Dégustation musicale: Rock en Seine (den první)

Ujsť takmer dve hodiny lietadlom a o polovicu menej metrom z centra Paríža na jeho predmestie, aby som sa dozvedela, že sa Oasis rozpadli, by ma asi naštvalo, ale rok 2009 sa neopakoval. Jedenásty ročník rockového mestského festivalu prebehol hladko a pogovať so 40 tisícmi Francúzmi stálo za všetky eurá (aj doslova). „Francúzsky Glastonbury“ patrí medzi tamojšie najväčšie multižánrové festivaly. Posúďte sami: ako entrée oldies disco s Blondie, vzápätí na to poriadne sústo zefu à la Die Antwoord a na dessert Arctic Monkeys. Dôležité je neprejesť sa, pretože oddych v stane vyjde približne ako lepší hostel blízko centra a miesto je len pre 2500 vyvolených. Rock en Seine však v minulosti vedel prekvapiť nie len svojím line-upom – v roku 2008 Amy Winehouse vystúpenie na poslednú chvíľu už druhýkrát odvolala, o rok neskôr festival vstúpil do histórie vďaka zmieneným Oasis, v roku 2010 Arcade Fire kvôli búrke nedokončili svoj set... Napriek nešťastnej minulosti sa festival teší stúpajúcej návštevnosti - všetkých 120 tisíc vstupeniek si našlo svojho majiteľa.

Je hezké vidět, že coldwave ve Francii stále žije a one-man projekt Jessica 93 dokonce otevíral celý festival. Světlo ani velká stage temným smyčkám naechovaných kytar moc neprospívaly, správně nahulený osmdesátkový zvuk už ano. Nebyl to zdaleka poslední akt pohybující se ve studených vodách post-punku a zdá se, že Francouzi se stále rádi koupou a mají v čem – tohle bych si v hustě zakouřeném klubu nechal líbit ještě jednou. Švédský dívčí kvartet Tiger Bell by i mohl mít potenciál, chytlavé songy na pomezí rock’n’rollu a punku mají dostatečně ostré náboje. Škoda jen, že všechen střelný prach předem vysypala kamarádka-„zvukařka“, a navíc by to chtělo i pár lekcí na nástroje, třeba od Warpaint, šovinismus nepěstujeme. A Wild Beasts zahráli na podstatně melancholičtější notu, když vyniknul především unikátní hlas frontmana Haydena Thorpa. Poklidné odpoledne.

Naplniť vysoké očakávania spojené s príchodom „nového Jimmyho Hendrixa“, ako sa o ňom píše, je ťažká úloha. Hodinka nostalgického bluesu hodeného do cool kabátu s príchuťou rocku a prepletaným bezchybnými gitarovými sóličkami stačila presvedčiť o jeho technických kvalitách. Napriek tisícom nôh klepkajúcich do rytmu však nechal publikum chladné - stále ostávam fanúšik tej digitálnej verzie. Presným opakom boli londýnski Crystal Fighters. Každá skladba z albumu Cave Rave bola hodená do party verzie a vďaka ich hippie/ZOO vzhľadu z toho bola rituálna oslava leta. Perfektná show a odvtedy chcem ísť to the friend´s party.

Rock en Seine není festival pro starý, ale jedna chvilka nostalgie se přeci jen našla. Čtyřicet let na scéně, desek, co by se na polici nevešlo, vrásek, že by Jagger mohl radit s nočním krémem... ale zároveň odvaha poskládat polovinu setlistu z nového alba a stále jakási vitalita, radost z hraní. Call Me nebo One Way or Another se stávají jedním velkým singalongem, a přestože stoprocentní dojem ve mě Blondie nezanechali, nebyla to špatná oldies party, navíc bez okázalé show. Tu předvedli The Hives a jejich garážové riffy ve sňatku s Ariel vizuálem, suverénně nejhorší pokusy o francouzskou konverzaci, ovšem takové nasazení, že jsem skoro zapomněl, že se rok vzniku shoduje s riffem mého narození. Na deskách už nic nového nevymyslí, ale dokud budou živá kapela téhle úrovně, o kariéru se bát nemusí. To Mac Demarco ji má ještě celou před sebou, a i kdyby mi jeho popularita náhodou unikala (trochu ano), cením inovativní proplouvání mezi žánry. A když zabředne do country, tak se úsměvu neubráním – není proč, všichni si přišli „jen“ poslechnout v pohodové atmosféře pár salátových písniček.

Die Antwoord nie je kapela pre každého. To som si myslela predtým, ako som sa ocitla v šialenom dave medzi generáciou, čo zažila začiatky Elvisa Presleyho, a ich vnúčatami. „Freaky“ je to slovo, ktoré by zhrnulo celé vystúpenie. Šialené publikum, ktoré by sa bez problémov vyrovnalo tomu hard-coreovému, na scéne sa hompálal plyšový penis vedľa DJ Hi-Teka, za ktorým znova len penisy. Ninja a Yo-Landi zahrali takmer všetky svoje hity, ak sa to tak vôbec dá nazvať. Boli aj trenky Dark Side of the Moon, bola aj „rich bitch“. Provokácia veľká, odolávalo sa ťažko.

Arctic Monkeys není snadné hodnotit. Předvedli profesionální headlining show a charisma Alexa Turnera spolu se sehraností jeho bandy nezavdaly žádným pochybnostem, že po čtyřech jakž takž vyrovnaných albech se stali pojmem indie rocku. Pefektní setlist velmi dobře absorboval i songy z AM, ale i tak je francouzské, jinak za každých okolností frenetické publikum odzívalo stejně jako to české před několika lety na Rock for People. Snad kromě tří singlů z debutu, na ty si Dancing Shoes obuli všichni. Za Lamanšským průlivem mají podstatně lepší postavení a videa z britských festivalů ukazují úplně jiný obrázek. Na Seině? Příjemně strávený čas a splněná povinnost. Tak.