Bára Vondrášková | Články / Recenze | 25.03.2013
Už už to vypadalo, že berlínští ,,androši“ a fanoušci kvalitního pop-rocku se můžou navždy vzdát i sebemenší myšlenky na očekávání nové desky. The Next Day se možná mohla jmenovat The Next Decade, neboť než ji dal David Bowie v naprostém a opravdu těžko pochopitelném utajení (plus mlžení o odchodu do důchodu) dohromady, trvalo to celých deset let. Ale je tady, opravdu vyšla. Po hudební stránce je jednoduchá a nenáročná, nepřináší nic nového, žádný větší pokus o experiment, neboří konvence, neposouvá ani nepřekračuje hranice, nešokuje, neděsí... A je skvělá. Nadčasová, nestárnoucí.
Tak skvělá, že už první, titulní skladba i se svým zpočátku tak trochu pouťovým zvukem, s dvěma nebo třemi akordy a s refrénem na jednom tónu (Here I am/ not quite dying...) nadchne po prvním poslechu. Je to přesně taková muzika, jaká se vám vybaví, když se řekne David Bowie. Muzika plná energie a lehce zapamatovatelných motivů, které mají sílu a hloubku. Podobně by se dala charakterizovat i psychedelií a akčními filmy zavánějící If You Can See Me, I’d Rather Be High s asijským nádechem, energická Dancing Out in Space nebo How Does the Grass Grow se vzpomínkou na skladbu Apache od Shadows. Vynikajícím energeťákem je i (You Will) Set the World on Fire, skladba s úvodním kytarovým rifem jako z garáže, jejíž zdi zdobí plakáty Sex Pistols a Ramones.
Zbytek alba je opačného rázu, spíš nostalgický, potemnělý. Po druhé skladbě, kterou je Dirty Boys, dekadentní blues plné hlubokých povzdechů saxofonu a zkreslené kytary, následuje The Stars (Are Out Tonight), pro mě jasný favorit na nejlepší tři minuty padesát sedm vteřin alba. Mimochodem také druhý singl, vyprávějící o různých stránkách života celebrit. I první singl, vypuštěný nečekaně v den Bowieho 66. narozenin, Where Are We Now?, je působivý. Jeho refrén, v němž sice zestárlý, ale stále stejně hvězdný Starman kňourá slova z názvu skladby, by dokázal dojmout (nebo alespoň zaujmout) i trashmetalistu. A za zmínku stojí také jeden z deluxe bonusů, instrumentálka Plan, tedy dvě minuty a dvě vteřiny zpětné vazby s línou čtyřčtvrťovou podporou bicích.
Je jasné, že David Bowie strávil (spolu s producentem a dlouholetým spolupracovníkem Tonym Viscontim) spoustu času přemýšlením o tom, jak by mohla nová deska vypadat, a že na zrealizování představ padlo času a práce ještě mnohem víc. Vznikla deska plná emocí, nálad, atmosfér, kontrastů a působivých detailů. Jinak: které ikoně populární hudby se povede v šestašedesáti letech vydat ,,comebackové“ album, jež vyvolá potřebu sehnat si všechny její předešlé nahrávky i u někoho, kdo ji nikdy neposlouchal víc než okrajově, a poslední její počin, o kterém věděl, se odehrál deset let před tím, než se narodil? Sice to album samotné není zas tak úžasné, boží a perfektní, něco jako „druhá Heroes“... Ale to by se od takové desky ani očekávat nemělo, ne?
David Bowie – The Next Day (ISO / Columbia, 2013)
www.davidbowie.com
Kristina Kratochvilová 25.11.2024
Představu pozlátka tvrdě zadupává do země špinavá realita plná absťáku, démonů, lítosti a vyhasínajících životů Laneganových blízkých.
Šimon Žáček 24.11.2024
Zdánlivě banální příběh Anory skrývá krásy i ošklivosti chybujících lidí ve stále více matoucím světě.
Jakub Veselý 21.11.2024
Inšpiráciami sa Templeman netají, na R&B a soulových prvkoch sa podpísala hudba Stevieho Wondera a Princea, indie rock s jemnou psychedéliou pripomínajú Tame Impala alebo MGMT.
Magdalena Fendrychová 11.11.2024
Texty se nezabývají současnými společenskými problémy nebo zásadními citovými zvraty, spíš popisují každodenní situace a fantazie.
Žofie Křížková 05.11.2024
Dvaačtyřicetiminutová stopáž zahrnuje jediný track a ten nabízí ponor do hluboce meditativní lázně neopakovatelných nuancí. Za týden v Praze.
Sára Prostějovská 28.10.2024
Synthpopové Forgive Too Slow vypráví deset krátkých příběhů lásky, jíž autorka v každém z nich nahlíží jinýma očima.
Šimon Žáček 28.10.2024
Druhá série Rodu draka se tak moc věnuje intimním chvílím rodinných členů, až zapomíná na zásadní konflikt. Anebo je to záměr?
Lea Valentová 25.10.2024
Dômyselnú dramaturgickú pavučinu tak organizačný tím pretkal napríklad lokálnymi mýtmi aj ladením nástrojov z mimoeurópskych lokalít.
Michal Berec 05.10.2024
Nosným kameňom je hypnotická repetitívnosť motívov, improvizácia na pomedzí apalačského folku a jazzu, ktorá sa ale môže postupne začať zlievať.
Richard Michalik 31.08.2024
Opäť cez vydavateľstvo Constellation (Godspeed You! Black Emperor, Jerusalem in My Heart) a opäť s rovnakým producentom (Zach Scholes).