílovci v sobotu odpoledne? Tahají s sebou nějakého Hagrida, co se na všechny mračí a dělá PŠŠŠT! co dvě minuty. Trochu ho i chápu. Pódium osvětlujou oběšené žárovičky, krásné, i když ne akusticky. Chápu, za co dostali toho Anděla, i když většinu písniček nepoznávám, tak čekám, že soška za chystanou desku už je ve výrobě. Potichoučké, kouzelné. Rozhlížím se po známých tvářích, dneska nehraje žádná domácí kapela? Kde je ředitel Minifestu?
Holčina říká, že Mike se opozdil a program se pozastavuje, ale sotva sleze z pódia, už se tam šine nějaký pokérovaný cizinec, neumí česky, vytahuje kytáru a mydlí balady. Po něm ještě Amík a pak Izraelec, tyvole, zájezd punkrockových frontmanů? No když si musím teda vybrat, tak vede prostřední Joe McMahon. Sice klasika obyčejná, ale ten jeho chrapláček povznáší zpívánky na písně. Stmívá se, přituhuje, u stánku MERCH vybírám mikinu. Všechny jsou ručně malované, DIY, za pár kaček, tak co mi zbyde z pětikila, plácnu na bar, šel jsem tu s jasným cílem.
Asi jsem málo vylitý, že mě míra debility vystoupení od Trocha klidu nasere tak moc, že si jdu cigáro vychutnat někam stranou. Na burger fronta, tak teda FastFoot stánek. Zeleninou nepohrdnu, ale tady mi jí servírujou fakt po kilech, a syrovou. Lidi křepčí, zkouším to přepít panákama, čtvrtou rundu už mžourám, na podiu nikdo není, ale Slováci stejně hrajou, cože? RetFish to zkusili na guerillu, mezi lidma, dělají si z toho všeho trochu prdel, ale písničky mají smutné až bolavé, prý hrajou akusticky poprvé. Poznávám jako jediný cover od Box Car Racer, ale ne nadlouho. Pražáci Just for Being se z první lajny přidávají, zpívají refrén a jejich bubeník Karbušel lechtá do rytmu šroťák z pódia. Nádherná symbióza.
Zvu chalany na pálenku, už bych se potřeboval posadit, pop-punk mě nezajímá, ale basák JfB mě seřve, že tohle nejsou pivní slavnosti, ale hudební festival. Baví mě trojhlasy, baví mě nápaditost, baví mě ty obyčejné písničky, jak nejsou pitomé. Zpívají všichni, i když text neznají, a Unknown Soul může být balada iniciační. Zlomené srdíčko nebo zlomená ruka? Zlomím se v pase a jsem rád, že neprší.
Zapomínám usnout, ale umím se probudit, na spravení lahváč a osvěžující voda v přehradě, omladina vyzývá kajak. Tak tohle naše maloměsto jen tak nezažije. Čumím, co se těm fakanům povedlo zorganizovat, ale zaráží mě, že do Bílovce blíž přišlo mnohem míň lidí, než do loňských Velkých Albrechtic. A když hrajou Kalle, na akustickém festivalu, držte kurva hubu! Zavolám na vás policajty.
Summer Acoustic Festival vol. IV
13. 8. 2016, Bílovecká přehrada
www.facebook.com/jsmesifestival
text © Olin Odřivous
foto © Niki Matoušková
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.